Češi na cestě kolem světa

Změna cestovatelských zvyklostí odráží, jak rozsáhlý přerod tato země v posledním čtvrtstoletí zažila

Markéta Dobešová cestuje zásadně pěšky. Když šlapala po hřebenech Krušných hor, strávila na cestě týden. Pouti z Mnichova do Benátek už věnovala týdny dva. A když se naposledy vydala na přechod korsických pohoří, vyhradila si na ni už celé tři neděle.

Ošlehaná světoběžnice, kterou znají vyznavači globální navigační hry jako „geokačerku Čtyřhranku“, tvrdí: „Neřekla bych, že Češi zkoušejí poznávat svět nějak častěji nebo dobrodružnějším způsobem než ostatní.“Jeden důležitý rozdíl by se ale podle jejího mínění najít dal. „Častěji než jiní míříme na východ. Ne že by nás to tam extra táhlo, ale je tam levněji,“nabízí svůj postřeh. „Peníze nás ještě pořád dost limitují. Když už jedeme do zemí, které jsou pro nás drahé, spíme většinou pod stromem a jíme konzervy. Na zádech nosíme větší náklady, hodně stanujeme, bivakujeme a ešusujeme,“vysvětluje.

K dobru dává vlastní zkušenost z túry považované za jednu z nejkrásnějších na světě – z trasy známé jako GR 20, která na svých bezmála dvou stech kilometrech protíná Korsiku od severu k jihu. „Po treku jsme se s kamarádkou ubytovaly v městském kempu. Francouzi, Němci, pár lidí z Belgie, Rakouska a Holandska, všichni, kdo s námi šli, se večer přesunuli do restaurace. Jen my jsme vytáhly konzervy s rybičkami a sedly si na schody. Jíst na Korsice v hospodě bylo nad naše možnosti,“přiznává. Přitom s kamarádkou, o níž hovořila, patří obě ke střední třídě a mají na české poměry solidní příjem. „Já jsem tehdy byla první houslistkou v Národním divadle a parťačka pracovala na ministerstvu školství. Přesto jsme se cítily jako lůza, která si nemůže dovolit ani večeři v hospodě na tábořišti.“

Připouští sice, že na svých cestách už viděla, jak konzervami zahánějí v kempech hlad i bohatí Němci. Z rozhovoru ale vyplynulo, že to dělají, aby si vyzkoušeli „něco exotického“, nikoli z nutnosti.

Párkrát do roka se to stane: média zaplaví zprávy, že Češi dokázali něco unikátního. Objeli planetu na kole, procestovali Ameriku na koloběžce, přeplachtili v malé bárce největší oceán. Nebo alespoň přešli polární končiny na lyžích. Z kontextu je patrné, že se často považujeme za výjimečné dobrodruhy. Realita je všednější. Platí ale, že v lecčems jsou Češi opravdu specifickou sortou cestovatelů.

„Siberijou k Arktickýmu mořu“

Vyprávění Čtyřhranky i dalších nomádů jen potvrzují, co je zřejmé i z pohledu do statistik – podobně často jako Češi se s batohem na zádech vydávají na cesty i ostatní Evropané. Planetu objíždějí na kole jednotlivci, dvojice, a dokonce i celé rodiny už více než sto let. Víťa Dostál byl v polovině 90. let jen dalším takovým v řadě. Pacifik na svém voru Kon-Tiki překonal Thor Heyerdahl už před třičtvrtě stoletím. Richard Konkolski na své jachtičce Niké tak nebyl prvním – a nazůstal samozřejmě ani posledním, komu se něco takového podařilo.

Nelze ovšem popřít, že české toulání má úctyhodnou tradici a nepřehlédnutelné vzory. I když pomineme expedice Emila Holuba, Vojty Náprstka a jim podobných dobrodruhů, které motivoval k dalekým cestám spíše badatelský zájem, pořád tady zůstávají postavy jako Otakar Batlička nebo Jan Welzl.

Prvně jmenovanému bylo jen 14 let, když poslal v roce 1904 z Argentiny domů uklidňující lístek: „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně.“

Skoro o třicet let starší Welzl, známý pod přezdívkou Eskymo, sice opustil rodné hnízdo později, co do světoběžnické odvahy ale Batličku možná dokonce předčil. Navzdory všem předpokladům dokázal například bez mapy a vybaven jen radami domorodců přejít pěšky sibiřskou pustinu. „Dyž sem já tu velikou cestu naskrz Siberijou k Arktickýmu mořu bral, na takovy mista sem přišel, kde už vic lidu nebylo, kery bymě chtěli to živobyti pro mě prodat. Tym padem já sem v náramně špatny postavě byl a žaloudek sem měl jedovaté přes ty bylinky, kerý já sem si vařil na čaj. Kolikrát sem takový břucha boleni z teho měl, že sem myslil, že posledni hodinka moje smrtě je tu,“zaznamelnali jeho vzpomínky i svéráznou mluvu ve třicátých letech redaktoři Lidových novin Bedřich Golombek a Edvard Valenta.

Císařovna zasahuje

Za fakt, že pro Čechy jsou výpravy do přírody podobnou samozřejmostí jako řekněme procházka v parku, ale vděčíme tradici ještě podstatně starší. Zrodila se roku 1777, když Marie Terezie nechala do pozemkové reformy zanést paragraf, který stanovil, že každý člověk má nárok na volný průchod krajinou, byť by přitom vstoupil na cizí pozemky.

V zemích, které tehdy ovládala habsbursko-lotrinská dynastie, se tak od té doby nemusíme potýkat s ohradami a ploty, na něž člověk třeba v Británii nebo Španělsku narazí prakticky v každém lese, na loukách i v polích. Český zákon o ochraně přírody a krajiny sepsaný volenými poslanci v roce 1992 v podstatě jen opakuje, co stanovila z Boží vůle císařovna už skoro před čtvrt tisíciletím: „Každý má právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, pokud tím nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby.“

Právě z přístupu osvícené panovince od poloviny 19. století těžily první turistické organizace a sportovní svazy. V českých zemích to byly nejdřív odnože rakouských a německých spolků. Už v roce 1888 ale založili nadšenci Klub českých turistů a ještě do první světové války pak stihl Antonín Benjamin Svojsík konstituovat zdejší odnož skautského hnutí – Junáka.

Spolu s tím, jak se města začínala ve stále větší míře měnit v průmyslová centra, rostla i touha jejich obyvatel vyrážet za čerstvým vzduchem do přírody, pryč od strojů, z kanceláří a dílen. Jenže české zemědělství bylo tak intenzivní a venkovská sídelní síť tak hustá, že prakticky všude stála nějaká vesnice, nebo alespoň usedlost. Pokud tedy chtěli studenti, dělníci i vyšší měšťanské vrstvy uniknout od lidí, nebylo vlastně kam. Stvořili si tak postupem času vlastní malý svět se svými zákony, rituály, oblečením, písněmi, tábořišti a chatami. Lhostejno že zálesácký srub stál na skále nad Sázavou pár kilometrů od vesnice, ačkoli jeho předobraz se nalézal v drsné divočině stovky kilometrů od lidí, kde okolo něj běhaly smečky vlků a medvědi.

Batličkovi bylo jen 14 let, když v roce 1904 poslal z Argentiny, kam utekl, rodičům uklidňující lístek: „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně.“