Muž 29. října
mu zalila Čechy,“napsal později. „V mou radost mísila se děsivá myšlenka, že není dobojováno…“
Osobitý nacionalista
Viktor Dyk, narozený 31. prosince 1877, započal svou literární dráhu v dekadentní atmosféře závěru 19. století a téměř současně se začal angažovat i politicky. Ideově vyšel z pokrokového hnutí devadesátých let, zčásti byl ovlivněn i masarykovským realismem, proti jehož ortodoxní formě se jinak ostře kriticky vymezoval. V posledních letech před první světovou válkou se stal mluvčím soudobého radikálního českého nacionalismu, který však v jeho interpretaci nabýval specifických kontur. Vyvěral z pocitu ohrožení českého národa ze strany stále agresiv- nějšího českého němectví a byl nesen výrazným mravním imperativem: romantický ideál morálně silného, charakterního a statečného člověka zde souzněl s ideálem hrdého, sebevědomého národa, bojujícího o svá práva a uskutečňujícího své dějinné poslání.
Tento v zásadě obranný nacionalismus nechtěl v českém národě vzbuzovat vědomí výlučnosti, ale naopak se vyznačoval pronikavě kritickým pohledem na vlastní nedostatky, na záporné rysy české národní povahy, na různé neblahé jevy v minulém i současném životě národa. A byl v příkrém protikladu k malému českému vlastenčení. Ve svém konceptu českého nacionalismu kladl na svůj národ přísné nároky: „Býti nacionalistou musí značiti vyzbrojit se vším: vzděláním, silou, charakterem. Býti nacionalistou musí značiti překonávat všechny své vady a nedostatky; dokud budeme je zapírat, není pomoženo.“
V roce 1910 vstoupil Dyk do redakce státoprávně pokrokářského deníku Samostatnost a o rok později se stal členem a vzápětí i jedním z vůdčích představitelů České strany státoprávně pokrokové, která se jako jediná z tehdejších českých politických stran programově orientovala na mezinárodní řešení české otázky za předpokládané budoucí evropské války, od níž si slibovala vytvoření příznivé konstelace pro vznik samostatného českého státu i mimo rámec stávající rakousko-uherské monarchie. Za tuto stranu také v červnu 1911 neúspěšně kandidoval ve volbách do poslanecké sněmovny říšské rady na pražských Královských Vinohradech.
Na frontě domácího odboje
Po vypuknutí světové války se Dyk okamžitě zapojil do formující se domácí rezistence, a to jak v rámci své strany, tak v širších strukturách. Vyvíjel různorodou zpravodajskou činnost a účastnil se tajných jednání zástupců českých politických stran. Během podzimu 1914 se opakovaně setkal se svým dosavadním politickým odpůrcem T. G. Masarykem před jeho odchodem do ciziny a shodl se s ním na společném programu. V roce 1915 byl Masarykem z exilu vyzván k emigraci a účasti v zahraničním odboji a po určitém váhání začal v tomto směru – v součinnosti s Edvardem Benešem – činit přípravy, nakonec však řízením osudu zůstal ve vlasti a pokračoval ve své činnosti na domácí frontě.
V různých listech uveřejňoval jinotajné články, fejetony, povídky a básně, persiflující vládnoucí kruhy monarchie i aktivismus části představitelů českého politického tábora. Byl též skrytým autorem velké části politických vtipů, kolujících tehdy mezi lidmi. Na válečnou a odbojovou realitu reagoval i rozsáhlou básnickou tvorbou, publikovanou v dobovém tisku a postupně vydanou ve čtyřech sbírkách tzv. Válečné tetralogie.
Smysl Dykovy tehdejší literární produkce nějaký čas unikal i přísné válečné cenzuře. Teprve alegorická próza Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova, navenek satira na ruské, ve skutečnosti však na dobové rakouské poměry, vycházející v létě 1915 na pokračování v Lidových novinách, se stala předmětem jeho vyšetřování rakouskou vojenskou justicí. Nakonec byl 20. listopadu 1916 – ovšem především v souvislosti se státoprávně pokrokářskou odbojovou činností – zatčen a uvržen do vídeňského posádkového vězení, kde pak strávil skoro půl roku. V tomto žaláři napsal v dubnu 1917 svoji nejznámější báseň „Země mluví“, nepřímo vyzývající české poslance říšské rady, svolané po- prvé od počátku války, aby v historicky osudových okamžicích nezapomněli na svoji odpovědnost vůči národu.
Z vězení byl propuštěn 27. května 1917 a hned navázal na přerušenou odbojovou činnost. V červnu 1917 se stal členem šestičlenné Rady českých spisovatelů, řídící národní kulturní rezistenci. Pravidelně přispíval do protirakousky zaměřených českých listů Národ, Česká demokracie a Neodvislost a bojovně vystupoval za očistu českého veřejného života od všech, kdo se zkompromitovali politickým aktivismem a loajalitou. Účastnil se též jednání o koncentraci českého měšťanského politického tábora a v únoru
1918 stál u kolébky nové strany – České státoprávní demokracie, do níž vplynula i dosavadní Česká strana státoprávně pokroková. V říjnu 1917 přešel do redakce Národních listů, kde pak působil až do konce svého života. Veškeré své žurnalistické a politické působení zaměřil na boj za samostatný stát.
Oponent „Hradu“
Vznikem Československa se završilo Dykovo dosavadní politické úsilí, zároveň však před ním vyvstal nový úkol: upevnit a zajistit mladý stát pro budoucnost. Přijal jej se svým příznačným idealismem a dal mu do služeb své břitké pero. V listopadu 1918 se stal členem Revolučního národního shromáždění za Českou státoprávní demokracii, v letech 1920–1925 byl poslancem a od roku 1925 do své smrti senátorem za Československou národní demokracii. Současně byl členem ústředního výkonného výboru své strany, redaktorem a politickým komentátorem Národních listů.
Postupem let byl stále více rozčarován dalším vývojem české politiky, která sobeckým a přízemním materialismem stranických zájmů devalvovala mravní hodnotu národního osvobození a oslabovala národní síly v předpokládaných příštích zápasech na obranu vybojovaného státu. Stal se charismatickým publicistickým mluvčím konfrontační politiky Československé národní demokracie vůči skupině „Hradu“, reprezentované prezidentem T. G. Masarykem a ministrem zahraničí Edvardem Benešem, jimž posléze adresoval ostře kritický spisek Ad usum pana presidenta republiky (1929).
Proti Masarykovým snahám budovat stát národnostní prosazoval koncepci Československé republiky jako silného, sebevědomého národního státu československého národa. Znepokojovala ho oficiální defensivní politika vůči českým Němcům, kteří přijali Československo pouze jako provizorium a stali se potenciální hrozbou pro jeho existenci. Trápila ho nespravedlivá bagatelizace domácího odboje za první světové války ze strany představitelů odboje zahraničního.
V nesčetných novinářských článcích neustále varoval, že vyhrát boj je mnohdy jednodušší než vítězství dlouhodobě obhájit, a brojil proti pasivitě ve vlastním státě, proti „rukám složeným v klín a kritickému krčení ramen bez důsledků“.
Viktor Dyk zemřel nečekaně a předčasně 14. května 1931 na dalmatském ostrově Lopudu. Události, jež následovaly, potvrdily oprávněnost mnohých z jeho obav.
Příště Alice Masaryková