Češi na cestě kolem světa

bral dvě lidské oběti hned na další výpravě na vedlejší veletok, Gangu, kde se dva kanoisté utopili. Po těchto cestách však přece jen nakonec zůstalo ještě něco dalšího než jen vzpomínky, zápisky a fotografie: prakticky po celém světě se od té doby vyrábějí potomci Matyldy, říká se jim rafty...

Mont Blanc, Grossglockner, Gerlach

I tenhle kutilský přístup se ale už přece jen začíná pomalu měnit. Nejnázorněji to dokládá úspěch místních outdoorových firem a adventurních cestovních kanceláří, které tady začaly v minulých dvou dekádách růst jako pověstné houby po dešti.

Od šicího stroje doma v kuchyni, z pokoutní kovárny a od ponku v dílně se zvedli šikovní lidé, založili věhlasné značky a vyměnili domácí amatérskou výrobu za klasické podnikání. Právě jejich odhodlání přitom odhalilo, jak výletumilovní Češi jsou. Firmy jako Hudy, Alpine Pro, Singing Rock, Tilak, Sasquetch, Hannah, Husky, Jurek, Sir Joseph a další generují přibližně dvoumiliardový obrat, což představuje více než polovinu sumy, kterou domácí zákazníci každoročně utratí za vybavení do přírody. Odhad je to sice velmi hrubý a vychází pouze z informací od znalců zdejších poměrů, určitý obrázek ale poskytuje. Zvlášť v kombinaci s čísly, která uveřejňuje asociace velkých výrobců European Outdoor Group. Z těch vyplývá, že celoevropský obrat v outdoorovém oboru se pohybuje kolem 10 miliard eur a činí zhruba čtvrtinu českého státního rozpočtu.

Podobně se v našich končinách rozjelo také podnikání v cestovním ruchu. Snad každý, kdo někdy vedl školní vý- let nebo organizoval turistickou vycházku do okolí, se cítil být povolán k založení cestovní kanceláře. Mnohé během čtvrtstoletí zkrachovaly, i tak jich ale dodnes na zdejším malém trhu funguje hned několik desítek. Je ovšem pravda, že na původní nadšení nedoplatili jen lidé, kteří do cestovatelského byznysu investovali veškeré své úspory a někdy i střechu nad hlavou. Životem bohužel za jejich chyby někdy zaplatili i klienti. Naposledy takto před dvěma roky v Tuxských Alpách zahynulo v lavině pět českých lyžařů...

„Dříve byli čeští klienti hodně zaměřeni na dosažení cíle za každou cenu, dnes se pomalu začínají překlápět do pozice běžné ve světě, tedy hlavně si svou dovolenou a volný čas užít, netlačit tolik na pilu a nechat si doporučit za daných podmínek nejvhodnější cíl,“vnímá jistý posun Radek Lienerth, předseda bezpečnostní komise České asociace horských vůdců. „Samozřejmě řada jich má stále pocit, že si zaplatili výstup na vrchol, tak to chtějí za každou cenu zkusit. Tato skupina se mi ale zdá být rok od roku menší,“dodává. Hlavními cíli podle jeho zkušeností ovšem pro Čechy – stejně jako Američany, Němce či Nizozemce – dál zůstávají nejvyšší hory. Ve Francii Mont Blanc, V Rakousku Grossglockner a na Slovensku Gerlach. „Pro některé lidi je podstatné odškrtnutí vrcholu a další rok jdou zkoušet třeba potápění. Češi, stejně jako cizinci,“říká Lienerth.

Jeho kolega Alex Luczy, slovenský emigrant usazený ve Švýcarsku, říká: „Ve Švýcarsku jsem nikdy neviděl turisty jít ve zledovatělém terénu na strmém svahu bez stoupacích želez a cepínu.“Naráží na loňské tragické Vánoce, během kterých se v Tatrách zřítily dvě desítky lidí a šest z nich to nepřežilo. „Češi i Slováci se často vrhají bez rozmýšlení do huby obludy a namlouvají si, že si na nich vyláme zuby. Stane se samozřejmě bohužel opak.“

Exotika na Černém Mostě

Rozdíl mezi českými a západoevropskými cestovateli vidí také Karel Wolf, ředitel cestovatelského festivalu Kolem světa. „Jsme dvacet let za bohatší Evropou,“poukazuje na své zkušenosti s profesionálními cestovateli. „Po roce 1989 jsme všichni vyrazili do světa, lačně poznávali cizí země, exotiku, kulturu, přírodu a domorodce. Potom jsme přijeli domů a prezentovali, co jsme viděli – besedovali, promítali fotografie a setkávali se na festivalech podobných nadšenců,“říká. V posledních letech se ale podle jeho mínění začíná už také u nás projevovat trend, který dobře znají profesionálové odjinud: už se necestuje pře- devším pro radost a poznání, připravují se projekty.

