Neviditelná tajemství New Yorku

logicky spousta prostoru pro jejich zaplňování nejrůznějšími překlady. Někde na pomezí literatury a žurnalistické práce (na pomezí reportáže a povídky) stojí texty amerického autora Josepha Mitchella (1908–1996). Reportér spojený s časopisem New Yorker je de facto zakladatelem takzvaných feature stories, později označovaných jako profily, což je žánr, který české prostředí ani pořádně nepřebralo, neboť je příliš prostorově, časově i finančně náročný.

Dosáhnout vyšších pater

Česky zatím vyšlo šest Mitchellových textů pod názvem Nahoře ve starém hotelu, nyní – asi o dva roky později – se objevil další svazek s názvem Tajemství Joe Goulda. Obě knihy vydalo malé nakladatelství Opus, které – když už se do díla nějakého pozoruhodného autora zakousne, pak nepustí – jak ukázalo a dále ukazuje třeba na případech Roberta Walsera, Arna Schmidta či Ingerborg Bachmannové.

Převodu Mitchellových textů se zhostila Tereza Límanová, která před časem debutovala vzpomínkovou prózou Domeček, a přiřadila se tak k současným českým autorkám, jež rovněž překládají – vedle Radky Denemarkové, Sáry Vybíralové, Biancy Bellové či Marie Iljašenko. Grafická úprava je tradičně u knih Opus výtečná a číst si v ní texty Josepha Mitchella je zážitek.

Kdo se nechal zlákat výborem Nahoře ve starém hotelu (přinášel texty od třicátých do padesátých let minulého století), šel v případě Tajemství Joe Goulda již najisto. Protože už titulní text prvního svazku Nahoře ve starém hotelu je z hlediska čtenáře úchvatný – a z hlediska autorského záviděníhodný.

Člověk se až musí snažit přivést sebe samého k střízlivému náhledu, zda nejde o chvilkové poblouznění – opravdu stojí za to číst dvacet stránek o tom, že někdo vejde konečně do vyšších pater vlastního domu, v jehož přízemí má už léta dobře fungující restauraci? Odpo- věď je prostá: Ano. Protože právě v tom má prsty umění Josepha Mitchella, ba v tom jeho umění přímo spočívá.

Joseph Mitchell byl totiž s newyorským prostředím silně spjatý, třebaže šlo o jižana ze Severní Karolíny. Právě z toho ovšem pramenila jeho zvýšená vnímavost k New Yorku, kde strávil po odchodu z rodinného prostředí zbytek života – a když už někam z New Yorku vyjel, pak do svého karolínského rodiště, jak to v takových případech bývá. Člověk se stává vězněm této dvojdomosti a v obou prostředích není úplně doma a v obou prostředích se cítí jako cizinec – což se samozřejmě lépe snáší ve velkoměstě, kde jde o normálnější stav a kde si lidé sebe navzájem tolik nevšímají.

A právě pocit cizince z takové „naplaveniny“udělá v New Yorku nakonec Newyorčana většího, než jsou všichni Newyorčané rodilí. Protože domestikovaný vesničan je pořád nastražený a všechno kolem sebe intenzivně vnímá – třeba jen proto, aby věděl, kde je, aby se neztratil –, zatímco rodák je tak bezstarostný a sebevědomý, že se v náruči rodného města klidně ztratí. Navíc „vesničan“zvyklý zajímat se o své sousedy v tom nutně pokračuje i v novém prostředí.

To vše se odráží v Mitchellových textech pro New Yorker. Je to především velká srostlost s prostředím – žádné na tři dny přijeď a pak rychle něco jako zasvěcený odborník napiš – a taky dlouhý výzkum, který často spočívá především v tom, že se člověk zapovídá s lidmi v baru či hospodě, a tak leccos vyslechne. Přičemž víme, že nejvíc se dozvíme, když se moc neptáme, když netlačíme na pilu. A Joseph Mitchell evidentně nepospíchal, uměl si získat důvěru a uměl mlčet a poslouchat.

Sinalá tvář jódluje

Po této dlouhodobé nezáměrné námaze – jež ovšem Josepha Mitchella musela těšit, bavit – to vypadá, že vyšvihl své texty úplně jednoduše, snadno. Třeba Mazie, úžasně smutný i komický příběh o jedné dobromyslné pokladní z kina. V jiném textu se zas reportér ukáže být obeznalým s problematikou newyorských potkanů – nechutné, možná marginální téma, ale autor svým laskavým způsobem čtenáře donutí, aby ho hltali jako nejlepší detektivky. Mitchellovy texty jsou cestou za křehkým tajemstvím, na jejímž konci se často samotné tajemství neodhalí. Celý objev spočívá jen v tom, že nám dojde, že i v něčem či v někom tak zdánlivě všedním tajemství vězí.

