Kdo potřebuje dělat vlny
Německá politika se zmítá mezi racionalitou a emocemi. A programy se vzdalují realitě
VNěmecku dokončily CDU, CSU a SPD „jednání o tom, že se dohodnou“. Začíná tím další složitá a dlouhá fáze, kdy se budou ladit přesná dohoda a program a bude probíhat schvalování partajemi. V případě sociálních demokratů může ještě nastat drama.
SPD čeká 21. ledna stranický kongres v Bonnu, který bude velkou koalici schvalovat, a pak budou ještě rozhodovat členové ve stranickém referendu.
Německá politika posledních let ale představuje v tomto ohledu jeden velký paradox. Existuje obrovský kontrast mezi snahou o přesný popis všech detailů v koaličních smlouvách či programech a tím, co se pak děje ve skutečnosti.
Tři skoky Angely
Kancléřka Angela Merkelová se zapíše do historie Německa i celé Evropy třemi zásadními věcmi. Za prvé to bylo rozhodnutí, že německé jaderné elektrárny skončí mnohem dříve, než předpokládal původní konsenzus. Za druhé to bylo jednostranné rozhodnutí Německa – a sólové rozhodnutí kancléřky – o otevření dveří více než milionu nelegálních uprchlíků z Blízkého východu. A za třetí to bylo vytvoření záchranného valu pro eurozónu, tedy Evropského stabilizačního mechanismu ESM, který z eurozóny učinil něco zásadně jiného, než čím byla předtím.
Paradox spočívá v tom, že žádný z těch revolučních kroků nebyl v žádné koaliční dohodě zmíněn ani naznačen a taktéž se nenacházel ani v programovém prohlášení žádné z německých vlád, kterým kancléřka Merkelová předsedala.
Někdo by řekl, že rozumní politici prostě reagují na to, co život přináší, ale tak jednoduché to není. Korekce cílů směrem, který nepředvídatelný život přinese, je jedna věc, náhlá změna paradigmatu je věc druhá.
Jako by v sobě měli Němci rozpor. Potřeba přísné racionality a detailního popisu se střetává s potřebou jakýchsi vln a kolektivního vzedmutí emotivního a iracionálního charakteru.
Vezměme si to popořadě. V řádu týdnů po katastrofě v japonské Fukušimě rozhodla kancléřka po doporučení skupiny expertů o tom, že německé jaderné elektrárny se zavřou o patnáct let dříve, než původně ta samá skupina „racionálních“expertů doporučovala. A to přesto, že v Německu jsou úplně jiné přírodní podmínky než v Japonsku.
Nejde jen o vnitroněmeckou záležitost. To rozhodnutí zásadně ovlivnilo evropský trh s elektřinou, vývoj cen i plnění dohod o snižování emisí CO . Zvýšila se německá závislost na ruském plynu a zpomalil se útlum německých uhelných elektráren. De facto se rozpadl trh s emisními povolenkami. A důsledkem je i to, že v rámci nynějšího koaličního jednání se podle listu FAZ strany CDU/CSU dohodly, že snižování emisí CO proti plánu zpomalí. Obě strany se bojí, že kdyby zavřely uhelné elektrárny v Porýní, odnese to jejich voličská podpora. Pro nás v Česku je tu navíc ožehavá otázka, jestli Němci kdy snesou budování nových jaderných bloků blízko své hranice, když si sami svoje jaderné zdroje co nejrychleji uzavřou.
Deklarovat, ale neplnit
Z hlediska mezinárodních dohod se Německo může dostat do zvláštní situace. Oficiálně se bude hlásit k pařížské dohodě o klimatu, a přitom nebude schopno plnit její cíle. Oproti tomu americký prezident Donald Trump pařížskou dohodu odmítl podepsat, ale představitelé jeho administrativy opakovaně deklarují, že USA budou dodržovat stanovené cíle.
V září 2015 se Angela Merkelová rozhodla dočasně zneplatnit dublinskou dohodu (ta praví, že žadatelé musí o azyl žádat v tzv. první bezpečné zemi) a pozvala do země milion nelegálních migrantů. Prý nemohli „uvíznout v Maďarsku“. Otázkou je, zda uvíznutí v Maďarsku by ohrozilo migranty na zdraví a životě a zda Maďarsko přestalo být bezpečnou zemí. Hlavně by se jich na podzim 2015 přes Maďarsko a Balkán nikdy nevalilo tolik, kdyby neměli z Německa pozvání.
Každopádně Merkelová nejen sešlápla tzv. pull factor (faktor, který přitahuje migranty) k podlaze, ale hlavně způsobila rozdělení Evropy na mravně nadřazený a solidární Západ a nesoucitný a nesolidární Východ. Z obav z masivního nárůstu politického extremismu se nemohli mainstreamoví politici ve střední Evropě postavit na její stranu. Vývoj volebních výsledků v bývalém východním Německu navíc ukazuje, že lidi, kteří po desítky let nepřivykalimultikulturalismu, nepůjde „převychovat“tak rychle, jak se někomu zdálo.
Podmnožinou této problematiky jsou pak tolik skloňované kvóty, o nichž v programu minulé vlády také nebylo ani slovo. A nebylo tam ani slovo o tom, že se bude v Evropské radě v klíčových otázkách rozhodovat prostou většinou.
Velká koalice – pokud se uskuteční – už nebude tak mohutná a kancléřka je politicky slabší. Německu i Evropě můžeme jen přát, aby koaliční smlouva tentokrát postihla to podstatné. Povede se to?