Nechte si státem zkontrolovat sny
Abychom se vrátili k onomu povzdechu o bezvýchodnosti – Franz Kafka o ní musel psát, protože o ní nemohl nepsat. V tomto směru připomíná hlavní postavu ze své prózy Umělec v hladovění: „Protože já hladovět musím, nemohu jinak… Protože… protože jsem nemohl najít pokrm, který by mi chutnal. Kdybych jej byl našel, věř mi, že bych nebyl dělal rozruch a najedl bych se dosyta jako ty a všichni ostatní.“
Umělec v hladovění z Kafkovy povídky tedy dělá jen to, co je pro něj nevyhnutelné. Což je taky důvod, proč přestane být obecenstvem obdivován. To chce obdivovat toho, kdo dokáže něco, co oni sami ne, kdo se dokáže přemoci a nejíst, i když by chtěl… Ale když na nic nemá chuť, potom být umělcem v hladovění je snadné – není to žádné umění. Jde zde tedymimo jiné o naznačení souboje umění jakožto autentického činu, sebevyslovení a umění jakožto artistního – či artistického? – kousku… A snad už ani nemá cenu dodávat, že i název této prózy zdomácněl v ústech mnohých mluvků, kteří ji nikdy nečetli, a tak termín „umělec v hladovění“používají, když hovoří o sociálním aspektu uměleckého života.
Učedníci Franze K.
Od vydání Švejka a Kafkových děl svět zavalila nejen lavina „švejkovin“, ale i „kafkáren“. Za kafkovský je označován namátkou film Pavla Juráčka Postava k podpírání, Stíny a mlha Woodyho Allena či Pevnost Drahomíry Vihanové. Dále některé romány Egona Hostovského, kniha próz Emanuela Mandlera Atrakce nebo romány dvou nositelů Nobelovy ceny J. M. Coetzeeho a Orhana Pamuka. Coetzeeho román má titul Život a doba Michaela K. a hlavní hrdina Pamukova Sněhu se jmenuje Ka – oboje je vnímáno jako přihlášení se ke kafkovskému odkazu, k Josefu K. z Procesu či ke K. ze Zámku.
Rozdíl je v tom, že zatímco Franz Kafka jako by fungování totalitních režimů předjímal – stejně jako ještě do jisté míry i George Orwell v 1984 –, tito autoři už většinou životy v totalitních či autoritářských režimech popisují, respektive šifrují. Je tu totiž na jednu stranu zachycena neproniknutelnost všech pravidel a nařízení, ale vždy zahalená do jakéhosi nadkonkrétního fiktivního světa. Je to snaha o hyperbolu, jíž by byly lépe postiženy všechny ty obludné mechanismy, ale často zároveň i snaha zahladit stopy – aby to nevypadalo, že je v těchto textech kritizováno něco konkrétního, někdo konkrétní…
Jenže právě ta nekonkrétnost je tím, co kontrolory a cenzory na takových románech zneklidní. A i když třeba přesně nevědí, o co jejich autorům šlo, raději je zakážou, protože by mohly být vykládány i jako kritika panujícího režimu – což, jak víme, není obava vůbec lichá. Je to tedy „kafkárna“na druhou. Své by o tom mohl vyprávět albánský prozaik Ismail Kadare, jehož román Palác snů sice v roce 1981 vyšel, ale byl ihned zakázán. Není divu.
Český překlad Paláce snů vydalo nakladatelství Havran. Je to již čtvrtý román Ismaila Kadareho (* 1936) přeložený do češtiny a čtvrtý nakladatel, což ukazuje, že tu albánský spisovatel asi nemá úplně na růžích ustláno. Přesto to ale někdo pořád nechce vzdát, neboť Ismail Kadare, který od roku 1990 žije ve Francii, je mimo jiné vůbec prvním nositelem Man Booker International Prize.
Nejdřív se v českém překladu objevil v roce 1990 román Generál mrtvé armády (1963), jenž pojednává o italském vojenském hodnostáři, který se dvacet let po konci druhé světové války vydává do Albánie, aby tam vykopal padlé italské vojáky – ti pak mají být pietně pochováni ve vlasti. Patetický čin ale nakonec generálovi přináší poněkud hořké poznání. Podle románu vznikl i film Luciana Tovoliho s Marcellem Mastroiannim. A mimochodem, české vydání románu patří k naprosto nedostupným antikvárním kouskům.
V roce 2007 potom vyšla novela Krvavý duben (1978), jež se vrací před druhou světovou válku a jejímž hlavním tématem je zvykové právo Kanun, daň z krve – dalo by se říci: oko za oko, zub za zub v praxi. A o čtyři roky později v české verzi přibyla také další novela vydaná před Palácem snů – Kdo přivezl Doruntinu? (1979). Ta se zas točí kolem dívky provdané do Čech, jež se jedné noci vrací za záhadných okolností do rodného domu.
Proč vzdycháš tak nahlas?
