Posilovač důvěry ve stát
Role prezidenta je rozkročena mezi ceremoniální funkci a ochranu stávajícího systému
Probíhající volby prezidenta republiky jsou svým způsobem i „referendem“o výkonu funkce hlavy státu. Má být prezident aktivním hybatelem událostí? Nebo spíše noblesním morálním majákem? Má setrvale aktivně vstupovat do politiky, nebo být zdrženlivým reprezentantem v čase klidu, a naopak mediátorem nesvárů v době krize? Přikláním se k druhé interpretaci funkce prezidenta republiky. Ostatně samotná ústava tak prezidenta vnímá. I když je nutno zdůraznit, že v některých oblastech mu k zásahům do politicky a směřování státu dává mnohem více prostoru, než je v parlamentních republikách běžné. Krásně se to projevuje v oblasti justice, kde má prezident několik důležitých pravomocí a hned několik rolí.
V prvé řadě reprezentant
Prezident je samozřejmě hlavou státu, jakýmsi nástupcem konstitučního monarchy. Jako takový je v prvé řadě reprezentant. Jmenuje tedy slavnostně soudce a ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu a také Nejvyššího správního soudu. Tato pravomoc by mohla být skutečně jen formální ceremonií. Čeští prezidenti se ale historicky vždy snažili své pravomoci „rozšířit“. Ústavní soud se však ve sporu prezidenta Václava Klause a tehdejší předsedkyně Nejvyššího osudu Ivy Brožové o rozsah jmenovací a zejména odvolávací pravomoci prezidenta republiky zastal soudkyně a omezil výkladem libovůli prezidenta. Jmenování soudců by skutečně mělo být jen noblesním obřadem stvrzujícím tradiční a symbolický význam dané funkce.
Na tom nic nezmění ani zamýšlené ústavní novely směřující k zakotvení jmenování soudců Nejvyššího správního soudu přímo do ústavy či ke zřízení nejvyšší soudcovské rady, jakési samosprávy soudnictví.
Prezident přesto není v oblasti justice jen bezduchým nástrojem. Jeho další rolí je totiž více či méně přímočará ochrana základních práv a samotné ústavy. Sice není takto výslovně označen jako například francouzský prezident, přesto má k plnění tohoto úkolu hned několik prostředků. Za prvé je to on, kdo jmenuje soudce Ústavního soudu. Jeho výběr je klíčový, ač ho limituje souhlas Senátu. Zde je často prezident Zeman na rozdíl od svého liknavého předchůdce chválen, neb skutečně jeho výběr soudců – strážců ústavnosti – nevzbuzuje prakticky žádné kontroverze. Navíc platí, že ať již svůj mandát obhájí, či ne, „Zemanův soud“zde bude působit až do let 2023–2025. V příštím prezidentském období totiž patrně žádný nový soudce jmenován nebude, nikomu ze stávajících soudců totiž neuplyne desetiletý mandát. Tyto volby tedy o Ústavním soudu nerozhodují.
Prezident však nejedná jen nepřímo prostřednictvím pečlivého výběru soudců. Ostatně ti se od něj mohou odvrátit a ne- jednat s ním v jakékoliv shodě. Ústava nicméně prezidentovi dává možnost se na Ústavní soud i aktivně obrátit. Jako příklad se často uvádí tzv. velký volební nález Ústavního soudu z roku 2001, kterým soud na návrh Václava Havla zrušil volební reformu připravenou na půdorysu tzv. opoziční smlouvy budoucích prezidentů Klause a Zemana. Je pak vhodné připomenout, že prezident kromě zákonů může pro nesoulad s ústavou napadat i mezinárodní smlouvy před tím, než se vůbec pro ČR stanou závaznými. I zde jeho role může být aktivní. V tomto ohledu byl ale skutečně úspěšnější Václav Havel než jeho nástupci, kdy zejména Václav Klaus i u „svých“soudců často narazil a zrušení konkrétního zákona či slavné Lisabonské smlouvy neprosadil. Ani Miloš Zeman si nemůže v tomto ohledu připsat na pažbu ochránce ústavnosti žádný úspěch. To však vyplývá i z jeho střídmosti, kdy prakticky žádné návrhy Ústavnímu soudu nepodal, a pokud ano – jako v případě zrušení služebního zákona – neuspěl.
S milostmi raději střídmě
V neposlední řadě je pak potřeba zmínit i milosti. Ty jsou výrazem milosrdenství. Dokreslují tedy systém ochrany základních práv a soucit mimo procesní paragrafy, mimo samotnou justici. Prezident může sám odpustit či zmírnit tresty uložené soudem a zahlazuje také odsouzení. Nejde však o nahrazení rozhodnutí soudu. Milost by tedy měla být užívána střídmě a z humanistických důvodů. Nikoliv tedy za účelem napravení údajných pochybení soudů a státních zástupců v případě nájemného vraha. Často kritizovaný institut amnestie je pak dle mého soudu spíše úplně mimořádným nástrojem, za který ale musí kontrasignací i verbálně převzít odpovědnost vláda.
Role prezidenta je tedy pro náš systém důležitá, na oblasti justice však lze ukázat, že je rozkročena mezi slavnostní obřad a aktivní ochranu stávajícího systému. Prezident by tedy měl posilovat důvěru občanů ve stát, nikoliv ho aktivně řídit.