V kulise Stalingradu
Proč se největší bitva dějin nepřipomíná jako den D
Zaregistrovali jste včera, že se slavilo 75 let od vítězství u Stalingradu? Zřejmě ano, ale v médiích to téma působí spíš okrajově. Aspoň ve srovnání s tím, jak celebritně se připomínají kulatá výročí vylodění v Normandii. Ten postřeh neplatí jen teď, kdy pozornost odvádějí dozvuky volby prezidenta, sestavování vlády i podezřívavý pohled na Rusko po anexi Krymu. Mediální archiv napoví, že tak tomu bylo už v letech 2013 (tedy ještě před Krymem a protiruskými sankcemi), 2003 nebo 1993. To o něčem vypovídá.
Stalingrad přinesl rozhodující obrat v boji proti nacistům, to je fakt bez ohledu na vztah k Putinovi. Podle údajů Wikipedie šlo o největší (2,2 milionu vojáků) i nejkrvavější (2 miliony padlých, raněných a zajatých) bitvu dějin. Lze říci, že kdyby nebylo spěchu u Stalingradu, nebylo by ani úspěšného vylodění v Normandii a porážky Hitlera. Tak proč ten rozdíl v připomínání obou událostí? Cosi napoví krátká bilance.
Při chystání kulatých akcí v Normandii šlo vždy o to, koho pozvat. Německý kancléř Kohl bral úkorně, že ho nepozvali v roce 1984 (to přijel Ronald Reagan), a ještě úkorněji, když ho vynechali v roce 1994 (kdy rád říkal, že sjednocení Německa je druhou stranou mince sjednocení Evropy). Přelom přinesl až rok 2004, kdy byl pozván kancléř Schröder i ruský prezident Putin. Schröder na místě řekl, že druhá světová válka už skončila a s ní i poválečné uspořádání. Snad chtěl vyjít vstříc Putinovi a doložit mu, že už není nepřítel ze studené války.
Jenže právě oslavy ve Volgogradu (dříve Stalingradu) ukazují, že Rusko tu vstřícnost necení. Na své oslavy nezve špičky tehdejších nepřátel (Německa) ani spojenců (USA, Británie, Francie). Nebo je snad pozvalo, ale ony nepřijely? Těžko říci, neprobírá se to veřejně. Rusko tak působí jako vítěz, který si na nejvyšší úrovni vystačí sám. Který se cítí nejlíp, když si v duchu, v politice i na vojenských přehlídkách stále dokola přehrává svou roli z doby, kdy si užíval triumf. K tomu si vystačí s kulisami Stalingradu a vlastních hrdinů. Zbyněk Petráček