Přátelé Miloše Zemana sejí pomluvy a zášť
Když Přátelé Miloše Zemana vytáhli do boje proti Jiřímu Drahošovi se sloganem „Stop imigrantům a Drahošovi. Tato země je naše!“, vzbudilo to ve mně nadějná očekávání. Jestliže tito borci na pomluvy nejsou schopni vymyslet nic originálnějšího a lepšího, šance profesora Drahoše v prezidentské volbě výrazně stoupají.
Ten výrok je samozřejmě mimořádně podlý a tipnul bych si, že i Miloši Zemanovi začíná být zřejmé, že je kontraproduktivní. Profesor Drahoš se zbytečně defenzivně brání slovy „nejsem vítač“. Obě strany tak opomíjí podstatné rozlišení mezi legálními a nelegálními migranty. Pokud někdo legálně vstoupí na naše území (nebo na území některého členského státu EU) a požádá o zahájení azylového řízení, má na něj právo. V tomto smyslu bych se klidně hlásil k tomu, že jsem „vítač“. Lidé v nouzi mají právo na pomoc a ochranu, pokud sami dají jasně najevo, že chtějí respektovat naše zákony a pravidla.
Úplně jiná věc jsou ilegální migranti. Pokud překračují hranice tajně, případně berou hraniční zátarasy útokem, dávají jasný signál, že nám chtějí vnutit svoje pravidla a naši vstřícnost budou brát jako slabost. Dodnes mi není jasné, jak mohlo v roce 2015 Německo udělat tak fatální chybu a do země si vpustit statisíce nelegálních migrantů bez kontroly a prověření. Platí za to daň ve formě bezpečnostního ohrožení svých obyvatel a v průběhu příštích let za to, bohužel, ještě několik desítek, možná stovek lidí zaplatí svým životem. Přejme Německu, aby důsledky této chyby ustáli bez větší radikalizace společnosti.
Pokud by tedy Přátelé Miloše Zemana chtěli být aspoň trochu korektní, mohli by důsledně používat sousloví „stop nelegálním migrantům“. Jenže toho oni schopni nejsou. Věřím, že tuto základní schopnost rozlišování mají občané České republiky, a proto tahle země nepatří a nebude patřit Přátelům Miloše Zemana a jejich domácím i zahraničním kumpánům.
V Římském klubu byl i Zeman
Jiří Drahoš byl také příznivci současného prezidenta nařčen z toho, že je zednářem a členem Římského klubu. O zednářích nevím nic, proto se k nim nemohu vyjadřovat. Od roku 2008 jsem však předsedou české asociace Římského klubu a považuji za důležité zmínit následující:
Informace o tom, že je někdo členem Římského klubu (nebo jeho národní asociace), má stejnou váhu, jako když je někdo členem svazu zahrádkářů nebo sboru dobrovolných hasičů. Protože však o Římském klubu většina lidí nic neví, nařčení z členství působí tajemně a výhrůžně. Jako předseda české asociace prohlašuji, že Římský klub nespřádá konspirační plány a nechce se nějakými záludnými metoda- mi podílet na moci ve státě či ve světě. Pan profesor Drahoš je členem české asociace Římského klubu (jediným členem mezinárodního Římského klubu z České republiky byl Václav Havel), ale již několik let se jeho občasných setkání pro své pracovní zaneprázdnění ve funkci předsedy Akademie věd ČR nezúčastňoval.
Římský klub založil v roce 1968 italský manažer automobilky Fiat Aurelio Peccei a dodnes je to sdružení přibližně 120 vědců, umělců a současných či bývalých politiků, kteří diskutují o hlavních globálních problémech a výzvách. Přibližně jednou ročně si nechávají zpracovat zprávu Římskému klubu na určité téma, které pak obšírně diskutují. Asi nejznámější zprávou byla první v pořadí, Limity růstu, která dokazovala, že exponenciální nárůst počtu obyvatel, spotřeby surovin a energie a nárůstu znečištění životního prostředí není v omezeném prostoru biosféry dlouhodobě udržitelný.
Česká asociace Římského klubu nemohla z ideologických důvodů fungovat před pádem komunismu. Nicméně po sametové revoluci se v nově založené československé asociaci sešla řada významných osobností, mezi jinými Václav Havel či Miloš Zeman, ze slovenských představitelů například Fedor Gál. Tito lidé však byli postupně pohlceni jinými aktivitami a dnes, po čtvrt století, zůstala jen malá skupinka aktivních jedinců, kteří se snaží, aby stopa Římského klubu v naší zemi úplně nezmizela.
Miloš Zeman by se měl od svých „přátel“ve vlastním zájmu rychle odstřihnout. Sejí pomluvy a zášť, protože nic jiného neumějí. Jejich činy i důsledky těchto činů vystihuje parafráze výroku Jamese Truslowa Adamse: „Technologové moci se vzdali cti ve prospěch volebního úspěchu a přišli o obojí.“