V novodobých konfliktech bude hrát klíčovou roli rychlost

paprsku laserovém

Krym a druhý dech

TePP zahraničním misím, do kterých přispíváme, je to na velikost naší země i armády úctyhodný výkon,“řekl Šedivý. Letos má s dalšími plánovanými posilami v zahraničních misích v Afghánistánu, Mali, Iráku, na Sinaji a v Pobaltí působit až 1100 českých vojáků. Když byl plán na vytvoření Sil rychlé reakce poprvé v roce 2002 představen na listopadovém summitu NATO v Praze, mělo jít o nastartování transformace vojenských sil pro úkoly nového tisíciletí. Doba valícího se železa prý pominula, alianční spojenci se soustředili na expediční operace.

Vrchní velitel aliančních sil v Evropě James Jones to tehdy shrnul slovy: „NATO už nebude mít masivní jednotky v pohotovosti, které byly potřebné pro studenou válku, ale agilní a schopné síly různých stupňů připravenosti, které umožní Alianci čelit každé hrozbě, s níž by se mohla v tomto jednadvacátém století setkat.“

Jednotky NRF se od svého počátku potýkaly s problémem naplněnosti. Původní plán počítal s tím, že Síly rychlé reakce NATO budou mít asi třináct tisíc vojáků. Po ruské anexi Krymu a akcích na východní Ukrajině v roce 2014 se však situace změnila a chytily nových dech. Aliance se vrátila ke své podstatě – teritoriální obraně. Spojenci záhy po této změně bezpečnostního prostředí své pohotovostní jednotky zvýšili až na čtyřicet tisíc vojáků. Součástí jsou kromě pozemních sil také námořnictvo, letectvo a speciální síly.

Především pak vytvořili v rámci už existujících Sil rychlé reakce takzvané „hrotové jednotky“(VJTF). Expediční jednotky o síle přibližně pěti tisíc vojáků mají za úkol okamžitě reagovat na bezprostřední ohrožení členských zemí NATO a další krize. Pro bleskové nasazení mají mít hrotové síly v osmi evropských zemích – v Litvě, Lotyšsku, Estonsku, Polsku, Bulharsku, Rumunsku, Slovensku a v Maďarsku – připravené veškeré potřebné logistické zázemí a koncept počítá s tím, že budou cestovat na lehko. Teprve za nimi by následovaly další jednotky NRF.

Rychlost a zase rychlost

Zcela nová dynamika rozvoje Sil rychlé reakce způsobená částečně chováním Ruska však zároveň po letech znovu otevřela diskusi, jak „rychlé“a připravené mají tyto jednotky být a jaká je realita. Obsazení Krymu či akce na východní Ukrajině totiž ukázaly, že rychlost bude v novodobých krizích a konfliktech hrát klíčovou roli.

Kdyby například Lotyšsko bylo napadeno neoznačenými ruskými jednotkami („zelenými mužíčky“jako na Krymu), alianční spojenci by okamžitě vyslali hrotové jednotky VJTF, tedy zhruba pět tisíc vojáků. Ti však mají už kvůli svému určení jen určitou dobu, během níž dokážou operovat samostatně bez zásobování a posil.

Posily v podobě dalších jednotek NRF by se na místo postupně dostaly v rozmezí pěti až třiceti dní. A trvalo by další měsíc až dva, než by spojenci byli schopní připravit masivnější společnou armádu. Zpomalujícími faktory jsou logistika, ne- dostupné jednotky a vybavení, zdlouhavý rozhodovací proces.

Nedávná studie americké neziskové výzkumné organizace RAND Corporation ukázala, že například britská armáda by potřebovala až tři měsíce ke shromáždění plně funkční bojové brigády, kterou by mohla nasadit například do Pobaltí. Francie by to zvládla o trochu lépe, asi za měsíc, podobně jako Německo. To by sice postavilo brigádu, ale musela by si půjčovat vybavení od dalších jednotek.

