Obrazy ze života velkého krále
Králem se tento pozoruhodný muž stal poprvé jako malý chlapec dokonce už ve dvacátých letech minulého století. S Michalem I. Rumunským tak bez přehánění definitivně odešla do historických knih celá jedna epocha. A podobně jako ona byl i on za svého života často vnímán jako kontroverzní postava.
Jak už to u velkých osobností bývá, plného uznání se dočkal až ve své smrti, byť po většinu požehnaně dlouhého života nebyl pánem svého osudu. Jeho pomoc při svržení rumunského fašistického diktátora Antoneska a přimknutí země ke Spojencům se ovšem zapsaly do historie Evropy, včetně přímého vlivu na dějiny české.
Poslední cesta
Davy lidí se v Bukurešti klaní vystavené rakvi s tělem svého posledního krále Michala I. Vládní eskorta ji přivezla ze zámku Peles v horském středisku Sinaia, kde se král v roce 1921 narodil. Tam dorazila z letiště v Bukurešti ráno 13. prosince ze švýcarského Aubonne, kde král v tichosti skonal. O dva dny později je rakev s veškerými poctami vynesena z Královského paláce a vydává se na cestu vlakem do historického centra rumunského Valašska Curtea de Arges, kde je 16. prosince král pohřben dle pravoslavného ritu v královské nekropoli, v níž už leží ostatky Michalovy ženy, jeho otce, děda a dalších předků. Na poslední cestě ho vyprovázejí statisíce lidí, stovky církevních hodnostářů, význační členové evropských královských rodů a také rumunská i moldavská politická elita.
Král Michal I. měl předky z mnoha královských rodů, ale jeho identita po meči je v zásadě německá, pocházel z větve rodu Hohenzollern-Sigmaringen. Prezidentem Rumunska je Klaus Iohannis, příslušník německé menšiny v Rumunsku. Hlavním organizátorem perfektně připraveného pohřbu a poct vzdávaných králi je generál Gelaledin Nezir, šéf kabinetu ministra obrany a první příslušník turecké menšiny v tak vysoké armádní funkci. Přes tyto nuance je pohřeb především demonstrací rumunského vlastenectví. Sledují ho v reálu i v médiích miliony Rumunů, Moldavanů a dalších bývalých králových poddaných. Je to chvíle hrdosti a důstojnosti pro celé Rumunsko.
Na obálce magazínu Time
Ze srpnové obálky významného amerického časopisu Time shlíží trochu vyděšeně vypadající chlapeček v krátkých kalhotách. Je necelých devět let po první světové válce a chlapečkovi teprve bude šest let. Přesto už je několik dní králem. Králem celého velkého Rumunska, které zahrnuje i území Besarábie, severní Bukoviny a jižní Dobrudže, jež později Rumunsko nenávratně ztratí. O velikosti a důležitosti tehdejšího Rumunska svědčí fakt, že jen o tři čísla magazínu Time dříve se na obálce vyjímá několikanásobný rumunský premiér Ion I. C. Brătianu. Je 1. srpna 1927. Hitler či Stalin se na obálku Time dostanou až o tři čtyři roky později. T. G. Masarykovi bude obálka vyhrazena až za půl roku. I Mahátma Gándhí nebo Albert Einstein si ještě budou muset počkat.
Chlapeček se stává králem shodou okolností, kvůli skandálům svého otce Karla, který je v následnictví raději přeskočen. Stěží si uvědomuje, že je najednou nejvyšší autoritou pro 18 milionů poddaných. Prožívá dětství se svou matkou princeznou Helenou Řeckou a Dánskou, zatímco jeho otec Karel si ke všeobecnému pohoršení užívá v zahraničí románek se svojí milenkou Elenou Magdou Lupescuovou. Už za tři roky se ale i s ní vrátí do Rumunska a usedne na trůn jako Karel II. Rumunský. Stále ještě ani ne devítiletého Michala odstaví jak od trůnu, tak zejména od milované matky, což Michal svému otci nikdy neodpustí.
Poté co Karel II. v roce 1940 po obrovských územních ztrátách abdikuje v Michalův prospěch, už Michal I. svého otce nikdy neuvidí a nepřijede ani na jeho pohřeb v roce 1953. Přesto však distingovaný král bude později o svém otci mluvit vždy uctivě, ačkoliv otcovy avantýry ho stály aspoň trochu normální dětství a přestože jeho otec zavedl v Rumunsku na konci své vlády autoritativní režim s fašistickými antisemitskými rysy v zoufalé snaze vyrovnat se s nástupem fašistického hnutí Železné gardy (jehož špičky byly povražděny s Karlovým svolením) a se vzestupem pozdějšího Hitlerova spojence Iona Antoneska.
