Praha ať je jako Brno

U takové ódy na Brno však jako ředitel Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) samozřejmě nemohu skončit. Potenciál Prahy je bezpochyby podstatně větší. Její dramatické rozložení na březích Vltavy, její historické bohatství, unikátní zachovalost, její znovu a znovu udivující rozmanitost, harmonie různých historických vrstev, to jsou naprosto ojedinělé kvality – měřit se s Prahou může snad jen pár italských měst. A zároveň, i přes velkou rozlohu historického centramá Praha jistou domáckou atmosféru. Praha je sice město, které (bohužel, bohudík) nestojí na špici vývoje, ale zato se může chlubit tím, že tu vedle sebe žijí lidé chudí i bohatí, vzdělaní i méně vzdělaní. Může nabídnout jistý druh nadhledu a klidu, což člověk po návratu z dynamičtějších, ale také více stresujících metropolí ocení.

Jako reakce na vítězné celosvětové taženíMcDonaldů, Starbucksů a dalších řetězců vzniklo v Itálii hnutí „slow food“. Hnutí, jehož cílem je poctivě připravovat a pomalu vychutnávat skutečné jídlo z lokálních potravin. Odpovědí na univerzalitu pokrmů z fast foodu je důraz na autenticitu místních receptů, namísto pár minut u umakartového stolku mají strávníci klábosit s majitelem podniku. O pár let později se k hnutí slow food připojilo i hnutí „slow city“. Malá italská města, která nechtěla být jen průtokovým ohřívačem turistů, začala zavádět opatření, jak učinit život ve městě příjemnějším. A to skrze všeobecné zpomalování, důraz na to, co je vmístě jedinečné, podporu lokálních podnikatelů a další podobné kroky. Myslím, že i Praha by v budoucnu mohla hrdě stavět na jistém druhu pomalosti, lidského měřítka a autenticity.

Pěstování pomalosti

Nemám samozřejmě na mysli onen otravný druh pomalosti, která je jen důsledkem nešikovnosti a neschopnosti; mám na mysli pomalost vědomou, pomalost pěstovanou záměrně v opozici k uhoněnosti a stresu okolního světa. Některé důležité věci na tomto světě zkrátka vznikají pomalu, ať už jde o hezké vztahy k lidem okolo, o dobré jídlo a dobré víno, nebo třeba o skutečný zážitek z výjimečné architektury či umění. Právě tuto pomalost by Praha měla umožňovat a podporovat.

Za další z hodnot, na kterých Praha může stavět, považuji lidské měřítko. Urbanisté nejrůznějších zemí dnes právě lidské měřítko slavně objevují jako klíč ke kvalitnímu městskému životu. Praha jej nikdy neztratila. Nejsou tu žádné šestiproudé bulváry a mnohakilometrové rovné silnice. Velkou část centra snadno přejdete pěšky za půl hodinky. A dokonce i největší pražské dominanty v čele se svatovítskou katedrálou nebo Týnským chrámem ohromují jinými věcmi, než je monumentalita. Praha by si lidské měřítko měla zachovat i nadále – a chápat ho jako jednu z důležitých hodnot.

Autenticitou myslím schopnost rozpoznat, co je pro dané místo jedinečné, a umět na to správným způsobem navázat. Praha má dlouhou, dramatickou, a přesto kontinuální historii, je tu mnoho příběhů, na které se dá navazovat. Máme silnou tradici v hudbě i literatuře. Již dnes je tu mnoho lidí, kteří se věnují kvalitní gastronomii či obnovují různá řemesla. Praha by měla být místem, kde se dá setkat s čímsi poctivým, prožitým a propracovaným.

Nyní je čas navrátit se k úvodní otázce. Jak má Praha chránit a rozvíjet hodnoty, jejichž mimořádný kulturní a civilizační význam potvrdil zápis na seznam UNESCO?

Obávám se, že s členstvím UNESCO v pražských kruzích zatím zacházíme poněkud nedospěle. Slovo UNESCO tu padá především ve chvílích, kdy v diskusích docházejí argumenty. Kdokoli může kdykoli říct: „Tohle se v Praze nesmí, vždyť by nás za to mohli vyškrtnout z UNESCO!“Vždycky mi to připomíná chvíle, kdy jsem v dětství slýchával pokárání: „Tohle by se Pánubohu nelíbilo!“Zkrátka UNESCO je pro nás taková nezřetelná vyšší moc, která je vždycky po ruce, když se zrovna potřebuji proti něčemu vymezit.

Právě to však brání palčivě potřebné diskusi o tom, jakým způsobem pečovat oměsto, kde téměř 100 kilometrů čtverečních nejhustěji zabydleného území podléhá některé z forem památkové ochrany. Jak město v mantinelech vymezených památkovou péčí rozvíjet? Jakým způsobem skloubit péči o hodnoty minulosti a péči o potřeby dneška? Jak zamezit tomu, aby soustředění na ochranu zděděných hodnot vedlo k jisté strnulosti, k tolik skloňované „skanzenizaci“?

