Queneau aneb První poslední
Raymondu Queneauovi (1903–1976), jedné z nejvýraznějších a zároveň výrazově nejproměnlivějších postav moderní francouzské literatury, jeho Češi rozumějí. A to kontinuálně, od šedesátých let podnes. Hitem jsou jednak Zazi v metru (1959, česky 1969), v hlavní roli s drzou puberťačkou vykrouženou totálně nespisovným jazykem, jednak Stylistická cvičení (1947, 1985), kde autor nabídl devětadevadesát stylových variací jedné tuctové zprávy o jakési strkanici v davu. Právě vydaný román Poslední dny (v originále 1936) otvírá cesty oběma zmíněným titulům. A jistě nejen jim.
Kubistické cvičení
O co v té próze jde? V prvním, částečně autobiografickém plánu o vzpomínku na léta studií filozofie na pařížské Sorbonně. V druhém plánu o symbolické účtování se světem libovolné iracionality, legendy, fámy, mýtu, kterou Queneauovi zřejmě představoval surrealismus, jemuž v mládí na čas holdoval. A konečně v třetím plánu o demonstraci moci, kterou může disponovat řeč – nikoli ta vysoká, literární, ale ta nízká, šťavnatá řeč ulice, hospody, všednosti.
V Posledních dnech se na první pohled nic moc neděje: není tu žádný dějový příběh, žádná propracovaná psychologie postav, žádné atraktivně vykreslené kulisy. Mladí tu prostě studují, chodí do hospod a za holkami, staří pak bilancují, hřadují v parku anebo hrají biliár. Každá postava má své záliby, případně rovnou po- sedlosti – a právě v jejich „kubistickém“obhlížení ze všech možných stran a úhlů, v přístupu založeném spíše na kombinatorice, tedy na racionální bázi než na okamžité libovůli, se autor přibližuje budoucím Stylistickým cvičením.
Demence & dada
Postavou číslo jedna není ovšem ani studentstvo, ani učitelstvo, ale číšník Alfréd z podniku U Měchu. Pouze kapitoly, kde mluví on, mají název (nesou jeho jméno), ty zbývající jsou bezejmen- né (číslované). Alfréd se kromě úslužného servírování vybraných nápojů věnuje též hádání z planet a jistým paravědeckým propočtům, na jejichž základě stanovuje na počkání budoucnost svoji i druhých. V první řadě jistého podnikatelského vykuka, který plánuje zbohatnout na pádu německé marky. Zatímco Alfréd si nakonec přijde na své, vykuka čeká stařecká demence a fatální zacyklení v několika jalových frázích. Postavy se vůbec z příběhu jedna po druhé postupně vytrácejí: mizí v cizině, páchají sebevraž- du, končí na popravišti. Queneau si na jedné straně v románu hraje, experimentuje, a nejen s možnostmi jazyka, ale i s pravidly prózy. Po vzoru avantgard, zejména té dadaistické, kterou opakovaně vyvolává v Posledních dnech jménem, montuje do textu různé paraliterární vsuvky, výčty, citace. A rovněž po jejich vzoru pěstuje v próze výživnou absurdní komiku – a jako její vážný protipól pak různé filozofické postřehy.
Od Faustrolla po pěnu
Ostatně podobně si počínali jak jeho předchůdci, na prvním místě Alfred Jarry ve Skutcích a názorech doktora Faustrolla, patafyzika (1911), tak jeho následovníci, především Boris Vian v Pěně dní (1947). Právě zábavnost, bizarnost a nehledaná myšlenková dobrodružství ukazují směrem k Zazi v metru. Ale platí rovněž pro Queneauovo dílo obecně, ať se vnějškově hlásil k surrealismu, k patafyzice, nebo k matematicky založeným tvůrčím postupům, realizovaným pod hlavičkou Dílny potenciální literatury, takzvaného Oulipa.
Pokud je něco na Raymondu Queneauovi nakonec jistého, neměnného, pak je to nejistota, proměnlivost jeho bohatého díla. I Poslední dny jsou toho dokladem: inspirovaným, inspirativním, a tedy aktuálním.
Raymond Queneau: Poslední dny
Autor je literární a výtvarný kritik