Stafáž fašistického režimu
Rumunská pošta za války vydává známku. Jsou na ní vyobrazeni král Michal I. a rumunský fašistický diktátor maršál Ion Antonescu nad mapou. V horní části známky je obraz pevnosti Bender, známé také jako Tighina nebo Benděry. Pevnost stojí na Dněstru, pohraniční řece Rumunska. Je to právě rok, co Rumunsko znovu dobylo na Sovětském svazu Besarábii a neprozřetelně se vydalo na vojenské dobrodružství dále do vnitrozemí. Michal I. je dvacetiletý mladík, který slouží jako stafáž Antoneskova režimu a nemá žádný reálný vliv. Píše se rok 1942 a Michalova velká chvíle, díky níž bude v dějinách zapsán spíše pozitivně, přijde teprve o dva roky později.
Michal I. se do Benderu, který se dostane pod kontrolu SSSR a pak separatistic- kého Podněstří, už nikdy nepodívá. Zůstane zde nenáviděnou osobou jakožto představitel rumunství, jež je v představách podněsterského proruského režimu synonymem expanze a fašismu. Michalova role jako souputníka fašistického diktátora zůstane největší kaňkou jeho života, byť ve svém teenagerském věku mohl být jen stěží připravený na to, co ho čeká. Vystřídat na trůnu svého nemilovaného otce mu jistě nečinilo problém, ale Antoneskova expanze, exterminace Židů a územní ztráty už jsou pro něj stěží přijatelné, jak ostatně ukáže v roce 1944. Sám bude později tvrdit, že byl de facto Antoneskovým vězněm.
Rumun v českých dějinách
Na prostějovské náměstí přijíždějí vojenská vozidla. Po silnicích k Polné se blíží kolona vojenské techniky. V lesích na Havlíčkobrodsku, Třebíčsku a Humpolecku si vojáci rozbíjejí stanoviště. Zrekvírovaní koně spásají louky místních zemědělců. 1. a 4. armáda zahánějí wehrmacht na ústup, ale je to těžký boj, který nakonec bude stát okolo 60 tisíc životů příslušníků jednoho východoevropského národa.
Nejsou to Rusové ani žádné jiné etnikum ze Sovětského svazu, jsou to Rumuni. Na území Československa se pohybuje na začátku a na jaře 1945 z rozkazu krále na čtvrt milionu rumunských vojáků, kteří zejména na Vysočině a na Hané osvobodí z nacistického jha mnoho českých vesnic a celých 31 měst.
23. srpna 1944 učiní král Michal I. své nejtěžší životní rozhodnutí. Sovětská armáda stojí na rumunských hranicích, ale v zemi jsou stále německé jednotky. Rumunská ropa je pro Hitlera nesmírně cenná. Král ví, že maršál Anto- nescu má své špehy všude. Ale královský puč se nakonec podaří, Michal I. Antoneska sesadí a otočí kormidlo dějin, když se přidá s celým Rumunskem na stranu Spojenců. Později dostane nejvyšší sovětská a americká válečná vyznamenání. I přesto, že jeho obrat pravděpodobně zachránil desetitisíce životů a zkrátil válku včetně obrovské pomoci Československu, vyčtou mu nacionalistické kruhy, že jeho královský puč byl de facto kapitulací Sovětskému svazu a vydláždil cestu k převzetí moci komunisty.
Komunistický puč
Soužití monarchie a komunistů nemá v roce 1947 nikde jinde na světě obdoby. Král Michal I. je ale nositelem nejvyššího sovětského vojenského vyznamenání – Řádu vítězství. Je ovšem nucen akceptovat sovětské územní zisky, zejména ztrátu Besarábie a severní Bukoviny, a po krátkém období, kdy reálně vládne Rumunsku s pomocí jím jmenovaných premiérů, je přinucen sovětským vysokým představitelem Andrejem Vyšinským, známým prokurátorem z předválečných sovětských inscenovaných procesů a čistek, jmenovat premiérem Petra Grozu, lídra Fronty oráčů, stínové strany rumunských komunistů.
