Liberálové, kliďte se!
nému v 19. století a ještě i v první polovině 20. století? Jak toho dosáhnout?
Především neexistuje jen jedna strategie, kterou je třeba použít. V různých společnostech jsou různé možnosti a faktory. Vmé zemi, Polsku, byla jedním z faktorů katolická církev, která nikdy nebyla politickou ve smyslu politiky, ale současně hrála úžasnou politickou roli. Byla vlastně prvkem aristokracie, přičemž podle klasické definice režim smíšený je kombinací republikanismu, aristokratismu a monarchismu.
Katolická církev byla v podstatě aristokracií, podporovala a bránila konkrétní ideály a normy. Přitom nevolila, neměla žádnou ústavní roli vmocenských strukturách, ale byla prvkem ve smíšeném reži- mu. Nevím, jak dlouho bude trvat návrat ke smíšenému režimu. Lituji oslabování monarchů v zemích, které jsou monarchiemi. Jejichmonarchové už nejsou součástí politických struktur, pouze dekorací. A parlamenty v demokraciích s nimi už často svá rozhodnutí ani nekonzultují.
LN Na kolokviu americké neziskové organizace Liberty Fund před rokem a půl, na němž většinu tvořili klasičtí liberálové a libertariáni a jehož se zúčastnilo jen několik konzervativců, vznikl konsenzus, že nejlepším příkladem smíšeného režimu akceptovatelného klasickými liberály v dnešní Evropě je Lichtenštejnsko. Souhlasíte?
Snad ano, kdybych věděl více o Lichtenštejnsku. (V roce 2004 se v Lichtenštejnsku konalo referendum, které posílilo pravomoci dědičného knížete na úkor demokraticky voleného parlamentu. Kníže Hans Adam II. před referendem pohrozil, že zemi opustí, pokud mu lid pravomoci nezvýší, a lid mu je přidělil – pozn. red.)
Není možné, aby veškerá moc byla v rukou legislativy a soudů, protože většinou reprezentují jednu politickou ideologii, jeden politický směr. Proto by měl existovat prvek, který by představoval protiváhu, což je idea smíšeného režimu. To, co bychom mohli a měli udělat, je oddělit některé oblasti veřejného života od demokratických procedur.
Například rodinu, jež by měla být bráněna za každou cenu. Vím, že se rodina rozpadá, ale je důležité ji udržet jako neliberální, nedemokratickou instituci. A také katolickou církev, respektive všechny církve. Rovněž vzdělávání jako formování mysli bychom měli osvobodit od liberálně-demokratické ideologie. Je to možné učinit jen velmi obtížně, ale měli bychom to udělat. Udržení všech těchto velkých i malých komunit a institucí mimo demokratické, liberální struktury by totiž bylo správným krokem ke smíšenému režimu.
Liberálně-demokratické struktury mají sklon vše politizovat, dokonce záchody, což je neuvěřitelné, to nedělali ani komunisté. Z toho se stal velký problém i v USA.
LN Na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze se některé studentky pokusily zpolitizovat toalety. Příliš úspěšné sice nebyly, ale jsou to první vlaštovky. Anebo otázka transgenderu. Požaduje-li dítě, adolescent, chirurgickou změnu pohlaví, což je zmrzačení nedospělého těla, má prý na to právo. Ani komunisté neměli takové radikální nápady.
Toto uvažování vychází z předpokladu, že lidská přirozenost neexistuje, že je plastická, a proto si můžeme dělat, co chceme. A jde o důsledek liberálně-demokratického myšlení, že lze hlasovat o čemkoli a vynést jakýkoli verdikt. Proto jsem uvedl instituce, které tomuto myšlení stojí v cestě.
