Vítězství Michala Horáčka
Neúspěšnému kandidátovi na prezidenta se podařila důležitá věc – ukázal, že do politiky patří slušnost
Michal Horáček skončil v prvním kole voleb čtvrtý. Přesto jeho kandidatura byla jednoznačným úspěchem. Trochu o tom vím. S tou kampaní jsem totiž strávil poslední rok a půl života. A troufnu si tvrdit, že tato kampaň a její finiš daly české politice novou naději.
Prezident toho podle Ústavy moc dělat nemůže. Ale může přicházet s tématy. A o to jsme se celou dobu snažili. Jedním z finálních hesel bylo „jaká kampaň, takový prezident“. Ale aby to heslo mělo obsah, museli jsme předtím rok a půl pracovat.
Poukazovat na problémy
Napřed vznikal program o několika desítkách stran. Často jsme pak slyšeli, že prezident jej nemůže naplnit. Ano, ale témata do veřejného prostoru vstupovala. A o to šlo.
Jistě, o důležitých problémech nestačí jen mluvit. Ale když kandidát na nejvyšší ústavní funkci deklaruje svůj zájem, přispívá to k řešení nepochybně víc než lhostejnost ze strany již ustavených ústavních činitelů. V otázkách rovného postavení mužů a žen či sociálního vyloučení to platí dvojnásob.
Často jsme slyšeli, že je to jen kampaň. Jako by to závažnost věci snižovalo. Třeba náš návrh na jednorázové odpuštění penále z dluhů fyzických osob vůči státu. Nejvtipnější námitka byla, že není řádně legislativně zpracován. To skutečně nebyl. Návrhu však musí předcházet myšlenka, a tu jsme dodali.
Výsledkem bylo, že se v médiích o zadluženosti a exekucích mluvilo a později se k podpoře návrhu přihlásilo několik parlamentních stran.
Je zrovna tohle cesta, jak začít řešit počet exekucí v naší zemi? Nevím. Ale každopádně to téma řešit musíme. Údiv „expertů“z úspěchu antisystémových stran v parlamentních volbách jen dokazuje nulové povědomí o stavu naší země. Je tady skoro milion lidí, kterým systém tak akorát šlápl na krk a nedává jim šanci se z toho dostat. Co od nich čekáme? Vděk a touhu po zachování polistopadového vývoje?
To samé platí v případě Zdeňka Ondráčka a jeho jmenování na post šéfa komise pro kontrolu GIBS. Ano, bezpečnosti nepochybně rozumí. Ale je v pořádku, aby někdejší bolševické kádry, které navíc jezdí do Doněcku přes Rusko, protože na Ukrajinu mají zakázaný vstup, prorůstaly ve sněmovně do vysokých funkcí? Opravdu se z 200 poslanců nenajde alespoň jeden, který by rozuměl bezpečnosti a zároveň nemlátil lidi pendrekem při Palachově týdnu?
Na hodnotách záleží
Chtěli jsme ukázat, že jsou tu lidé, kterým na hodnotách 17. listopadu stále záleží. Proto se Michal Horáček napřed obrátil na Andreje Babiše, aby jmenování Ondráčka zabránil. To se na poprvé podařilo. Nicméně komunisté Ondráčka navrhli i podruhé a termín hlasování důvtipně odložili na dobu po prvním kole prezidentské volby. Zřejmě s předpokladem, že si pak Horáček dá pokoj.
Místo toho jsme na 16. ledna svolali demonstraci. Iniciativu podpořily desetitisíce lidí, kteří psali nám i poslancům ANO. Mezi jinými Petr Pithart, Marta Kubišová, Pavel Pafko či Zdeněk Svěrák. Nakonec sněmovna i na druhý pokus, a definitivně, Ondráčka nezvolila.
Unikátem v našem politickém prostředí byla i vzájemná pomoc demokratických kandidátů. Michal Horáček nabídl Marku Hilšerovi pomoc se sběrem podpisů. A Marek Hilšer se na oplátku zastal Michala Horáčka, když jej organizátoři akce k připomínce 17. listopadu na Václavském ná- městí odmítli pustit na pódium.
V tomto duchu jsme kampaň vedli. Neoblepili jsme zemi billboardy plnými bezobsažných žvástů. Místo toho jsme pojmenovávali naše problémy. Pořádali jsme o nich veřejné debaty s experty, díky čemuž jsem coby moderátor mohl být na jednom pódiu s profesory Eliášem, Přibáněm či Pafkem, docentem Císařem, Radkem Špicarem, Pavlem Kysilkou a dalšími.
Když se Miloš Zeman vyjádřil, že anexe Krymu je hotová věc, Michal Horáček napsal dopis ukrajinskému velvyslanci, v němž ho ujistil, že se Zemanovým postojem nesouhlasí a že je takových lidí v Česku víc. A od velvyslance rychle dorazilo upřímné poděkování.
Podobně se Michal Horáček zastal zvukaře Jaroslava Hensla, který na mítinkuMiloše Zemana pustil Modlitbu pro Martu, za což mu hrozí pokuta 15 tisíc korun. Horáček mu neposlal slova útěchy, ale nabídku, že buď zaplatí pokutu, nebo právní služby.
Také jsme udělali daleko nejprůhlednější kampaň v dějinách naší země. To, za kolik si Horáčkův tým koupil kávovar, se dostalo i do titulků novin. Stejně tak stav třeba kandidátových jater, který dokumentovaly zveřejněné lékařské zprávy.
Bitva o politickou kulturu
To hlavní však přišlo ve finále. Michalu Horáčkovi se 13. ledna podařilo tragickou politickou kulturu v Česku zlomit. Už bylo jasné, že nemá šanci na postup. Ale klidně a s úsměvem poděkoval týmu, podpořil postoupivšího kandidáta a nabídl mu pomoc: zdarma volné billboardy, reklamu, síť dobrovolníků i osobní úsilí.
Bylo to v tak silném kontrastu se vším, co jsme si po volbách zvykli vídat, že si to zapamatuje kdekdo. A proto Michal Horáček jednu bitvu vyhrál: tu o změnu české politické kultury.
Už nemusíme spekulovat, jestli je možné volební kampaně v Česku vést transparentně a gentlemansky. První kolo prezidentských voleb v roce 2018 ukázalo, že to jde. Základy byly položeny. Teď na nich musíme stavět v příštích volbách.