Na počátku bylo zrní
Usedlé zemědělství dalo povstat také dalšímu parazitickému organismu. Státu. Je pozoruhodné, že velmi pokročilé agrární komplexy mohly existovat po mnoho tisíciletí bez přítomnosti státu. Lokální irigační projekty je možné provést i bez zapřažení úředního šimla. První státy se ale začaly objevovat na konci čtvrtého tisíciletí a z pohledu jejich poddaných lze jen těžko hovořit o vylepšení.
Dějiny toho, čemu říkáme civilizace, jsou psány státy. A to hlavně státy, které tesaly do kamene nebo ryly do vypálené hlíny. Naše dějiny jsou částečně divinami nad zázraky architektonických výdobytků. Pyramid, zikkuratů a ochranných zdí, které po sobě zanechají snadno obdivovatelné stopy. My se pak toužíme vyrovnat velikosti našich předků ve výdobytcích lidského ducha osvobozeného od pout denního pídění se po koříncích a nejistém úlovku. Snadno se proto zapomíná, že tato svoboda ducha byla vykoupena nesvobodou tisíců těl. Rané státy totiž podle Scotta a mnoha dalších historiků přispěly hlavně vylepšením technologií těžby z nesvobodných usedlých zemědělců.
Jak si státy domestikovaly člověka
Zásadním vynálezem státu byla jedinečná vlastnost zrní. Zdanitelnost. Na rozdíl od mnoha jiných plodin, které usedlíci pěstují, mají obilniny jen jednu sklizeň, rostou na povrchu a jejich plody jsou jak kaloricky hutné, tak přenositelné a skladovatelné. Proto, jak Scott říká, existovaly jen obilninové státy, a ne banánové nebo tapiokové. Dokonce i skladovatelné brambory hrály oproti kukuřičnému zrnu jen poměrně malou roli v daňové základně Inků, protože jejich hlavní plod klidně může přežít schovaný pod zemí, a není proto tak snadno zdanitelný. Vůz nebo nůše plné zrní jsou také kaloricky mnohem hodnotnější než stejné míry plné brambor.
Ruku v ruce se systémem daní šly radikální inovace v typech nesvobody. Státy rozhodně nevynalezly instituci otroctví nebo poddanosti, ale podařilo se jim je provozovat ve velkém. Základem raného státu sice bylo zrní, ale pro jeho produkci bylo nutné čím dál více lidí. Lidí, které tyto státy nezískávaly jen plodností, ale hlavně lovem a nákupem. Války raných států měly proto za účel častěji získání kořisti a otroků než území. A velkolepé zdi divů světa měly zrovna tak za úkol zabránit uprchlíkům znovu nabýt svobody jako nájezdníkům dobýt kořist.
Nesmíme se nechat zmást nepoměrně hlubokou stopou, kterou po sobě státy zanechávají v dějepisných análech. Jeden z prvních antropologů, kteří na to upozornili, byl Eric Wolf knihou Evropa a lidé bez dějin. Wolf se ale soustředil hlavně na mylně opomíjené mimostátní aktéry, Scott poukazuje spíše na neuvěřitelnou křehkost a prostupnost instituce státu až do velmi nedávné doby.
Nejenže většina populace minimálně do roku 1600 nežila pod kontrolou státu, ale státy se také pravidelně rozpadaly a musely neustále čelit vnitřním i vnějším tlakům. Poslední doba zaznamenala rozsáhlý zájem o příčiny a následky kolapsu státu, ale většina těchto studií se zabývá dopadem na aparát. Scott navazuje na práci badatelů jako Norman Yoffee, kteří upozorňují, že doby temna často znamenaly spíše dobu pomlčení úředních záznamů, ale bývalým poddaným se kvalita života často zlepšila. I když samozřejmě nikoli vždy. Jedním ze zásadních tlaků na integritu státu byly epidemie, které působily rozpad populace, jež na ně reagovala hlavně úprkem. Pro přeživší se ovšem často otevřely nové možnosti.
Chvála nájezdníkům
Dalším známým příspěvkem k pádu států byly externí nájezdy. Ani zde ale není situace zcela jednoznačná. Mezi státy a kočovníky na jejich periferii vždy existovala značná míra symbiózy. Na jednu stranu byly usedlé státy pro kočovníky jedním z revírů pro lov a sběr. Na druhou ale také ideálními partnery. Státy se s nimi proto vypořádávaly různě. Většinou formou úplatku nebo platbou za služby a zboží.
