Prestižkáři nikdy nevymřou
Tenisky Prestige budily emoce již v době svého vzniku v 80. letech. Tehdy byly nedostatkovým zbožím, po němž prahlo mnoho mladých Čechoslováků. Část lidí stále nedá dopustit na jejich praktičnost, jiní je zavrhují kvůli nemodernímu vzhledu. Ten si, až na pár drobných obměn, udržely dodnes. A česko-slovenskou botou zůstávají nadále.
„Tady se odehrává celá ekonomika firmy,“říká při otevírání vrat továrny její ředitel Jaroslav Navrátil. Vstupujeme do haly s balíky usní, kde se vysekávají dílce bot se značkou Prestige. „Je to nejdůležitější profese ve firmě. Zaměstnanci se na ni učí i pět let,“oceňuje Navrátil muže, kteří na kůži položí kovový dílec a jako formičkou na těsto vyseknou přitlačením lisu kousek usně.
Formy ale nemohou skládat, jak je napadne. Nejnamáhanější části boty musejí směřovat do středu materiálu, kde je kůže nejkvalitnější. Okraje pak slouží k vyražení detailů a ozdob.
Autorství tenisky, které se podle tehdejších tenisových hvězd přezdívalo lendlovka nebo mečířka, je připisováno modeláři Františku Šnajdrovi. „Cituji jeho slova: ‚Nic jsem nevymyslel. Okopíroval jsem Pumu,‘“směje se Navrátil. Podoba s německou obuví je patrná dodnes – modré pruhy, perforovaná špička a především vysoká bílá podrážka.
Takhle tenisky Prestige vypadaly již v roce 1984, kdy se zrodily v ateliérech družstva Svit. V republice ale neexistoval stroj, který by dokázal charakteristickou podrážku na svršek boty nastříknout. Proto prvních deset párů vzniklo v Belgii. „Jeden z nich jsem tehdy měl i já,“říká pyšně Navrátil, kdysi zaměstnanec Svitu, dnes šéf továrny Moleda, jež od roku 2003 „prestižky“vyrábí.
„Vystudoval jsem kožařskou průmyslovku, později i ekonomii. Bavilo mě ale programování a měl jsem štěstí. Do Svitu tehdy koupili americký počítačový systém Apex pro stupňování velikostí. Modeláře jsem učil, jak dílce na boty digitalizovat,“vzpomíná na své seznámení se s prestižkami a začátky v obuvnickém průmyslu. „Byla to luxusní bota, nic podobného tu nebylo. Kdo měl prestižky, byl frajer.“
Československá výroba
Slavnou podešev dnes teniska získává díky speciálnímu zařízení, takzvanému vstřikolisu. Kruhový stroj obsluhuje osm mužů – nasazují na něj svršky jen se stélkami a na druhé straně vyzouvají prestižku se specifickou podrážku. Nerovnosti a gumové přesahy se ještě začistí. „Občas to odnese kousek nehtu,“směje se dáma dotazu na četnost zranění. Hbitě přitom otáčí teniskou, s prsty jen kousek od ostří nože.
Slovy chvály Navrátil nešetří nad zaměstnankyněmi, které precizně přišívají stélky ke svrškům, a označuje je za nejlépe odměňované ve firmě. Za měsíc si vydělají i 35 tisíc korun. „A pak už se bota jen ‚došolíchá‘,“říká Navrátil, když se otáčí k části výroby, kde se boty čistí, dostávají tkaničky a kontroluje se jejich kvalita.
Každého kusu se v Moledě dotkne stovka párů rukou. Jejich polovina sídlí na Slovensku, kde se samotné svršky sešívají. „Dělali jsme to i v Česku, ale nebyli jsme spokojeni s kvalitou. Teď nestíháme, takže hledáme i další šicí dílny,“vysvětluje Navrátil.
Ještě před pár lety by si ale nebyl ochoten vsadit, že se prestižky stanou oblíbenou pracovní obuví nebo že by se mohly projít po módním mole.
Když firma CEBO, dceřiná společnost Svitu, v roce 2003 výrobu prestižek prodávala, Navrátil se rozhodl vedení značky uchopit do vlastních rukou. Podnikání v obuvnictví se ale neobešlo bez demotivujících poznámek ostatních nebo boje s konkurencí. „Tehdy to vypadalo, že se české boty už nebudou vůbec vyrábět. Říkali nám: ‚Až vám vymřou ti, kdo nosí prestižky, skončíte.‘ Počet prestižkářů je ale konstantní,“říká hrdě.
Prodej značce komplikovaly i padělky z Asie. „Na stůl mi přišla krabice bot z Číny. Prý by mi prestižky vyrobili za 250 korun a já je mohl jen distribuovat. Kdybych je postavil vedle sebe, nepoznali byste rozdíl. Když jsme je ale rozřezali, byly jen lepené,“vzpomíná Navrátil na dobu kolem roku 2005, kdy se zpřísnilo vymáhání autorského práva.