Závěrečný text svazku Nahoře ve starém hotelu s názvem Komodor Holanďan je pak vlastně už svého druhu přípravou na svazek druhý, neboť jde o biografii jedné z newyorských postaviček, která se léta živí tím, že se potlouká po ulicích a lokálech a vybírá příspěvky na své výroční bály. Ti, kteří přispívají nejvíc, mají nejrůznější čestné funkce a jsou následně zvěčněni na letácích: Někteří z nich vidí svá jména v tisku neradi, a v tom případě Holanďan používá jejich přezdívky… Kromě Švýcarského sejra, bývalého vedoucího soukromé detektivní agentury, jsou všichni tito muži s přezdívkou nějak spojeni s koňskými dostihy. Švýcarskému sejru se tak říká ze dvou důvodů; má sinalou tvář poďobanou od neštovic a vášnivě rád jódluje.

Svazek Tajemství Joe Goulda obsahuje pouhé dva texty a oba se týkají Joea Goulda. Prvním je Profesor Racek z roku 1942. Druhý, titulní a rozsáhlejší text je z roku 1964 a je to vůbec poslední práce, kterou Joseph Mitchell – po pětileté pauze – napsal, přestože do redakce New Yorkeru docházel ještě dalších třicet let.

Nejsou to jen nějaké texty, které vyšly před desítkami let časopisecky. Jsou to texty Josepha Mitchella publikované v magazínu New Yorker. Dva svazky jeho newyorských „feature stories“ukazují, že jde o úžasnou novinářskou práci a zároveň o výsostnou literaturu.

Setkání se sebou samým

Z toho lze vidět, že postava Joea Goulda byla pro Josepha Mitchella osudová – že byl pro novináře ztělesněním té části jeho osobnosti, které se asi děsil a jež ho stejně nakonec jakožto nanejvýš senzitivního jedince ve stáří dostihla. Joe Gould se totiž nejprve odloučil od rodiny na maloměstě a poté nechal i práce jen proto, aby mohl psát svou objemnou knihu s názvem Orální historie. Chodil po New Yorku, živořil, žebral, oblékal obnošené darované šatstvo a plenil občerstvení na večírcích jen proto, aby mohl psát do sešitů, které si následně schovával u přátel.

V prvním textu vidíme autorovo nadšení tímto osudem, v druhém už přichází nejen vystřízlivění, ale i otrávenost. Je to logické, po vydání Profesora Racka totiž popularita Joea Goulda velmi stoupla, a on se navíc na Josepha Mitchella nalepil, pořád ho v redakci navštěvoval, vlastně obtěžoval, a tak jím byl reportér už uondán. Ale stejně logické je to, že se Joe Gould na Josepha Mitchella upnul, neboť to on „stvořil“jeho legendu pro spoustu čtenářů.

To vše je poctivě zaznamenáno v druhém, rozsáhlejším textu, který americký novinář napsal až po smrti Joea Goulda. To je přesně ono – jakmile Joe Gould už nežil, Joseph Mitchell tu svou děsivější, „nerealizovanou“podobu začal postrádat. Ale na druhou stranu mu už živý Joe Gould taky nepřekážel v dialogu s tím Joem Gouldem, kterého nosil v paměti.

Joe Gould určité esejistické části své Orální historie uveřejnil i v prestižních časopisech té doby – objevují se v té souvislosti jména jako Ezra Pound či T. S. Eliot, přičemž William Saroyan byl jedním z jeho publikovaných textů údajně fatálně ovlivněn. Ovšem Joseph Mitchell postupem let zjistil, že žádný stoh sešitů zaplněných epochálním dílem není „na skladě“, že existuje pouze pár „esejů“a spousta sešitů, kde ten udatný nebožák pořád píše to samé vztahující se k jeho rodině, ale o žádnou velkou literaturu rozhodně nejde. Takže žádná Orální historie, nýbrž pouze Gouldova ústní historka. Což je nejen obraz smutného spisovatelského osudu, ale i čiré autorské zacyklenosti a nemožnosti vyjádřit se přesně, pořád se slova smekají, sklouzávají tam, kam člověk nechce. Joe Gould tedy nebyl podvodník, nýbrž ztroskotanec v oceánu slov, vět a odstavců.

A jak dopadl Joseph Mitchell? Tajemství Joe Goulda byl, jak už řečeno, jeho poslední publikovaný text. Následně na otázky, co v kanceláři pořád dělá, co to tam do stroje ťuká, nesměle naznačoval, že jde o něco většího, snad o román. Avšak ten nikdy světlo světa nespatřil – jen pár vzpomínkových kapitol. Ani Joseph Mitchell ale nebyl podvodník, jenom ztroskotanec. Velký mořeplavec americké žurnalistiky tak ztroskotal poté, co se z jeho života vytratil ztroskotanec Joe Gould – jeho děsivější podoba, k níž ho poutalo další z těch na první pohled neviditelných tajemství New Yorku.

Opravdu stojí za to číst dvacet stránek o tom, že někdo vyjde konečně do vyšších pater vlastního domu, v jehož přízemí má léta restauraci? Odpověď je prostá: Ano.