Dopingové selhání

Týden před zahájením zimních olympijských her víme, že uvidíme jejich zmrzačenou tvář

Mezinárodní olympijský výbor stojí na pokraji zhroucení v důsledku vlastní neschopnosti. Nadcházející zimní hry v Pchjongčchangu předkládá veřejnosti zmrzačené. Vrcholný sportovní orgán se nedokázal vypořádat s dopingovou kauzou Soči 2014. Jeho počínání nedává záruky, že je do budoucna schopen garantovat čistotu sportovního zápolení. Vývoj významného celospolečenského fenoménu nemá ve vlastních rukou.

Těžkopádnost, s jakou MOV řešil ruskou kauzu, vyústila v problematické řešení. V Koreji budou startovat jen někteří ruští sportovci, ale ne pod vlastní vlajkou a hymnu své země neuslyší. Kdyby byl olympismus dostatečně silný, s bravurou odpinkne všechny výtky a výhrady. Jenže kritika přišla jak ze strany potrestaných, tak od odpůrců veškerého dopingu, jimž je takový trest málo.

Sportovní organizace usídlená v Lausanne se nechává fackovat, aniž by políčky vracela. První příčinou je vnitřní byrokracie. Nabobtnala tak, že nejenže brání rychlému a účinnému postupu vůči dopujícím, ale sama se stala smyslem počínání. Jsme svědky vytváření nejrůznějších komisí (někdy vedených lidmi bez kreditu), jež si mezi sebou posílají dokumenty s velmi různým stupněm důvěryhodnosti a opakují po sobě navzájem závěry, jež z nich dělají.

To všechno ve strachu, aby opatření, ve své podstatě vnitřní, obstála před vnější „civilní“legislativou. Jenže je-li cokoli činěno ve strachu, nakonec to neobstojí. Proto se v právní přetahované o to, kdo bude na hry připuštěn a kdo ne, vytrácí fakta o tom, kdo opravdu dopoval.

V okamžiku, kdy MOV připustil, že do jeho pravomocí smějí zasahovat mezinárodní, ale i národní soudní a legislativní instituce, začal si zařizovat vlastní pohřeb. Nedojde k němu jen tehdy, začne-li se skutečně – nejen slovně – obrozovat. Nic takového ve výhledu není.

Dva druhy očistce

Postoj, v němž MOV nastavuje tvář fackám, není inspirován evangelii. Vedení v čele s prezidentem Thomasem Bachem vchází do fešáckého očistce, jehož délku neurčuje vyšší moc, nýbrž ono samo. Upíná se k projektu Olympic Agenda 2020. Až budou splněny všechny jeho body, začne prý éra transparentnosti a morální čistoty.

No dobře, my počkáme. Problém je, že navzdory letopočtu v názvu strategie by ona éra mohla začít zhruba tak o deset let později. Možná. Mezitím vydržíme letní hry v Tokiu, Paříži a Los Angeles, stejně jako zimní v Pekingu a pak ještě dvoje. Tedy šestery, u nichž proces volby pořadatele nebyl a nebude provázen tak silnou korupcí, klientelismem a nepotismem jako v uplynulých desetiletích. Snad. Očistec, a pěkně drsný, prožije publikum. Sotva dostane záruky, že už neuvidí hry zmrzačené jako ty v Pchjongčchangu.

Nelze hanět samotnou Agendu 2020 ani Bacha za to, že ji nastolil. Netýká se jen zprůhlednění výběrového procesu pořadatele a vstřícných podmínek vůči ekonomic- ky, environmentálně a demograficky šetrným kandidaturám. V obecné rovině jde o projekt otevřený a v relaci vůči poměrům v MOV, vrostlém pevně do minulosti, dokonce o projekt moderní. Do centra pozornosti se snaží vrátit sportovce.

Uvidíme. S omezením byrokracie počítat nelze a je nepravděpodobné, že Olympic Channel, internetová televize uvedená do provozu v srpnu loňského roku, bude živou názorovou platformou. Vize, že v roce 2025 při volbě pořadatele LOH 2032 bude prostředí vyčištěno, je příliš idealistická.

Tresty – a právo?

A také vzdálená. Zatím tu máme nevyřešený problém dopingu, obecný i konkrétnější než kdy jindy. Hovořit o krásné budoucnosti a zároveň nevědět, kde je koště určené na aktuální svinčík, nesvědčí o svrchovanosti pána či paní domu. I když si zatím nedovedeme představit, že MOV padne, neznamená to, že tu zůstane navěky. Může se rozložit zevnitř a jsou i síly připravené ho zničit. Jde o byznys.

K nutnosti řešit ruský doping byl MOV dotlačen. Nepřipouštěl ho, přestože někteří členové měli svědectví k dispozici dřív než nezávislí investigativci. V byrokraticky zatíženém procesu MOV nebyl schopen opatřit si vlastní důkazy, jeho orgány pracovaly v podstatě s dodanou agendou.

Tresty přišly několik týdnů před začátkem korejské olympiády. Pozdě na to, aby bylo možné zpracovat a vstřebat důsledky. Některým potrestaným se podařilo zvrátit výrok o zákazu činnosti a účasti v Pchjongčchangu u Arbitrážního soudu pro sport (CAS), sídlícího rovněž v Lausanne. To, že se MOV chce odvolat k Nejvyššímu švýcarskému soudu, je právně relevantní, ale ukazuje se tu opět neschopnost řídit sport bez zásahů zvnějšku.

Týden před zahájením „svátku sportu“je potvrzení CAS, že mnohé tresty nemají důkazní oporu, naprosto zdrcující. Pokud se oprostíme od emocionálních stanovisek, jakože „ruské zlo zůstane nepotrestáno“, vyvstane před námi selháníMOV v otázce dopingu v celé své kráse, totiž ošklivosti.