Jsem služebník justice, ne mocipán
Doba vážných průtahů už je naštěstí pryč, mnoho spisů ale stojí kvůli insolvencím, říká Jan Čipera, muž v čele východočeské justice
LN Ve vedení hradeckého krajského soudu jste od konce devadesátých let, kdy byla justice ještě dost rozklížená. Vzpomenete si, kdy se to stabilizovalo?
Největším problémem byl exodus soudců. Už na konci 90. let ale profese získávala na prestiži, samozřejmě i díky zvýšení platů. Intenzivní pocit velkých problémů ale jistě trval i ještě v době, když jsem se stal místopředsedou. Civilní odvolací úsek byl v zoufalém personálním stavu, byl naplněný sotva ze sedmdesáti procent. Když jsem svěřený úsek přebíral, potýkal se se zásadními nedodělky, bylo tu snad 2700 nevyřízených věcí v odvolacím řízení! Přitom podle „normy“by senát měl vyřídit měsíčně 46 věcí. Všichni byli tedy pod obrovským tlakem, neboť je složité pracovat s pocitem, že za sebou máte – obrazně řečeno – dva kubíky spisů a co chvíli přicházejí stížnosti na průtahy v řízení. Vede vás to k vypětí na úkor osobního a rodinného života, které nelze bez následků snášet donekonečna.
Jako místopředseda jsem si užil „pěkné časy“, ale podařilo se a civilní úsek jsem předával svému nástupci za úplně jiných okolností. V senátu bylo průměrně sto živých, tedy nevyřízených věcí. To znamená, že dle „normy“mohlo být odvolání vyřízeno zhruba do tří nebo čtyř měsíců, pokud věc nebyla obzvlášť komplikovaná a nenastaly nějaké procesní překážky.
LN Jsou ty dva kubíky spisů za zády nejhorší obavou soudce?
Je to nesmírně nepříjemné. Jako začínající odvolací soudce jsem po své předchůdkyni převzal pět prádelních košů s asi 280 spisy. Řada spisů se týkala výživného, o němž okresní soud rozhodl třeba i dva roky předtím. To je tak dlouhá doba, že by odvolací soud měl správně věc zrušit a vrátit ji okresnímu soudu k prošetření aktuálních poměrů rodičů a dětí, které se nepochybně v mezidobí změnily, a k novému rozhodnutí. Tehdy ale, abychom účastníky řízení nenechávali dál v nejistotě, jsme raději dokazování rozsáhle doplňovali a sami rozhodovali. Takový výjimečný postup dnes už není nutný.
LN Z justičních statistik plyne, že východočeská justice už dnes z hlediska délky řízení systémové problémy nemá. Jsou ale nějaké problematické soudy nebo úseky, kde vás „tlačí bota“?
To bude vždycky, zjevnou systémovou slabinu ale nevidím. Vý- sledky východočeské justice jsou v celkovém pohledu opravdu nadprůměrné, místy i vynikající. Že se hraběnka Kristina Colloredo-Mansfeld soudí už čtvrt století o zámek Opočno a Johanna Kammerlanderová asi stejnou dobu o zámek Hrubý Rohozec? To jsou tak extrémně složité věci, že je považuji za naprosté výjimky, a proto délku těchto řízení nechci více rozebírat.
Objevil se ale jiný fenomén, který nám ztěžuje práci. Přibývá věcí, které řadu let stojí kvůli insolvenčnímu řízení. Soudce v civilní věci má spis před sebou amohl by pokračovat a třeba i rozhodnout, ale nesmí dělat nic, protože insolvence vytváří překážku v pokračování jiných civilních řízení. Z pohledu právníka je to logické – nelze dopustit, aby bylo do majetkové podstaty dlužníka v insolvenci zasahováno, nemůže se měnit pod rukama správce. Určitě by ale tyto věci, v nichž je účastník řízení v insolvenčním řízení, měly být statisticky vykazovány zvlášť, aby to nevypadalo, že určitý soudce nebo celý soud nepracuje, a až po detailním zkoumání se neukázalo, že má mnoho věcí přerušených kvůli insolvenčnímu řízení. Podobně je tomu s dědickými řízeními, kterých je ovšem nesrovnatelně méně než těch insolvenčních.
LN O pozici předsedy krajského soudu se často mluví v souvislosti se značnou mocí. Vnímáte to tak? Připadáte si jako jeden z nejmocnějších lidí v justici?
Ach bože, z toho se stalo až neuvěřitelné klišé. (směje se) Plně si uvědomuji, že moje práce zásadně ovlivňuje celkový obraz nejen tohoto soudu, ale celé východočeské justice. Ale hovořit omoci? To slovo nabylo pejorativního nádechu, proto se mu vyhýbám. Nechci být mocipánem, vnímám se spíše jako služebník justice. Na prvním místě pro mě není moc, ale odpovědnost. To jsou přece zásadní rozhodnutí, když je můj podpis pod návrhem na jmenování soudce nebo předsedy okresního soudu, pod rozhodnutím o zapsání nebo vyškrtnutí znalce.
