Smrt veřejného tajemství
Skandál Clinton–Lewinská způsobil před 20 lety pád tabu, že osobní život do politické debaty nepatří
Před pár dny uplynulo dvacet let od chvíle, kdy se svět sice neotřásl, ale určitě roztřásal zvědavostí: internetový server Drudge Report vypustil do světa zprávu o sexuálním partnerství amerického prezidenta Billa Clintona a stážistky v Bílém domě Moniky Lewinské. V oněch dnech se zdálo, že nejpodstatnější, oč jde, je, co dělá prezident: že se věnuje mimomanželskému sexu a především že lže médiím, politikům, občanům. Chvíli to dokonce vypadalo, že by mu mohl hrozit stejný osud jako Richardu Nixonovi. Nakonec to ustál.
S odstupem let se však ukázalo, že mnohem zásadnější vliv na chod světa mělo to, co dělal internetový novinář Matt Drudge. Překročil totiž právě hranici, kterou sice nikdo nevykolíkoval ani neformuloval zákonem, ale kterou americká média – zejména po aféře Watergate, etalonu kvality žurnalismu – dodržovala: některé věci do politického diskurzu nepatří, protože jsou soukromé – a sexuální život politiků je jednou z nich. Mezi „all the news that’s fit to print“(všechny zprávy, které jsou vhodné k otištění) takové zprávy nepatřily.
Matt Drudge tím nedostal prezidenta Clintona. Zato prolomil hranici mezi soukromým a veřejným životem politiků a obrazně řečeno tak způsobil smrt veřejného tajemství.
King versus Hoover
Pravidlo, že o soukromí (zejména co se týče sexu) veřejně činných osob se šušká, avšak nepíše a nemluví v rozhlase ani v televizi, existovalo od nepaměti. Uváděn je zejména John F. Kennedy a jeho avantýry, mnohem exaktnější je však příběh Martina Luthera Kinga z roku 1963. Levicový King, navíc zrovna nominovaný na Nobelovu cenu za mír, ležel hodně hluboko v žaludku šéfovi FBI J. Edgaru Hooverovi, který ho, s vědomím tehdejšího ministra spravedlnosti Roberta Kennedyho, nechal sledovat. Pokud jde o komunistické spády, výsledky sledování za moc nestály, avšak milenek se našlo dost.
FBI tehdy nabídla šéfredaktorům vlivných jižanských novin, které otevřeně podporovaly rasovou segregaci, nejen informace o Kingově mimoman- želském sexu, ale také způsob, jak Kinga, symbol ideálů boje za lidská práva, načapat in flagranti. Jenže žurnalisté agenty zklamali. Když šéfredaktorovi listu Atlanta Constitution Geneu Pattersonovi FBI dala dokonce přesné údaje, z jakého letiště a kterým letem King odlétá s milenkou na výlet do Karibiku, vyhodil její agenty s tím, že jeho noviny nejsou šmírácký věstník. „Takové věci nebudeme tisknout o nikom, ani o doktoru Kingovi,“řekl. O Kingových mimomanželských aférách tehdy nereferovala žádná média.
Drudge odhodil pravidla
A pak přišel v roce 1998 na scénuMatt Drudge, který všechno obrátil naruby. Informace o sexu v šatně za Oválnou pracovnou Bílého domu sice měl dříve reportér týdeníku Newsweek Michael Isikoff, avšak vedení redakce se jen pár hodin předtím, než měl jít časopis do tisku, rozhodlo, že nejde o „zprávu, která je vhodná k otištění“.
Matt Drudge v té době ještě zdaleka nepatřil mezi významné postavy mediální scény. Než založil Drudge Report, protloukal se všelijak, nakonec se usadil v Hollywoodu, v roce 1994 si koupil první počítač a začal rozesílat e-maily s historkami z filmového světa. Drby kombinoval s komentáři, stále častěji na politická témata.
Žádná omezení ani redakční politika ho nesvazovaly, etická pravidla si určoval sám a nebál se zveřejnit cokoli dříve než mainstreamová média. Na rodícím se trhu internetových médií si získával stále větší jméno. Jako asistent pro něho řadu let pracoval Andrew Breitbart, pozdější zakladatel Breitbart News, serveru, s jehož vydatnou pomocí vyhrál Donald Trump prezidentské volby. Konkuroval si s Ariannou Huffingtonovou, tehdy ještě přesvědčenou republikánkou, která v té době zakládala Huffington Post.
Celoamerickou pozornost Drudge Report upoutal poprvé v roce 1996, když jako první psal o tom, že republikánský prezidentský kandidát Bob Dole si vybral jako viceprezidenta Jacka Kempa, kongresmana a předtím hvězdu amerického fotbalu. V roce 1997 měl Drudge Report 85 tisíc předplatitelů a o rok později se díky skandálu Clinton–Lewinská prosadil definitivně, což platí dodnes. Jeho vliv však přitom vždy přesahoval jeho zisky (výnosy Drudge Report se pohybovaly v jednotkách milionů dolarů) a někteří pozorovatelé soudí, že kdyby chtěl, byl by to právě on, kdo by mohl v konzervativních kruzích zastavit Donalda Trumpa na jeho cestě do Bílého domu. Jenomže on nechtěl.
Ohlížíme-li se zpět k lednu 1998, kdy se z veřejného tajemství stala pouhá floskule, můžeme konstatovat, že Matt Drudge k tomu přispěl, avšak nikoli proto, že by to byl jeho cíl. Byl sice ve správnou chvíli na správném místě, avšak nic víc. Mnohem podstatnější roli sehrál v onu chvíli a sehrává i nadále vývoj informačních technologií a zejména internet. A vůbec není jisté, zda odhazování pravidel, byť nepsaných, je něčím pozitivním: důsledkem jsou nejen větší transparentnost, ale třeba i alternativní fakta či fake news.