Mocní si nesmějí zprivatizovat ústavní řád
úsilí, aby se důsledky postupné resuscitace soukromého práva plně pochopily a vžily.
Generace vyrůstaly v naší zemi pod vlivem státní sugesce, že privátní sféra podléhá státní svévoli. S tímto paradigmatem, přetaveným po roce 1989 do konceptu závislosti soukromého práva na veřejném, se právnický život vyrovnával jen zvolna. Kolik vzniklo v devadesátých letech i později judikátů o neplatnosti smluv s odkazem na pravidla veřejného práva bez zřetele na dobrou víru strany smlouvě věrné! Od toho se praxe postupně odpoutávala. Význam dualismu soukromého a veřejného práva začal po přijetí soudního řádu správního akcentovat Nejvyšší správní soud. Respekt k soukromému právu je důsledkem úcty k sebeurčení jednotlivce, prosazování jeho soukromých zájmů a k jeho privátní sféře.
Kam ale spadá ústavní právo? Sdílím názor profesora Gerlocha i dalších vědců, jakož i Ústavního soudu, že dualismus je záležitostí podústavního práva. Ústavní řád prozařuje právem soukromým i veřejným. Stačí připomenout kautely o právním státu, přirozených právech, ochraně svobody a důstojnosti člověka a jeho rodiny i další, které v ústavě a Listině čteme. Uvažujeme-li o poměru ústavního řádu a privátní sféry, pozorujeme dvě úrovně.
Ústava nesnáší svévoli
Ústava upravuje postavení nositelů veřejné moci a stanoví, o čem rozhodují, co podepisují, koho jmenují či odvolají, co mohou zřídit nebo naopak rozpustit. Pozorujeme sílící představu některých ústavních činitelů, že s takovými kompetencemi lze nakládat jako se soukromými oprávněními.
Nejde však o jejich privátní právo. Jde o pravomoc, s níž vykonávají veřejnou moc. Když ústava nařizuje, kdo podepisuje přijatý zákon, nelze podpis odmítnout pro nesouhlas s obsahem zákona – ústava to nepovoluje a osobní názor činitele je jí lhostejný. Vyžaduje-li zákon pro způsobilost k výkonu funkce podmínky, nelze do ní jmenovat někoho, kdo je nesplňuje. Možné není ani odmítnout jmenování toho, kdo je spl- ňuje, ale ústavní činitel si myslí, že by kandidát měl splnit i některé další (třeba být starší nebo umět anglicky). A dokonce ani v případech, kdy ústavní řád připouští možnost nějakého rozhodnutí, jak se nedávno diskutovalo ohledně rozpuštění Poslanecké sněmovny, neznamená to, že je otevřen prostor rozmaru.
Libovolně lze nakládat se soukromými právy – patří-li mi zahrada, nemusím o ni pečovat. Stejně tak nemusím uzavřít smlouvu s někým, kdo je mi nesympatický – třeba proto, že je zrzavý nebo z jiného iracionálního důvodu. Ale při výkonu veřejné moci, i tam, kde zákon dal možnost diskrece, nemá libovůle prostor: vyu- žití možnosti nelimitují rozmary, ale veřejný zájem a pravidla řádné správy věcí veřejných.
Kolik „stojí“smrt dítěte?
Nikdy nebylo pochyb, že ústavní řád zavazuje veřejnou moc. Povědomí, že ústavní řád proniká i do privátních poměrů jednotlivců, že působí i mezi soukromníky (horizontálně), se naproti tomu ujímalo pomalu. I někteří profesionálové tíhli k myšlence, že je Listina nezajímá, když studují smluvní právo nebo právo společností.
Právě z toho důvodu občanský zákoník v paragrafu 2 zdůraznil provázanost soukromého práva s ústavním pořádkem. Někteří akademici namítli, že to je nadbytečné, protože to platí i tak. Jistě platí. A jistě je to jasné učencům v univerzitních kabinetech. Leč do nižších pater praxe to přes setrvalé úsilí Ústavního soudu lehce nepronikalo. Proto občanský zákoník formuloval výslovné pravidlo: pro teorii nadbytečné, ale prakticky účelné.
Ukázalo se to záhy po jeho účinnosti, kdy i prvostupňové soudy začaly víc přihlížet k hodnotám chráněným ústavním řádem. Tak třeba Obvodní soud pro Prahu 8 řešil v únoru 2014 otázku časové působnosti starého a nového zákona. Mezi dvěma výklady zvolil logičtější s odkazem na materiální právní stát, důvěru v právo a legitimní očekávání. Okresní soud v Litoměřicích opřel v listopadu 2015 o táž hlediska rozhodnutí ohledně vlastnictví studny.
Velký význam však mají rozhodnutí našich vysokých soudů a jejich práce s ústavními principy. Proto na závěr odkažme na nález Ústavního soudu z prosince 2015. Šlo v něm o to, že patnáctiletý chlapec se podrobil banální cévní operaci. Hrubá nedbalost zdravotnického zařízení při operačním výkonu i po něm vedla k vykrvácení pacienta do břišní dutiny a k jeho smrti. Nešlo o první a jediný případ pochybení v této nemocnici. Chlapcova matka i sestra se domáhaly náhrady za ztrátu jediného syna a bratra.
Co jim přiznala první instance s odkazem na okolnosti případu a významné citové vazby v rodině, snížily vyšší soudy o 40 procent s tím, že to stačí. Ústavní soud to odmítl. Argumentoval mimo jiné ústavní ochranou soukromého a rodinného života před neoprávněnými zásahy. Milující matce nelze přiznat za nenahraditelnou ztrátu jediného syna na prahu dospělosti stejnou částku, jakou soudy v minulosti přiznaly třeba mediální celebritě za zkreslující článek o jejím soukromí. Ač má soud v určení výše náhrad prostor k uvážení, musí respektovat hledisko proporcionality.
Ústavní řád tedy není životu vzdálen někde ve výšinách. Važme si jej a chraňme, aby si jej mocní nezprivatizovali, neboť ústavní řád nás chrání. Zvlášť na prahu dalšího z „osmičkových“roků, poznamenávajících naše země převraty nebo i něčím horším, je důležité na to pomýšlet.
Mnozí občané i soudci si ani pětadvacet let po změně režimu nezvykli, že veřejná moc může do privátní sféry lidí zasahovat jen omezeně. A mnozí politici naopak nepochopili, že výkon jejich pravomocí nezávisí na jejich rozmarech a libovůli, nýbrž na veřejném zájmu.