LN Ve své knize kritizujete liberalismus a liberální demokracii, již v některých věcech srovnáváte s komunis- mem. Zdá se mi však, že příliš slučujete klasický a levicový liberalismus. Někteří klasičtí liberálové, jako je Ayn Randová (1905–1982) či Murray Rothbard (1926–1995), skutečně přemýšleli utopisticky – kapitalismus vyřeší všechny problémy –, ale domnívám se, že by vás uspokojil liberální režim s omezenou mocí vlády, jenž toleruje tradiční židovsko-křesťanskou kulturu. Proti němu stojí levicový liberalismus jako ideologie či několik ideologií, které mají být společnosti vnuceny státem, státní mocí. Souhlasíte s tímto rozlišením, nebo byla součástí klasického liberalismu tendence vyvinout se v levicově liberální ideologii?
Souhlasím s tím druhým. Nenacházím ve svém srdci ani mysli příliš sympatií k anglickým filozofům, jako byl John Locke (1632–1704) nebo John Stuart Mill (1806–1873). Nerespektují totiž příliš náboženství ani klasickou řeckou filozofii a metafyziku. Mill je názorným příkladem. Byl velmi vzdělaný, četl antické řecké filozofy a psal pochvalně o Platonovi a Aristotelovi, a dokonce o sofistech, zřejmě si však neuvědomoval rozdíly mezi oběma skupinami.
Nic si z nich nevzal. Byl sice vzdělaný a dobré mysli, ale nijak ho tito myslitelé neovlivnili. Totéž platí o Lockovi. Byl mimořádně vzdělaný, a i když se dnešní situace liší od té jeho, není v něm nic, co by mu bránilo upadnout do pasti průměrného člověka.
Liberálně-demokratické struktury mají sklon vše politizovat, dokonce toalety. Toto uvažování vychází z předpokladu, že lidská přirozenost neexistuje, že je plastická, a proto si můžeme dělat, co chceme.
LN Utilitaristická filozofie Johna Stuarta Milla byla chybná a znehodnotila jeho myšlení – z klasického liberála v mládí se v pozdějším věku stal levicový liberál. Existují však i klasičtí liberálové, jako byl francouzský myslitel Alexis de Tocqueville (1805–1859) nebo anglický historik lord Acton (1834–1902), kteří mají mnohem rozumnější pojetí člověka. Jsou pro vás přijatelní?
Popřípadě anglický filozof Thomas Hill Green (1836–1882), o němž toho sice příliš nevím, ale zdá se mi, že měl mnohem podstatnější pojetí člověka – musím si ho podrobněji přečíst. Tocqueville byl sice stejně jako španělský filozof Ortega y Gasset (1883–1955) liberál, ale aristokratický.
Tocquevilla lze nazvat liberálem v tom smyslu, že byl spíše pro svobodu než pro rovnost. Nejsem si však jistý, že se liberalismus týká svobody. A to je problém. Je to záludné, protože slovo liberální je odvozeno od slova svoboda a lidé si myslí, že když je někdo liberál, pak je pro svobodu. Nikoli však nutně. Například v britském politikovi a filozofovi Edmundu Burkeovi (1729–1797) je více svobody než v Johnu Lockovi, přičemž Burke byl konzervativec, zatímco Locke liberál.
Nevím, co si mám myslet o lordu Actonovi, protože nenapsal dobrý, systematický výklad svých myšlenek, jen krátké časopisecké články. Proto na něho nedokážu mít názor. Možná by byl bližší mému srdci, ale můj problém s liberalismem spočívá v tom, že je doktrinářský, úzkoprsý a pyšný. Liberálové chtějí řídit: „Řekneme vám, jak máte žít, abyste byli svobodní.“Moje reakce zní: „Liberálové, kliďte se.“Ale oni nechtějí: „Neodejdeme, my vám musíme říkat, jak máte mít více svobody.“
LN Na jaké knize nyní pracujete a co je jejím tématem?
Jsem nyní uprostřed velmi tlusté knihy. Stejně tlusté, jako je má kniha o Sokratovi, jež má více než šest set stran. Ta, na níž nyní pracuji, je o presokraticích. Dokončil jsem Anaxagora a začínám psát o Empedoklovi.