Palác snů se opravdu dá označit za kafkovský román par excellence. A je to paradoxní situace – že by další „kafkárna“? –, když se román evidentně inspirovaný nejen komunistickým režimem v Albánii, ale i dílem Franze Kafky ocitá šestatřicet let po prvním vydání nyní v českém překladu právě v Kafkově Praze.
Román vypráví o Marku-Alemovi, jenž díky rodinné protekci nastupuje jednoho dne do Tabir Saraje, tedy paláce snů. Tam se scházejí lístky ze všech krajů, na nichž jsou napsány sny jednotlivých lidí, které jsou podrobovány selekci, interpretaci a následně je na ně buďto nějak zareagováno – třeba výslechy těch, jimž se zdály –, nebo jsou archivovány.
Mark-Alem samozřejmě pozoruje spoustu příznaků, jež ho znejisťují, připadá si naprosto bezcenný, anonymní, navíc v tom obrovském paláci, kde se chodby tak nepochopitelně kroutí a vinou a kde je tak těžké kamkoliv trefit, cokoliv najít – což lze brát jako zpodobení oné „bezvýchodné skutečnosti“. Hlavní hrdina se vrací domů jen proto, aby nabral síly a mohl další ráno znovu vyrazit a rozřazovat či interpretovat závěje snů… Vzepření se osudu je tak marné, že už na něj nikdo z úředníků ani nepomyslí, zbývá jen otupělá poslušnost.
Soukromý život pochopitelně vlastně neexistuje. Člověk je jen pracovník, pověstné kolečko stroje, vždy velmi snadno nahraditelný a navíc pořád v neproniknutelném prstenci osamělosti a chladu. Když se zmínka o soukromí přece jen sporadicky objeví, je to až dojemně úsměvné: On sám si v tu chvíli vzpomněl, jak se jednou ptal své babičky: „Babičko, proč vzdycháš tak nahlas?“„Aby to vypadalo, že jsme tu dvě, chlapečku,“řekla mu, „abych se necítila tak osamělá.“
Více než pětatřicet let po originálu vychází český překlad románu Palác snů Ismaila Kadareho, ale pořád to není pozdě. Kafkovské dílo albánského prozaika vychází ve městě Franze Kafky naopak „právě včas“, neboť jeho téma je nadčasové. Jedná se totiž o kontrolu občanů státní mocí, k níž dochází v každé době a za každého režimu.
Tolik pochmurnosti a strachu
Čím dál víc se ale projevuje i to, že Mark-Alem pochází z opravdu vlivné rodiny – což přináší jak problémy a obavy, tak více informací a výhod. Nakonec se dostává díky podivnému „převratu“, který má na svědomí jeho rodinný klan, do vedoucí funkce. Tato zápletka není až tak důležitá, podstatné je, jak je popsána samotná změna uvažování Marka-Alema: Až skoro ironicky se nad tím usmíval, protože bylo opravdu těžké si představit, že právě on, jemuž více než komu jinému vadila tajemnost a chmurné ovzduší panující ve státních úřadech, teď sám kolem sebe strach a tajemnost šíří. Ale možná je to přirozené, říkal si. Možná právě proto, že v minulosti byl vůči jejich působení citlivější než ostatní, navrstvil v sobě tolik pochmurnosti a strachu, že je nyní v takové míře vyzařuje kolem sebe.
Markem-Alemem jsme tak my všichni, kteří předstíráme, že nebereme vážně všechny ty uniformy a funkce, až jednoho dne jdeme a vůbec nám nepřijde divné, že na sobě máme uniformu a hřeje nás vědomí, že jsme odteď nositeli určité funkce. A potom už nám nepřijde vůbec divné, když po nás někdo chce, abychom vypracovali nařízení kupříkladu o tom, jaké parametry mají mít správné eurosny.
Román Ismaila K. – natožpak celé dílo Franze K. – tak rozhodně není něčím, co by k současnosti už nepromlouvalo. A to přesto, že situace se díky technologiím posunula. Už nejsou tolik třeba komise, kádrováci, kontroloři či předsedové uličních výborů. Ani udání a výslechy, neboť máme nejdemokratičtější médium, to jest internet. A tam sebe samotné co nejvynalézavěji a s radostí udáváme a při tom se modlíme, aby naše udání dopadlo na úrodnou půdu a opravdu jsme byli vyslechnuti…
Velký bratr nám ovšem vzkazuje, že se při sledování toho našeho sebeudávání pořád ještě ukrutně nudí. Může si sice od nás a o nás přečíst všechno, ale většina z toho, co jsme mu zatím nabídli, se mu prý zdá prostě „nečitelná“. Takže nedělejte Zagorku a koukejte se pořádně pochlubit!
Ani po pětatřiceti letech neztratil Palác snů svou naléhavost. Byť v éře internetu už není tolik třeba udavačů, neboť lidé se udávají sami v naději, že si jich někdo všimne.