Ideální, ale nepochopený lék

Itohle nedávné zjištění se prokázalo na oblíbených „pokusných králících“univerzitních výzkumů – vysokoškolských studentech. Lior Noy a Liron Rozenkrantzová z izraelského Weizmannova vědeckého institutu požádali devadesát vysokoškoláků, aby přičichli ke sloučenině, která voněla po skořici. Půlce z nich řekli, že to je látka vytvořená k tomu, aby zvyšovala kreativitu. Druhé půlce neřekli nic.

Pak studenti řešili testy, které vyžadovaly tvůrčí přístup. Na počítačové obrazovce například přemisťovali čtverečky, aby z nich vznikly různé obrazce, anebo třeba vymýšleli netradiční využití pro věci denní potřeby, jako jsou boty, špendlíky nebo knoflíky. Ukázalo se, že lidé ze skupiny, která se dozvěděla, že substance zvyšuje kreativitu, skutečně v průměru prokázali originálnější přístupy k řešení úkolů než lidé z druhé skupiny. „Ne natolik, aby z nich kvůli tomu hned byl budoucí Picasso, ale rozdíl byl znatelný,“hodnotil Lior Noy. Výzkumníci své výsledky popsali v odborném periodiku PloS One.

Testování léků

Substance, k níž pokusné osoby přičichly, žádné stimulující látky vůbec neobsahovala. Veškeré její působení odpovídá takzvanému efektu placeba. Jenom se o něm zatím nevědělo, že působí i na kreativní schopnosti člověka.

„Spousta lidí, včetně mě, se obává kreativních úkolů. Když musím něco tvůrčího dělat, bojím se, že nebudu dost dobrá a pozná se to,“svěřila se pro časopis New Scientist spoluautorka výzkumu Liron Rozenkrantzová. A dodala, že – podle jejího odhadu – když účastníci pokusu měli pocit, že dostali látku na podporu kreativity, cítili se jistěji a troufli si více se odvázat. A to se projevilo na jejich lepších výsledcích.

Základní definice placeba říká, že jde o neúčinnou látku, o níž lékař paciento- vi řekne, že to je skvělý lék. U mnoha nemocných se poté projeví větší či menší zlepšení jejich zdravotního stavu, což se obvykle vysvětluje psychikou pacienta a jeho vírou, že nový lék mu opravdu pomůže. Celá realita je samozřejmě složitější.

Placebo efekt je tak významný a nezpochybnitelný, že se k němu musí přihlížet třeba při testech nových léků. Standardně tedy část pacientů při takovýchto testech dostává nový lék a část dostává placebo – buď úplně neúčinnou látku, nebo starý lék, o němž si nemocný myslí, že je to ten nový testovaný medikament. O výběru pacientů do těchto skupin rozhoduje náhoda a zpravidla by ani ošetřující lékař neměl vědět, jestli podává nový lék nebo placebo, aby třeba jeho chování nezkreslilo výsledky.

Pokud vyhodnocení testů ukáže, že se stav pacientů zlepšil, ale i tak jsou výsledky skupiny léčené novým medikamentem vcelku obdobné výsledkům z placebo skupiny, je jasné, že ve skutečnosti neléčí nový lék, ale jen placebo efekt. Lék se do výroby nedostane.

Etické problémy

Lékaři mívají s placebem etické problémy. Základem moderní medicíny totiž je, že lékař používá reálný lék, o němž (aspoň do určité míry) ví, proč jej nasadil a jak by se měl v organismu projevit. Pacient by navíc měl být správně informován o své léčbě. Tyhle požadavky placebo nesplňuje. Ale přesto je lékaři v praxi používají.

Ukázal to před pěti lety výzkum britských univerzit v Oxfordu a Southamptonu. Z dotazníků, na které odpověděl vzorek 783 lékařů, vyplynulo, že téměř každý někdy naordinoval pacientovi placebo.

Přitom 12 procent lékařů uvedlo, že alespoň jednou použili „zcela čisté“placebo, tedy neutrální látku (modelově pilulku cukru nebo solný roztok), o níž pacientům řekli, že to je účinný lék. Zato plných 97 procent lékařů pacientům poskytlo placebo v podobě skutečného, ale nefunkčního medicínského postupu – příkladem může být předepsání antibiotik při virové infekci, i když proti virům nepomáhají, poslání pacienta na zcela nepotřebný krevní test nebo na nepodstatné vyšetření. Tím lékař pacienta ujistí, že je o něj dobře pečováno, což povzbudí placebo efekt.

„To není podvádění pacientů,“hodnotil výsledky publikované rovněž v periodiku PLoS One spoluautor studie Jeremy Howick z Oxfordské univerzity. „Studie ukázala, že používání placeba je v Britá- nii široce rozšířené. Doktoři věří, že placebo může pacientům pomoci.“

Nezjistitelný doping

Možnosti placeba jsou však širší. Může třeba fungovat jako doping. Na tohle přišel Fabrizio Benedetti z univerzity v Turíně. V komplikovaně postaveném pokusu spolu s kolegy předstíral sportovcům, že dostali morfin kvůli potlačení bolesti. Ve skutečnosti jim dal placebo. Sportovci soutěžili v mačkání tvrdého míčku, při němž začne ruka postupně bolet. Po placebu odvedli lepší výkon a hlásili nástup bolesti později než bez placeba. Fabrizio Benedetti se tak dostal na stopu nezjistitelného dopingu – pokud si sportovec myslí, že dopoval, možná dosahuje lepších výsledků. Ale žádný dopingový test to nezjistí. Kdo ví, jestli se tenhle postřeh, který výzkumníci publikovali v časopise Journal of Neuroscience, už do sportu nedostal…

Vědcem, který se placebu věnuje už přes dvacet let, je Ted Kaptchuk, profesor medicíny na lékařské fakultě Harvardovy univerzity v Bostonu. Za tu dobu objevil poznatky kuriózní i nečekaně důležité. Podílel se například na experimentu, který ukázal, že drahé placebo je účinnější než to levné. Šlo o to, že když účastníci pokusu dostali placebo s tím, že jde o prostředek proti bolesti za dva a půl dolaru, hodnotili jej jako účinnější než totéž placebo, o němž jim řekli, že bylo zlevněno na deset centů.

Pak začal Kaptchuk zjišťovat, jak moc se musí pacientům léčeným placebem lhát. Připravil pokus, při němž lidé trpící syndromem dráždivého tračníku (poruchou, která se projevuje bolestmi v břiše, jejíž příčiny nejsou zcela jasné) dostali placebo s vysvětlením, že to je „zcela inertní substance“, která sníží jejich bolest „prostřednictvím samoléčicího procesu založeného na interakci mezi mozkem a tělem“. Čili přesně popsal, že jde o preparát bez léčivé látky, který působí jen prostřednictvím psychiky. Celkem 59 procent pacientů hlásilo, že se cítí lépe. Ve hře ovšem zůstala možnost, že účastníci pokusu na základě popisu nepochopili, co dostávají.

A tak profesor Kaptchuk postoupil ještě dál. Před čtyřmi lety publikoval s kolegy v časopise Science Translational Medicine výsledky dalších pokusů. Při nich pacienti trpící migrénami dostali například neúčinnou pilulku v obálce nadepsané „placebo“, takže pokud význam slova neznali, mohli si ho snadno zjistit. Přesto i tak nemocní hlásili jisté zlepšení, což je skutečně záhada. Výzkumníci se domnívají, že snad lidé, kteří se dozvěděli o účinnosti placebo efektu, podvědomě při braní placeba také čekají zlepšení.

Je to jeden z nejvíc fascinujících fenoménů současné medicíny – léčí, nebo aspoň pomáhá léčit řadu rozličných nemocí, ale na rozdíl od jiných léků nemá vedlejší účinky. Zasahuje také do nemedicínských oblastí. Říká se mu placebo a stále znovu překvapuje něčím nečekaným.

Stále nepochopené

Efektem placeba se někdy vysvětluje účinnost některých léčebných postupů alternativní medicíny. Vědci se tedy jeho působení usilovně snaží pochopit. Někteří se pokoušejí využít možností funkční magnetické rezonance – metody, která umožňuje zvenčí sledovat dění v mozku díky tomu, že krevní barvivo hemoglobin má v magnetickém poli jiné chování, když nese kyslík, a jiné, když už jej odevzdalo tkáním. Díky tomu se pozná, kde se v mozku v daný okamžik kyslík spotřebovává, tedy která část mozku zrovna pracuje. Jenomže sledovaná osoba při tom musí mít hlavu strčenou do tunelu zobrazovacího přístroje a to nejde vydržet dlouho.

Ted Kaptchuk se tedy spojil s harvardskými genetiky a po dalších výzkumech popsali v časopise Trends in Molecular Medicine jedenáct genetických variant, které zřejmě ovlivňují lepší či horší vnímání placeba. Ale ani to ještě nestačí na pochopení celého fenoménu. Stále není zcela jasné, proč přesně placebo funguje, ani se nedá předvídat, jak bude fungovat u konkrétního člověka. I při stejné diagnóze působí na někoho placebo lépe a na jiného vůbec. Zřejmě nejlépe zabírá při léčení bolesti, depresivních stavů či úzkosti, jejichž vnímání je velmi subjektivní.

Už dnes však lékaři mohou efektu placeba využít třeba tehdy, když pacientovi předepisují skutečný lék – pokud jej dostatečně vychválí, jeho účinnost se může zvýšit. Možná někdy v budoucnu třeba díky genovému testu přesně určí, který pacient může dostat méně léků (a bude zatíženmenšími vedlejšími dopady), protože se jejich účinek zvýší vhodně vyvolaným dojmem placeba. Pak by nemocnému mohli říci: „Dáme vám lék, který obsahuje velmi málo aktivní složky, ale bude ve vašem případě účinný.“Nemuseli by lhát, a stejně by pomohli.

Lidé, kteří se po vdechnutí neúčinné látky dozvěděli, že tato substance zvyšuje kreativitu, skutečně v průměru prokázali originálnější přístupy k řešení úkolů