Petru Groza má přezdívku Rudý buržoust a v dalším vývoji Rumunska sehraje velice neblahou roli, nicméně nyní je téměř na dva roky premiérem v monarchii. Poslední šťastné okamžiky zažívá Michal I. jako rumunský král na svatbě budoucí britské královny Alžběty II. Zakouká se tam do princezny Anny Bourbonsko-Parmské, která ho pak bude doprovázet až do své smrti v roce 2016. Politika ho ale dostihne i na svatbě, v Lon- dýně ho naléhavě odrazují od návratu do Bukurešti. Král se přesto rozhodne do Bukurešti vrátit, i když ví, že mu hrozí nebezpečí.
Bratr a syn výše zmíněného premiéra Iona I. C. Brătiana budou o několik let později zavražděni v komunistickém vězení v Sighetu. Králi Michalovi I. se osud Brătianových nejbližších příbuzných vyhne kvůli jeho všeobecné známosti a úctě, jíž se těší ve světě, ačkoliv mu je teprve 26 let. Držitele nejvyššího sovětského válečného vyznamenání si ani rumunští pohůnci Stalina nemohou dovolit popravit. Drsně vyhrožovat vyvražděním opozice ovšem ano, a tak je Michal I. donucen v prosinci 1947 abdikovat. Hned po Novém roce 1948 utíká král do exilu, odkud se do Rumunska poprvé podívá až za téměř 43 let.
Ve věku 96 let zemřel v prosinci bývalý rumunský král Michal I., poslední žijící účastník a hybatel dějů za druhé světové války i při nástupu komunismu ve východní Evropě. Většinu svých souputníků při formování válečných a poválečných pořádků v Evropě přežil o desítky let.
Vítán i nevítán ve vlasti
Král hovoří z okna svého hotelového pokoje. Pod oknem se tísní milionový dav. Freneticky skanduje heslo „monarhia salvează România“– „monarchie spasí Rumunsko“. Postceaușeskovská elita v čele s prezidentem Ionem Ilieskem ho nenechá promluvit z ochozu královského paláce. Jsou Velikonoce roku 1992 a král se poprvé pohybuje po své vlasti relativně svobodně. Při první návštěvě po revoluci na konci roku 1990 byl vrácen zpět na letiště a do Švýcarska. Novou vládnoucí elitu ale králova popularita vystraší a parlament dokonce diskutuje o zákonu, který by králi vstup do Rumunska zakázal doživotně. Při dalších pokusech v letech 1994 a 1995 je král obratem z letiště vracen zpět do Švýcarska.
Z obálky magazínu shlíží trochu vyděšeně chlapeček v krátkých kalhotách. Je pár let po I. světové válce a chlapečkovi ještě není ani šest let. Přesto už je král.
To se změní až s vítězstvím Emila Constantineska, rodáka z Benderu, v prezidentských volbách v roce 1996. V roce 1997 je královi navráceno rumunské občanství a některé majetky. Od té doby i přes dočasný návrat Iona Ilieska do úřadu přebývá Michal I. v Rumunsku pravidelně a dělí svůj čas mezi rezidence v Rumunsku a ve Švýcarsku. Restauraci monarchie sice nikdy explicitně neodmítne, ale rezignuje na jakékoliv praktické snahy o změnu republikánského zřízení. Místo toho se věnuje charitě a stává se i přes někdy kontroverzní minulost morální autoritou. V říjnu 2011 při příležitosti svých devadesátých narozenin drží král řeč k oběma komorám parlamentu, které sídlí v monstrózním Paláci parlamentu, dřívějším Domě lidu postaveném komunistickým diktátorem Ceaușeskem na místě staré zbourané Bukurešti.
Poslední velký muž 20. století
Tyto momentky z dějin ilustrují, jak Michal I. ovlivňoval dění ve své vlasti a ve světě včetně naší republiky, aniž by si sám svůj osud vybral. Byl loutkou v rukou rumunských politiků a svého otce, když ho intronizovali a pak trůnu zbavili ještě jako dítě. Fašistický a na počátku i komunistický režim v Rumunsku ho zneužívaly jako fíkový list pro své zločiny.
Komunisté pak téměř všechny lidi, kteří krále obklopovali anebo je dobře znal z rumunské politiky a společenského dění, zavraždili, uvěznili nebo donutili k exilu. Postceaușeskovské Rumunsko se k němu chovalo macešsky. K návratu monarchie, po kterém možná vnitřně toužil, nikdy nedošlo. A přesto byl jeho život naplněn. Posledních dvacet let svého života byl nezpochybnitelnou morální autoritou Rumunska. A za zásluhy o osvobození naší vlasti od nacistů, při vzpomínání na nějž je role rumunské armády po boku Sovětů, Američanů a československých jednotek často upozaďována, si velkou úctu zaslouží i u nás.