„Kdo se chce v oboru uživit, musí brát své cestování jako služební cestu. Primárním cílem už není cesta a zábava, ale výsledek, který je možné prezentovat za peníze.“Cestovatelé natáčejí filmové dokumenty, připravují pásma složená z fotografií, videí, hudby a vyprávění, píšou knihy, často se jejich práce prolíná s reklamou. „Průkopníkem takového přístupu byl Dan Přibáň se svými žlutými trabanty, teď je třeba zajímavá Lucie Radová, která spolu se čtyřmi děvčaty projíždí Jižní Ameriku ve vozítkách tuk-tuk,“nabízí příklad Karel Wolf. Ani to však není úplně originální. Nizozemská herečka a cestovatelka Manon Ossevoortová totiž například dojela na zemědělském traktoru z Nizozemska na jižní pól. Švéd Kjell Fundin zase objel na zahradním traktůrku Skandinávii.

Typický profesionální cestovatel tak dnes objede vybranou destinaci, nafotí ji či nafilmuje a pak doma půl roku zpracovává obrazový materiál. Teprve potom se vydá na roadshow s vlastními přednáškami a jezdí po festivalech. „Němci, Rakušané, Švýcaři jsou v tom hodně napřed, protože mají daleko menší jazykové a finanční omezení než my Češi,“míní Karel Wolf. „Diváci tam chodí na pět či šest vyhlášených cestovatelských person, ať už ukazují cokoliv, protože jsou zárukou kvality.“Další promítání, diashow a přednášky si diváci vybírají spíše podle prezentované lokality, protože chtějí nabrat inspiraci, kam příště vyrazit. Momentálně podle jeho pozorování prožívá největší boom Island: na ostrov s třemi stovkami tisíc obyvatel dorazí každý rok na dva miliony turistů.

A jak vypadají podobné akce u nás? Ani tuzemští světoběžníci si prý na nezájem publika stěžovat nemohou. „Já i moji kolegové promítáme každý týden cestovatelské fotky a videa se svými živými komentáři na velké plátno v multikině CineStar v Praze na Černém Mostě. Pokaždé přijde několik stovek diváků, což je víc, než kolik tady mívají na lecjaký filmový trhák,“netají svou spokojenost Karel Wolf.

... Čech se přizpůsobil

Krom přerodu nás samotných, našeho životního stylu, našich zvyků i priorit ale k celkové proměně svobodné adventurní turistiky nejnověji přispívají překvapivě také úřední regulace.

„Zahraniční klienti z Evropy a Ameriky si cestování vždy užívali o něco méně svobodně než my,“vypozoroval už před časem Míla Pražák, majitel sítě vodáckých půjčoven Dronte v Česku a na Slovensku. „Obyčejné splutí Vltavy nebo Ohře berou jako sportovní a adrenalinovou činnost, kdežto Češi jako relax a pohodu.“Podle jeho zkušeností se situace vyrovnává až teprve na těžkých řekách, sjízdných jen v kajacích nebo na raftech. „Na divoké vodě se neodlišuje Čech, Němec nebo třeba Francouz. Všichni vědí, že bez disciplíny, znalostí a přiměřeného vybavení vede cesta rovnou do neštěstí.“

Na prázdninových řekách jsou ale běžně vidět čeští vodáci bez plovací vesty, s lahví piva v lodi a zásadně bez přilby. „To zvláště Američany děsí. Na můj oblíbený úsek Ohře z Tršnic do Kynšperku vyžadují bezpečnostní vybavení jako na alpskou řeku, ačkoliv mají pod lodí jen čtyřicet čísel vody.“

Po desítkách let zkušeností ve vodáckém byznysu Míla Pražák tvrdí, že Češi umějí dobře odhadnout, kdy je riziko přijatelné a kdy už by pádlovali za hranou bezpečnosti. „Je jasné, že učitelé na školním výletě po Ohři vyžadují po všech dětech plovací vesty, protože přesně nevědí, jak které děcko umí plavat. Dospělým ovšem stačí na stejné řece navléknout vesty pouze při splouvání jezů.“Jenže dle Pražáka tlačí teď český stát vodáky do podobného stavu, v jakém jsou Američané. Ubírá jim svobodu a prostor pro samostatné rozhodování. „V létě jsem byl třeba svědkem toho, jak do našeho kempu v Tršnicích na Ohři dorazilo několik policistů a jeden pracovník plavební správy. Kontrolovali dospělé vodáky, zda si nedali jedno pivo. Bojím se, aby příště nezjišťovali, jestli má každý před startem na sobě plovací vestu a neopren...“

Během generace se rozplynul duch trampů a romantiky v přírodě. Jeho prapor sice drží skauti, ani oni už ale nestaví tábory jen se sekyrou v ruce a celtou na přikrytí.