Shakespeara neaktualizovat
Do Čech přijel polský provokatér a rebel Jan Klata. Jeho pojetí Něco za něco uvede Divadlo pod Palmovkou
Chór šesti mužů v bizarních plavých parukách, černých šatech a jasně červených lodičkách na vysokých podpatcích zpívající monotónní melodii, která pohlcuje diváky jako divošský rituální rytmus. Dvě ženy spojené navzájem jedním dlouhým copem, točící se ve snaze jej přervat, osvobodit se, ale cop je obmotá a těsně připoutá k sobě. Gertruda s Claudiem, skákající dětinsky přes švihadlo, Rosenkrantz a Guildenstern, krutě, estébácky vyslýchající Hamleta, Ofélie, topící se v moři u gdaňských doků. Bohyně Pallas Athéna, celebrita antického světa, jako hvězda televizní talk show. Aktéři francouzské revoluce mezi kartonovými bednami a domky z laciného plechu kdesi ve třetím světě, kdeMarseillaisa hraná na motorovou pilu zaznívá výhrůžně…
To je jen pár uhrančivých scén z inscenací Jana Klaty, polského režiséra, který slavil úspěchy na mnoha evropských jevištích a jehož první česká premiéra bude uvedena v sobotu v Divadle pod Palmovkou.
Hamlet z gdaňských doků
Klata vystudoval Divadelní akademii v Krakově jako žák Krystiana Lupy a spolu s ním, Grzegorzem Jarzynou a Krzysztofem Warlikowským patří k mezinárodně nejuznávanějším polským režisérům. Provokatér a rebel, oceňovaný především za odvážné tlumočení klasiky a za vášeň a vytrvalost, s nimiž diagnostikuje naši realitu. Již o jedné z jeho prvních prací, Gogolově Revizorovi, kterého inscenoval v roce 2003 ve Valbřichu a jehož děj přenesl do Polska 70. let dvacátého století, psala kritika jako o počátku nové éry polského divadla.
O dva roky později uvedl Klata svou zřejmě nejslavnější inscenaci – Hamleta (pod názvem H.), jenž se hrál v gdaňských loděnicích, místě, kde vzniklo hnutí Solidarita. Diváci putovali za jednot- livými scénami celým areálem doků a buřič Hamlet obviňoval dvůr – současnou společenskou smetánku – z vytunelování ideálů Solidarity. Aktuální politická témata, otázky, které trápí anebo by trápit měly současný svět, zaznívají z Klatových režií zřetelně, ale nikoli přímočaře. Jeho metoda scénické koláže – nebo „divadelního samplerství“, jak ji pojmenovává sám Klata – doplňuje základní text citacemi, paralelami, prvky popkultury a ostře kritickými deziluzivními komentáři.
V kombinaci s výrazným výběrem hudby, razantně rytmizovaným jevištním pohybem, expresivním herectvím, ostrými střihy a světelným designem pak dává vzniknout scénicky komplikovanému, ale velice sugestivnímu tvaru.
Výše zmíněný mužský chór z inscenace Hra o matce a vlasti nazvala polská kritička Joanna Derkaczewová „vymítačem polského duchovního otroctví“. Totéž by se dalo tvrdit i o režiséru samém – ve svých inscenacích boural stereotypy o polské národní povaze i historii, dotkl se zakořeněného antisemitismu i role církve. I to bylo zřejmě důvodem, pročmu nebylo v současné politické situaci dovoleno pokračovat ve vedení krakovského Starého divadla, kde byl do loňska ředitelem.
Zbavit diváky pohodlnosti
Tři z Klatových inscenací ( Oresteiu, Hru o matce a vlasti a bochumského Hamleta) mohli čeští diváci vidět na festivalu Divadlo v Plzni, čtvrtou, Nepřítele lidu, na Palm Off Festu v Divadle pod Palmovkou. Pro tuto scénu nyní Klata nastudoval další z řady svých shakespearovských inscenací, temnou komedii Něco za něco. Jejím tématem je zneužití moci, chtíč, morálka, kterou každý káže, ale jíž se nikdo neřídí, a problematická spravedlnost – můžeme jen souhlasit s režisérem, který na tiskové konferenci prohlásil: „U Shakespeara nic aktualizovat nemusím.“Zároveň však dodává (možná inspirován českými volebními výsledky), že ho zajímá problém neschopnosti poradit si s vlastní svobodou ve světě, kde existuje tolik možností volby, že si vybereme tu nejhorší nebo si nevybereme vůbec.
Inscenace klade svým rytmem a důrazem na fyzické herectví vel- ké nároky na herce (v hlavních rolích uvidíme Jana Vlasáka, Jana Teplého či Terezu Dočkalovou), náročná však bude podle Klatových slov i pro diváky: „V textu je něco pronikavě odpudivého, jeho vyznění je nepříjemné, nepohodlné, zvláště pak pro muže. I tím je absolutně aktuální.“
Jakoukoli diváckou „nepohodlnost“však už teď vyvažuje fakt, že v Praze v činoherním divadle hostuje hvězda evropské režie. Doufejme, že se to stane pravidlem, nikoli výjimkou, danou divadelními poměry v dnešním Polsku. Jmen režisérů, kteří hostují po celé Evropě a kteří by mohli zbavovat pohodlnosti nejen české diváky, ale i divadla, je celá řada.
Autorka je teatroložka