LN Ten obraz mocipána možná vychází z toho, že jako jeden člověk reprezentujete a řídíte jednu osminu české justice.
To říkáte přesně. Ale právě to ukazuje na tu odpovědnost. Já totiž nesu viditelnou individuální odpovědnost za celou východočeskou justici! Kdybych se rozhodl být nějakým gubernátorem, dlouho bych nevydržel. Ostatně, vůbec bych toho nebyl schopen, protože by to mělo za následek rozboření snu o dobré justici, který v sobě mám.
LN Silná role předsedů soudů, zvláště těch krajských, souvisí s tím, že česká justice je řízena primárně ministerstvem spravedlnosti. Je to správné, nebo byste se přikláněl zřízení zvláštního orgánu správy justice?
Ministerský model je u nás tradiční, máme historickou spojku s Německem a s Rakouskem, kde funguje také. Pravda ale je, že soudy nemají reprezentanta, protiváhu vůči ostatním dvěma složkám moci. Ministr spravedlnosti nereprezentuje jen soudy, ale i další profese a musí mít na zřeteli i jejich potřeby. Nebo mohou převážit zájmy vlády či strany, za niž ve vládě sedí. To je velká slabina ministerského modelu. Nejsem si ale jistý, zda ho jde snadno a bezbolestně nahradit.
LN Nejcitlivější je to u těch personálních otázek.
Bingo, přesně tak. A tím by se mělo začít. Měl by existovat orgán, který bude mít v gesci výběr soudců a funkcionářů. To jsou přece úhelné kameny, jak bude justice vypadat. Ale jak by ten orgán měl být složen? Kdo by členy vybíral? A jaké by měl konkrétní pravomoci? Navíc si nejsem vůbec jist, zda je správné zavádět kolektivní rozhodování. Princip konkrétní individuální odpovědnosti mi nepřijde vůbec špatný. Kolektivní rozhodování totiž může mít tendenci sklouznout ke kolektivní neodpovědnosti, neřkuli ke kolektivnímu alibismu. LN Hlasem justice jsou dnes jednak předsedové nejvyšších soudů, jednak kolegium předsedů krajských soudů. Jak funguje?
Kolegium je neformální uskupení osmi předsedů, kteří reprezentují naprostou většinu justice. Ta totiž nemá jiný orgán, aby se vyjádřila. Síla kolegia je odvozována od toho, že jsou to reprezentanti všech justičních regionů. Naše názory zdaleka nejsou totožné, a přesto vždy hledáme cestu ke shodě a někdo třeba musí ustoupit. Já svá stanoviska vždy hodně vážím a na základě názorů svých kolegů si je tříbím. Cítím se hlasem východočeské justice, než abych prosazoval jen své osobní názory. Podlemě to je velmi důležité, jinak bychom byli sbor sólistů.
Ale o nějakém vlivu můžeme mluvit teprve, je-li tento hlas vyslyšen. Kolegium považuji za velmi užitečný útvar, který dokáže projevit sílu, v krátké době se sejít a přijmout stanoviska k zásadním věcem. Konkrétně jsem hrdý třeba na to, že se kolegium nedávno dokázalo ozvat ve věci platů zaměstnanců či výběru soudců.
LN Co vám osobně hlavně vadí na reformě výběru soudců, proti které se kolegium ozvalo aministr Pelikán ji stejně od ledna prosadil?
U nás ve východních Čechách je ten názor velmi silný a jasný.
S tím mám osobní zkušenost. Když jsem v roce 2013 nastoupil do funkce, v celém kraji byl jediný čekatel. Ve chvíli, kdy ministerstvo přestalo alokovat zvláštní peníze na platy čekatelů, řada předsedů krajských soudů raději zaplatila asistenta, který vykoná více práce než čekatel a přitom si také může udělat justiční zkoušku a stát se soudcem. Ministerstvo připustilo, že se některé kraje odpoutaly od zákonem výslovně zakotveného čekatelského systému, jenž je podle mě transparentní a praxí osvědčený.
Když k tomu přistupujete poctivě, zjistíte, že předseda krajského soudu na to až tak velký vliv nemá. Nastíním, jak to u nás doposud fungovalo. Uchazeč nejprve musí uspět ve výběrovém řízení, které se skládá z těžkého testu a hodinového pohovoru před komisí zkušených soudců. Když obstojí i u psychologa, přijmu jej za čekatele. Pak je tři roky na okresním soudu, na krajském soudu, na všech možných úsecích, je vychováván, pozorován a průběžně hodnocen. Když složí justiční zkoušku a dozraje do třiceti let, záleží na předsedovi okresního soudu, zda jej navrhne předsedovi krajského soudu. Pokud ano, veškeré podklady se dostanou na můj stůl a teprve nyní se projeví ta rádoby moc. Já pak jen zvažuji, zda se mohu pod daný návrh podepsat, zda mi později někdo nebude vyčítat, ať si zkusím soudit s tímto člověkem v senátu.
Ten systém je velmi poctivý a sofistikovaný. A myslím si, že ten systém by měl být jeden a měl by platit pro všechny soudce.