Válečná vřava i intimita
Státní opera uvedla v české premiéře operu Benjamina Brittena Billy Budd. Tato volba posílila postavení britského skladatele jako nejčastěji uváděného zahraničního soudobého tvůrce, který byl u nás navzdory „západní“příslušnosti tolerován už v 60. letech.
Pro soubor Státní opery, oslabený rekonstrukcí jeho budovy, byl právě takový náročný titul velkou příležitostí předvést, že nestojí ve stínu „první scény“, jejíž součástí se nedobrovolně stal. Podařilo se. Po příliš dlouhé sérii sporných operních inscenací pod hlavičkou Národního divadla především díky obsazení vzniklo nastudování v uspokojivých standardech.
Benjamin Britten (1913– 1976), v jehož tvorbě zaujímala opera významné místo, vytvořil Billyho Budda v roce 1951 jako zkušený čtyřicátník po příznivém přijetím Petera Grimese, Zneuctění Lukrécie, Alberta Herringa, adaptace Žebrácké opery a dětského Kominíčka. Vybral si předlohu Hermana Melvilla z doby, kdy dříve tak populární americký autor dobrodružných námořních románů upadl v zapomnění. Vedle tématu moře s jeho majestátní nekonečností i nebezpečím se ho dotýkaly otázky sváru dobra a zla a velmi osobně i téma vztahů v uzavřené mužské společnosti. Britten sám se musel vyrovnávat se svou homosexuální orientací v zemi, kde byla do roku 1967 trestná.
Vina za smrt
Děj opery je ukotven rokem 1797 na anglické válečné lodi a na počátku napoleonských válek. Odehrává se v atmosféře obav Spojeného království z francouzské revoluce. Klíčový moment opery, ke kterému střet zákonů a morálky v příběhu tří mužů od počátku směřuje, se vlastně odehraje velmi rychle během 3. dějství: Všemi nenáviděný zbrojmistr Claggart falešně obviní čerstvě naverbovaného sympatického mladého námořníka Billyho Budda z podněcování ke vzpouře. Ve skutečnosti je pro Claggarta chlapcovo zničení jediný způsob, jak vyřešit svou touhu po něm. Když kapitán lodi Vere nařčení vyšetřuje, Billy ve stresu Claggarta neúmyslně zabije. Z oběti se stane vrah a Vere se ocitá před rozhodnutím, jestli podle zákonů válečného práva Billyho odsoudit k smrti, nebo mu udělit milost.
Daniel Špinar ve své koncepci vyšel z prologu a epilogu opery, ve kterých umírající kapitán Vere vzpomíná na své dávné kontroverzní rozhodnutí a retrospektivou se vyvázal z „reálného“příběhu. V rozlehlém zelinkavě vykachlíkovaném prostoru se „surrealisticky“nachýlenou potápějící se nemocniční postelí, nad kterou jako memento visí hrazda pro nemohoucí a která svou symbolikou postihuje jen část výkladově mnohovrstevnaté opery, si otevřel možnosti pro cokoli: po válečné lodi tak místo kadetů pobíhají rokokoví chlapečci, válejí se tu poházené rakve, námořníci laškují s červenými ponožkami. V závěru se „zjeví“biblická symbolika: kapitán Vere myje nahému Buddovi nohy, a když Billy na nemocničním lůžku ulehne jako Kristus s roztaženýma rukama, v horečnaté předsmrtné halucinaci ho místo popravy oběšením sám probodne svým kordem. Takto explicitně vyjádřená vina za Buddovu smrt a snad také potlačení Vereovy erotické touhy však smířlivé vyznění kapitánových trýznivých pochybností vlastně oslabuje.