Značka potřebovala změnu. Moleda proto začala spolupracovat i se studenty designu na zlínské Univerzitě Tomáše Bati. „Ale narazili jsme. Nikdo nové vzory totiž nechtěl,“lomí rukama. „Češi si to asi nebudou chtít přiznat, ale jsme velmi konzervativní. Po roce snahy vytvořit něco nového jsme se vrátili ke klasické prestižce.“Přesto se drobné změny pod dohledem italského designéra Claudia Franka odehrály.
Nechte ji takovou, jaká je
Za doby největší slávy společnosti Svit byl Franco jako student v továrně na stáži a učil se modelování obuvi. „Když jsme jeli do Itálie pro materiály, modelář Petrák tehdy řekl, že se musíme u Claudia stavit na ‚pokec‘,“vypráví Navrátil. „Ptali jsme se, co máme s prestižkou dělat. Řekl jen ‚nedělejte nic, deset let jsem neviděl lepší design‘.“
Došlo tak jen na zkrácení jazyka. Bota pozbyla svého loga ve tvaru bumerangu a pruhy se prodloužily.
„Letos jsme modrou podešev změnili na šedou, a když všechno půjde dobře, budou modrá loga taky šedá,“plánuje Navrátil.
Dnes má značka Prestige asi 23 různých modelů. Nejprodávanější ale zůstává klasická bílá varianta, které se ročně vyrobí na 130 tisíc párů. V 70 procentech se používá jako lehký druh pracovní obuvi. Dále než za české a slovenské hranice se však nedostala.
„Byli tu Japonci i Libyjci, z Evropy snad všichni. Vždycky ale skončíme na ceně,“říká Navrátil. Z kvality materiálů prý slevit nechce. Nakupuje od italské koželužny, od níž odebírají i další výrobci sportovní obuvi jako Reebok, ale i Adidas nebo Nike.
Ještě před pěti lety se prý o budoucnost továrny obával. Strach ho ale už přešel, značka je podle něj schopná krize ustát. Moleda nyní vyrobí 650 párů prestižek denně. Roční obrat se pohybuje kolem 90 milionů korun.
Když se usadíte v kanceláři ředitelství Moledy, pocit obuvi, která se podřizuje trendům jen velice nerada, rychle zmizí. Na stěnách místnosti visí abstraktní fotografie, Navrátil připravuje espreso a na nohou má tenisky jak vystřižené podle posledních trendů. Na silné černé podešvi je neoprenový svršek, přes nárt široká guma ve stejné barvě. Na boku se překvapivě skví přišitá cedulka s nápisem Prestige.
„Je to nový model, který teď testujeme. Jsou úžasně pohodlné. Lepší boty jsem ještě nenosil. Ale nevím, zda se do výroby skutečně pustíme, především kvůli technologii,“krabatí čelo Navrátil a usazen na béžovém křesle vyfukuje kouř z cigarety.
Kromě dobře známých tvarů vznikají v továrně imódní výstřelky. Před pár lety je v červenobíločerné kombinaci svým modelkám na molo obul návrhář Jakub Polanka. Nyní ve spolupráci pokračuje i jeho stážista Jan Černý. Ten chce své prestižky představit na jarním Mercedes- Benz Prague Fashion Weeku.
Na dalším projektu Moleda spolupracuje s olomouckým podnikem Entrée, který loni Maurerův výběr vyhlásil nejlepší restaurací roku. „Šéfkuchař Přemek Forejt nejdříve obul celý personál do prestiží bez našeho vědomí. Pak nás navštívil osobně a my jsme pro něj vytvořili prestižky, které budou vypadat úplně jinak,“říká tajemně Navrátil a přiznává, že právě spolupráce s mladými lidmi je to, co výrobu vMoledě zpestřuje. „Nebudeme si nic nalhávat. Tohle není úplně o byznysu. Ale je to zajímavé a baví nás to.“
V projektu Přiznej barvu si Moleda vyzkoušela i výrobu prestižek namíru. Zákazník si na webových stránkách může navrhnout tenisku v oblíbených barvách. Službu ovšem ve Zlíně berou spíše jako oživení jinak stereotypní výroby. Za týden totiž zhotoví pouze jeden originální pár, více ani neplánují. Za dobu, během níž vyrobí jednu originální prestižku, by totiž zvládli ušít asi dvacítku klasických bot. Cena obuvi na míru je proto vyšší, přibližně tři a půl tisíce korun. Klasický model vyjde na tisícovku.
Malé a české
Přesto projekt v Moledě stále chápou jako budování cesty k novým a mladším zákazníkům.
„Když jsme začínali, mladí říkali – cokoli jiného, jen ne prestižku,“směje se Navrátil. Je přesvědčen, že značce nahrává nejen módní trend nošení tenisek i k sukním nebo obleku, ale i obliba českých výrobků. „Lidé si od revoluce vyzkoušeli všechno, co jsme tu do té doby neměli. Tehdy nikdo nechtěl kofolu, všichni pili kokakolu. Stejné to bylo i u bot, nikdo ty české nechtěl. Dnes je to naopak,“říká Navrátil. „Mladí vidí, že jde o malou značku vyrábějící se v Česku, a botu si koupí.“
Na zlínském nádraží pak potkávám dvojici mladých mužů. Oba mají na nohou černý model Prestige. S nemoderními lendlovkami si je asi nespojili.