Připravenosti rychle zasáhnout by pomohlo mít pohotovostní síly blíž místům, kde by byly třeba. V pobaltských republikách a v Polsku působí k odstrašení Ruska vícenárodní brigády NATO, v každé zemi přibližně tisíc vojáků. Pro spojence jde o dilema, protože navyšováním jejich vojenské přítomnosti v oblasti by místo odstrašení mohli riskovat eskalaci napětí s Ruskem.

Lepší silnice i železnice

Vojenští plánovači NATO odhadují, že by druhé vlně posil pro Lotyšsko trvalo asi 60 dní, než by se dostala na místo, a to kvůli pomalým tranzitům s těžkou technikou přes Evropu, byrokratickým překážkám i technickému stavu železnic, silnic amostů, a především kvůli malému počtu okamžitě nasaditelných jednotek.

Studie RAND ale počítá s tím, že by ruské síly potřebovaly pouze 60 hodin, aby se dostaly do hlavních měst tří baltských republik. Jinými slovy, takové posily by pro hrotové jednotky a NRF byly v podstatě k ničemu. Aliance to dobře ví. Proto připravuje nové logistické velitelství, které má zajistit rychlé přesuny vojenských sil po Evropě v případě ohrožení či krize.

„Samozřejmě že se vojenská mobilita netýká jen armády,“konstatoval šéf NATO Jens Stoltenberg s tím, že vyžaduje přístup na úrovni vlád. A dodal: „Je tedy důležité, aby ministři obrany uvědomili kolegy z vnitra, financí a dopravy o vojenských požadavcích.“Aliance sice podle něho pro rychlý pohyb sil odstranila mnoho byrokratických překážek, je však třeba udělat mnohem víc.

„Musíme zajistit plné provedení vnitrostátní legislativy usnadňující přechod hranic. Potřebujeme dostatečné přepravní kapacity, které zajišťuje převážně soukromá sféra. A také zlepšit infrastrukturu, jako jsou silnice, mosty, železnice, přistávací dráhy a přístavy,“upozornil Stoltenberg. V neposlední řadě podle něj proto v tomto ohledu musejí spojenci úzce spolupracovat v rámci Evropské unie.

Oživení velkých cvičení

Ještě nedávno trvalo vojenskému konvoji na hranicích vyřídit potřebný průjezd například Rumunskem až deset dnů. Teď to sice jde do 48 hodin, což je však stále dlouhá doba. Bývalý šéf amerických pozemních sil v Evropě Ben Hodges proto několikrát vyzval k vytvoření „vojenského Schengenu“v Evropě.

Udržovat části spojeneckých armád v pohotovosti a připravenosti k nasazení by dle expertů také pomohla velká cvičení. Aliančních cvičení je sice za celý rok několik desítek, ale počet vojáků, kteří se do nich zapojují, je mnohem nižší než na každoročních ruských cvičeních a neohlášených prověrkách bojové připravenosti.

USA se bezprostředně po ruské anexi Krymu vehementně přimlouvaly, aby byl alespoň v nějaké formě oprášen koncept bývalých velkých spojeneckých cvičení REFORGER. Během těchto manévrů Pentagon od roku 1969 každoročně nacvičoval prostřednictvím armádních i civilních letounů a lodí rychlý přesun desetitisíců vojáků do Evropy.

Cílem bylo demonstrovat Sovětskému svazu i spojencům z NATO, že USA jsou neustále připraveny masivně vyztužit evropskou obranu v případě konfliktu s Varšavskou smlouvou. Tato cvičení se konala pravidelně kromě roku 1989 až do roku 1993. Rok 1988 je označován za největší cvičení od konce druhé světové války, když přes Atlantik přicestovalo na zkoušku 125 tisíc vojáků.

Velké cvičení chystá Severoatlantická aliance na letošní říjen. Cvičení Trident Juncture v Norsku má prověřit prakticky celé Síly rychlé reakce, tedy až 40 tisíc vojáků. „NATO musí vykonávat cvičení ve velkém měřítku. Jenom tímto způsobem dokážeme otestovat všechny úrovně v Alianci – od vojáků na zemi až po strategickou úroveň,“konstatoval generál Denis Mercier, velitel aliančního velitelství pro transformaci.

Autor je reportérem serveru Natoaktual.cz