Problémem zvoleného „sterilního“scénického řešení (Lucia Škandíková) je absence pocitu bazální úzkosti, která je s prostředím válečné lodi nutně spjatá a již Britten svou hudbou velmi přesně vyjádřil. Navzdory drsnému mužské- mu světu válečného námořnictva je přitom Brittenovo ztvárnění křehké a sexuální motivace jsou podobně jako v Melvillově předloze spíše jen tušené. Daniel Špinar však založil svoji režii na zdůraznění tohoto tématu, když Claggartovu homosexuální touhu personifikoval prostřednictvím pěti svalnatých tanečníků – akrobatů pouze v tělových slipech – skupiny Losers Cirque Company, kteří se v choreografii Radima Vizváryho stali vizuálně dominantním prvkem inscenace a stylizovaným soubojem „vyřešili“i hektickou přípravu bitvy. (Podobně Špinar využil v inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu taneční kreaci Jany Vrány jako vizualizaci Šiškovem týrané a do Luky nešťastně zamilované Akulky.)
Margita s autoritou
Tam, kde se režisér soustředil na vztahy mezi postavami a jejich pocity, byla jeho koncepce silnější – i díky výbornému obsazení. Titulní roli Billyho Budda pro Prahu poprvé nastudoval Christopher Bolduc. Typově i svým svěžím světlejším barytonem odpovídal přátelskému důvěřivému mladíkovi, který si snadno získává přízeň ostatních stejně jako vyvolává závist a nenávist. I když mu poněkud ublížil kostým upomínající hausbótového Saturnina, jeho závěrečné vyznání a smíření se smrtí bylo v intencích Brittenovy partitury jímavé. O kontrastním ďábelském charakteru Claggarta nebylo v podání Gidona Sakse od počátku sebemenších pochyb. Tento basista má s rolí sadisticky nenávistného dohlížitele na kázeň posádky zkušenosti už od roku 1991 a vytvořil ho v několika inscenacích a nahrávkách. Mrazilo z jeho výstupu, připomínajícího Verdiho velkou Jagovu árii se vzýváním ďábla, při kterém je Claggartův coming out spojený se sebezáchovným rozhodnutím zničit objekt své touhy.
Komplikovanou a kontroverzní postavu kapitána Verea, který se vymykal ostatním i svým rokokovým kostýmem s pláštěm s dlouhými šosy, tenorista Štefan Margita vystihl jako moudrého muže s přirozenou autoritou, který si s trpkostí uvědomuje, že selhal. Věrohodně, včetně měkké kantilény a znělých pian i příkrého výrazu v deklamaci tak vyjádřil rozpor mezi vyčtenými humanitními ideály a nesmlouvavou praxí života na válečné lodi s jemným náznakem balancování mezi Vereovou láskou otcovskou a fyzickou.
V mnoha menších rolích stejně jako ve sborových scénách pod vedením Adolfa Melichara doplnili hlavní trojici další pěvci, z nichž zaslouží vyzdvihnout přinejmenším Jana Petryka jako Nováčka a Plavčíka a Romana Astakhova v roli Danskera.
Inscenace se může opřít také o hudební nastudování britského dirigenta Christophera Warda, který má Brittenův styl hluboce zažitý. I když orchestr ne vždy jeho záměry v souhře a v ladění naplnil, Ward postihl kontrasty bohatě instrumentované partitury ve velkém rozpětí válečné vřavy a intimity emocí s všudypřítomným mořským živlem v její zdánlivé jednoduchosti a rafinovanosti zároveň.
Vedle dostupných videonahrávek řady zahraničních nastudování Billyho Budda (včetně realistické televizní inscenace BBC z roku 1966 nebo nastudování Berlínské německé opery z roku 2014) je pražské uvedení příspěvkem do interpretace této Brittenovy opery. U nás patřily inscenace Brittenových oper v posledním dvacetiletí (například Zneuctění Lukrécie v Ostravě, Gloriana v pražském Národním divadle nebo Smrt v Benátkách a Utahování šroubu ve Státní opeře) k mimořádným událostem. Inscenace Billyho Budda v tomto chvályhodném trendu pokračuje.
Benjamin Britten: Billy Budd
Autorka je operní kritička