Caesarovy slavné války proti Germánům byly spíše výjimkou a i ony narazily na hranice pěstovatelnosti zrní. Scott hovoří o zlatém věku barbarů, jejichž pospolitosti fungovaly jako obchodníci, nájemní vojáci i lovci otroků pro státy. Barbarské civilizační celky nebyly jen důvodem pádu států, jejich existence s nimi byla také úzce spojena. Pád států často také znamenal úpadek slávy s ním spojených „barbarů“. Padá tak i další opodstatnění existence státu v rané době – ochrana proti nájezdníkům. Stejně jako neoli-
Dějiny psané zrnem, Za vším hledej zrno, Obilnina – základ státu... Způsobů, jak do češtiny elegantně převést titul knihy antropologa Jamese C. Scotta Against the Grain, je řada. Všechny jsou dobré – a všem něco chybí. Podobně jako originál totiž tak trochu zatemňují, o čem tento důležitý svazek vlastně je: o tom, jak křehká věc je moderní stát. A jak vážně je dnes ohroženo to, co jsme si zvykli považovat za absolutní samozřejmost. Zásadním vynálezem státu byla jedinečná vlastnost zrní: zdanitelnost. Proto vznikaly jen státy obilninové, a ne třeba banánové nebo tapiokové.
tický agrární komplex dal povstat domestikaci parazitů, dal totiž také stát povstat existenci lovců a sběračů výdobytků těch usedlých.
Autor čtenáře pobízí k nové četbě dějin mezi řádky. Jak snadno se necháme zlákat pozlátkem písma a kamenných struktur a už si ani neuvědomíme, že jejich existence je výjimkou, a ne pravidlem lidské dějinné zkušenosti. Pokračuje tak v projektu studia státu z nezvyklých úhlů pohledu. Jeho dosud patrně nejznámějším výstupem je kniha Očima státu (Seeing Like a State), v níž ukazuje na příkladech různých projektů vysokého modernismu 20. století, jak zjednodušující pohled státního aparátu může přehlédnout složitost skutečné lidské existence s tragickými následky. Nestátními celky se pak zabýval v knize Jak si nenechat vládnout (The Art of Not Being Governed) a i názvy dalších publikací jasně naznačují jeho zájem – Zbraně bezmocných: Formy odporu rolníků a pokračování Nadvláda a umění odporu a také Opatrná chvála anarchismu.
Za berlínskou zdí moderního života
Pokud bychom mohli Scotta v něčem kritizovat, byla by to zdánlivá romantizace prostého svébytného života mimo dosah státu. V jeho díle je ale mnoho okamžiků, z nichž je jasné, že on sám by se s klasickou rousseauovskou romantizací neztotožnil. Jeho cílem ovšem není popsat omezení života v úzce spojených nezávislých komunitách, ale vymezit mantinely státnosti.
Jeho poslední kniha tak končí trochu bez závěru. Je na čtenářích, aby se nad ní zamysleli. Scottův zájem končí tam, kde začíná vykvétat moderní svět z kořínků národnostních států, střelného prachu a postupné mechanizace. Přestože to není tak jasné z tradiční historiografie, bylo to až s počátkem sedmnáctého století, kdy mobilita a bojovnost stepních kočovníků přestávaly stačit rekrutským armádám. Ale i tak proces státní totalizace postupoval nerovnoměrně a pomalu – dnešní podoby dosáhl až v druhé polovině devatenáctého století. Teprve v posledním století s příchodem létání zmizela ze země poslední zcela tajuplná místa, o nichž jsme schopni říci jen to, že v nich žijí lvi.
Pro poddané raného státu bylo jeho zhroucení často požehnáním a znamenalo mnohem více svobody a prosperity. Nesmíme si ale zapřít, že průmyslová revoluce devatenáctého století a medicínsko-hygienická revoluce století dvacátého tento kalkul zcela změnily. Díky první revoluci je možné přenechat čím dál větší objem těžké práce strojům. Díky druhé pak žijeme dostatečně dlouho na to, abychom si výtvorů strojů mohli užívat. A konečně předchozí revoluce zemědělská nám umožnila vyhnout se apokalyptickým hladomorům. Není proto obtížné si představit, že kolaps státního aparátu, který celý systém udržuje v jakési rovnováze, by znamenal radikální zhoršení životní situace i těch nejchudších, kteří v předchozích dobách měli z rozpadu státního aparátu spíše užitek.
Rozhodně by bylo chybou považovat se za přímé dědice raných států, i přes jejich nepopiratelnou velkolepost. Musíme si na pozadí srovnání s nimi uvědomit, v jak jedinečné situaci se velká část planety dnes ocitá. Totalitní povaha dnešního státu znamená, že jeho kolaps nebo i jen oslabení představují humanitární katastrofu. Dnešní státy musí řešit zcela jiné existenční problémy než jejich předchůdci. Zatím to dělají budovánímmonolitních systémů řízení a kontroly.
Stát, jak ho známe dnes, ovšem neexistuje ještě ani sto let. Je to instituce nesmírně pevná, ale zároveň křehká. Jestli nás Scottovy hluboké dějiny raných států mají co naučit, pak to, že nic z toho, jak jsme si uspořádali svou civilizaci, není samozřejmé ani nevyhnutelné. I my musíme čelit vnitřním a vnějším tlakům. Na rozdíl od třetího tisíciletí před naším letopočtem ale nemáme kam uprchnout. Žijeme za berlínskou zdí moderního životního stylu, ale na její druhé straně nás nic neláká.
Není to radostné ani optimistické uvědomění, ale zdá se, že svoji civilizaci budeme muset chránit ne před kočovnými nájezdníky, nýbrž spíš sami před sebou.
James C. Scott: Against the Grain. A Deep History of the Earliest States. Yale University Press, New Haven 2017, 336 stran.