Je mi jasné, že rovnováha se vždy bude hledat v dialogu mezi jedinci i institucemi, kteří hájí různé úhly pohledu. S čím tedy do takového dialogu vstupuji já osobně? Je zřejmé, že Praha – tedy ta její část zapsaná na seznam světového dědictví – je dokončeným městem. Jde navíc o město, jež se podařilo dokončit v naprosto ojediněle krásné podobě. Myslím, že na všech stranách panuje shoda, že prostoru pro stavební rozvoj zde není mnoho: žádoucí jsou jen citlivé dílčí zásahy a doplnění několika málo nových budov.

Vznešená obálka, nedůstojný obsah

Kulturní a civilizační hodnotu pražské památkové rezervace však netvoří jen soubor významných staveb, ale i děje a aktivity, které se odehrávají v prostorech mezi nimi. A právě ty dnes podle mého názoru zasluhují větší péči a pozornost než ony cenné a krásné budovy, na něž se památková péče soustředí. Každý, kdo se projde Karlovou ulicí, uvidí pozoruhodné paláce a měšťanské domy, všechny udržované a opravené, leckdy dokonce velmi vkusně – a také přehlídku pokleslých obchodů, hospod a krámů, laciných i předražených zároveň. Kontrast vznešené obálky a nedůstojného obsahu je nejzřetelnější právě v těch nejkrásnějších částech historického jádra; myslím ovšem, že současný způsob užívání města prokazuje všeobecně menší kulturnost, než by se slušelo.

V úvahách o tom, jakou podobu by měl mít rozvoj centra Prahy, tedy vnímám jako klíčový právě důraz na způsob, jakým město užíváme. Praha má být město, kde lidé tráví čas s druhými lidmi. Kde studenti mohou studovat v centru města, otevírat zde kavárny a po večerech v nich koncertovat. Kde lidé chodí na klidnou procházku po historických částech. Kde mohou v parku polehávat na dece. Centrum Prahy se dočká skutečné kultivace teprve tehdy, pokud je budou dennodenně obývat lidé, kteří mají vztah ke konkrétním ulicím, pláckům a zákoutím.

Jinými slovy: ochrana „vynikajících univerzálních hodnot“, díky nimž se Praha dočkala zápisu na seznam UNESCO, dle mého názoru v současnosti spočívá v podpoře autentického městského života.

Zájmy památkové péče, jak ji dnes v Praze pojímáme,však leckdy míří jiným směrem. Dva příklady za všechny. Máme památkově chráněný park na Karlově náměstí. Dnes funguje špatně jako park i jako náměstí. Kvůli složitým debatám o jeho budoucí podobě a míře respektu k jeho historické podobě se jeho stav nedaří měnit už dlouhá léta. Cesta k nápravě je velmi složitá. Osobně mě velmi mrzí také skutečnost, že kvůli památkové ochraně se možná nebude stavět nová budova v kampusu na Albertově. Podpora vědy a vzdělání, stejně jako přítomnost studentů v centru města nejsou o nic méně důležité veřejné zájmy, než které představuje památková péče.

Praha loni oslavila pětadvacet let na seznamu světového dědictví UNESCO. Jakým způsobem dnes hlavní město pečuje o hodnoty, které ho před čtvrtstoletím na seznam kvalifikovaly? A především: jak by je mělo chránit a rozvíjet? Odpověď není možné nalézt bez pokusu zodpovědět otázku ještě základnější: jakým městem by Praha měla být a kam chce směřovat? Praha má být město, kde lidé tráví čas s druhými lidmi. Kde studenti mohou studovat v centru města, otevírat zde kavárny a po večerech v nich koncertovat. Kde se dá i v centru ležet na dece v parku.

Renesance městského života

Byl bych rád, kdyby se nám dařilo hledat způsoby, jak podporu městského života do rozhodování v oblasti památkové péče promítnout. Představoval bych si to takto: pokud by nový záměr nerespektoval charakter místa a popíral či oslaboval jeho hodnoty, nechť je mu měřeno tím nejpřísnějším metrem. Stejně tak však platí, že pokud by byla na překážku těmto hodnotám příliš svazující památková péče, musí dostat přednost onen městský život. Pokud se může v centru postavit nová budova sloužící veřejnosti, nechť i památková péče ustoupí ze svých přísných standardů. Pokud semá rekonstruovat významná ulice, nechť se zbytečně nelpí na tvaru nároží a obrubníků.

Věřím, že je to právě renesance městského života, která může tvořit průsečík mezi těmi, kdo horují pro rozvoj, a těmi, kterým záleží na ochraně. Soustředění na vnitřní život města může pomoci rozřešit stálý spor mezi těmito dvěma principy. Mám důvěru, že se nám to bude dařit.

Autor (34) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK, poté působil v občanském sdružení Oživení. V letech 2006 až 2010 pracoval jako koordinátor GIS dat v Útvaru rozvoje hl. m. Prahy. Od roku 2011 byl poradcem prvního náměstka primátora a o dva roky později se stal ředitelem odboru kanceláře primátora. Od roku 2016 je ředitelem Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy.