Malíř tělesně rozpojeného světa
Jediným českým výtvarníkem se na letošním benátském bienále stal samouk Luboš Plný. Pražský DOX mu nedávno otevřel zatím největší samostatnou výstavu poté, co jej před dvěma lety prezentoval na skupinové Art Brut Live.
Není divu, že výtvarník jako Plný zaujme světovou scénu. V době, kdy je tak obtížné ve výtvarném umění nabídnout něco nového, přitahují nadaní autodidakti, kteří fascinují svou ryzostí a poskytují umanutou tvorbu s osobním ručením. Plný se téměř úplně kryje s typickými znaky art brut. Je posedlý zaplňováním plochy, tíhne k lehce dětskému projevu, neodlišuje příliš umění od života, podobně jako medijní malíři obsesivně zapisuje začátek i konec práce.
Podobně jako si japonští turisté fotí každý krok na zájezdu propočítaném na minuty, zaznamenává také tento výtvarník detaily vlastního života tak, jak přicházejí. Při pohledu zpět svědčí artefakty o pilné práci, o každodenní existenci. Záznamy vytvářejí uklidňující kontinuitu v rozpojeném světě.
Není pochyb, že tímto způsobem vznikají díla mimořádných výtvarných kvalit. Plný je výtvarnější než jeho pomyslný souputník Zdeněk Košek. Na velké archy papíru přenáší kouzlo starých ana- tomických atlasů, když maluje a vrství části lidských těl v řezech a průřezech, v jakési anatomické variantě analytického kubismu, jak se sám zařazuje na dokumentárním filmu doprovázejícím výstavu. Částečně připomíná metodu amerického „vizionářského“malíře Alexe Greye, ale bez jeho spirituální kýčovitosti a jednoznačnosti. Splněný dětský sen o rentgenových brýlích zašel příliš daleko – lidské figury otevírají svá ledví, individualita i sexualita se vytrácejí a zbývá mapa orgánů, surová biologie. Ovšem estetizovaná, mnohovrstevnatá, barevně vyladěná, jedním slovem krásná.
Nechybí ani pupíkový (v jiné verzi vatičkový) deník – soubor žmolků z textilií, které si umělec denně vybírá z pupku a vlepuje do připravených čtverečků. Brutálně jemné.
Akademický model
Plný se jako umělec cítí. Odmala pěkně kreslil a na sklonku 80. let se neúspěšně pokoušel přihlásit na uměleckoprůmyslovou školu. Když jej nepřijali, vyučil se elektrikářem a pracoval na dráze. Do uměleckého prostředí se vrátil oklikou. Přivydělával si jako nahý model pro studenty malířství na AVU. S uměleckým prostředím se přirozeně sžil, a když vyjádřil přání stát se mezi budoucími akademickými malíři „akademickým modelem“, pedagogové a nakonec i rektor školy mu vyšli vstříc. Udělili mu dosud neexistující titul akademický model, jehož si Plný velmi váží a jímž nově razítkuje svá díla. Zároveň své pózování povýšil na konceptuální dílo.