Rakušan se
Charismatický sukničkář s figurou svalnatého sedláka, jenž spal s mnoha ženami, včetně svýchmodelek, a s gustem provokoval měšťáky? Samotář a starý mládenec, který jen velmi nerad měnil své zvyky a špatně snášel životní změny? Gustav Klimt byl možná od každého trochu, o jeho osobním životě toho dodnes moc nevíme. Zcela jistě ale byl talentovaným malířem, který tak trochu předběhl svou dobu.
Gustav Klimt se narodil roku 1862 v rakouském Baumgartenu jako druhé ze sedmi dětí zlatníka a rytce pocházejícího z Čech. Původně měl jít ve stopách svého otce, ale protože už jako kluk projevoval výrazné výtvarné nadání, ve čtrnácti letech dostal státní stipendium a začal studovat ve Vídni na uměleckoprůmyslové škole. Bral navíc soukromé hodiny kreslení a přivydělával si tím, že vytvářel portréty podle fotografií.
V roce 1879 se svým mladším bratrem Ernstem a spolužákem Franzem Matschem založili uměleckou skupinu Kunstlercompagnie a později i dekoratérský ateliér. Vídeň tehdy zažívala architektonický rozmach a nabízela řadu příležitostí pro schopné malíře i sochaře. Gustav se podílel například na nástěnných malbách v divadlech a už ve třiadvaceti letech se mu dostalo pocty vyzdobit vilu Hermes, rezidenci císařovny Alžběty.
Díky prestižním zakázkám se velmi brzy zařadil mezi vyhledávané umělce. Ovládal řadu technik od klasické malby přes mozaiku až k freskám. Vymaloval například i oponu libereckého divadla F. X. Šaldy nebo strop lázeňského domu v Karlových Varech. Vyzdobil i interiér starobylého vídeňského císařského divadla, za což byl odměněn Zlatým křížem, a v roce 1889 začal s výzdobou schodiště vídeňského uměleckohistorického muzea. Krátce nato získal za dílo Hlediště ve starém Hradním divadle ve Vídni císařskou cenu zahrnující 400 zlatých.
Skandálům vstříc
Rok 1892 byl pro Klimta svým způsobem zlomový. Musel se vyrovnat se smrtí dvou blízkých lidí: na záchvat mrtvice mu zemřel otec a záhy po něm i bratr Ernst. Jeho malby v muzeu měly negativní kritický ohlas – uměleckým rukopisem se totiž čím dál výrazněji vzdalovaly tehdejšímu akademickému stylu. Na obrazech přibývaly alegorie, symboly odkazující k mýtům a mystice i erotické motivy.
V roce 1894 byl Klimt pověřen projektem nástěnných maleb pro slavnostní sál vídeňské univerzity, ale na obrazech s názvy Filozofie, Lékařství a Právo začal pracovat až o pár let později. Mezitím v roce 1897 opustil poněkud konzervativní Asociaci vídeňských umělců a s přáteli (architekty Olbrichem a Hoffmannem) založil spolek s názvem Sdružení rakouských výtvarných umělců, známý jako Vídeňská secese. Stal se jeho prezidentem a zároveň mluvčím moderního uměleckého hnutí v Rakousku. Rok nato, ve svých šestatřiceti, založil časopis Ver Sacrum, který šířil ideje secesního směru.
Jakmile Klimt dokončil výzdobu hudebního salonu v paláci Dumba ve Vídni, vrhnul se na univerzitní zakázku z roku 1894. Akademická obec očekávala seriózní dílo v klasickém stylu, ale to, co malíř vytvořil, zvedlo vlnu pohoršení. Lékařství ztvárnil jako lebky, postavy s vrásčitou kůží, změť lidských těl vypovídajících o utrpení, kněžku s hadem na ru- Jsem malíř, pouze na tomhle záleží, kou dole a nahou vzpínající se ženou vlevo nahoře. Obraz s názvem Filozofie, zobrazující lidská těla jako v transu, alegorii vzniku a zániku i bezradnost lidské existence, považovali profesoři za nestoudnou oslavu „vítězství temnoty nade vším“, zatímco Klimt se zřejmě jen pod vlivem četby Schopenhauera a Nietzscheho snažil vyjádřit zmatek moderního člověka. I Právo vnímala odborná obec jako šokující svou nahotou, ošklivostí a beznadějí.
Kauza Klimt byla předmětem interpelace v poslanecké sněmovně a malíř byl obviněn z „pornografie“a z „přemíry perverze“. Ministerstvo kultury odřeklo umělci podporu, univerzita odmítla obrazy odkoupit, ale nechtěla je ani vrátit autorovi. Ten se ovšem nenechal otrávit a pobouřené opozici odpověděl výmluvným obrazem, který pojmenoval Mým kritikům (později ho vystavoval pod názvem Zlaté rybky). Usmívající se najáda na něm v záplavě rezavých vlasů bez rozpaků vystavuje své obnažené pozadí.
Vídeň křičí: „Odporné!“
Další skandál na sebe nenechal dlouho čekat. V roce 1902 na Beethovenově výstavě ve vídeňském Pavilonu secese byl vystaven Klimtův rozměrný vlys s na- hými alegorickými postavami symbolizujícími Chtíč, Chlípnost a Obžerství. Při pohledu na Klimtovo dílo se údajně jeden aristokrat a sběratel umění neovládl a vykřikl: „Odporné!“Klimt, který shodou okolností v místnosti právě odklízel lešení, se za odcházejícím mužem jen pobaveně ohlédl. Na nepřízeň maloměšťáků a konzervativců si pomalu začínal zvykat. Postupně přišel o záštitu císaře i jiných vlivných osob a třikrát se marně ucházel o profesuru na Akademii výtvarných umění ve Vídni (až rok před smrtí se stal jejím čestným členem).
Nouzí však netrpěl, jako portrétista byl velmi oblíbený a dobře placený (často maloval například manželky židovské velkoburžoazie). Zatímco Vídeňany jeho tvorba spíše dráždila a znechucovala, ve svobodomyslnější Itálii či Francii Klimt slavil úspěchy: za Filozofii v roce 1900 dostal na Světové výstavě v Paříži zlatou medaili, o deset let později sklízel obdiv na Benátském bienále a v roce 1911 si z Říma odvezl první cenu za dílo Život a smrt.
Klimt se nikdy neoženil, ale ženy hrály v jeho životě a tvorbě zcela zásadní roli. Byly hlavním námětem jeho obrazů, jeho múzami a milenkami, k nimž byl údajně velmi štědrý. I když je zrovna nemaloval, v ateliéru se vždy nějaké (společně s jeho oblíbenými kočkami) pohybovaly. Umělce prý inspirovala ženská vůně, a navíc měl tak neustále při ruce modelky, podle nichž mohl skicovat své kresby. Často se jednalo o dívky, které se zároveň živily prostitucí. Klimt je zachycoval nahé i oblečené v nádherných látkových draperiích, se zlatými šperky i bez nich, ve všech náladách a pózách, se všemi vášněmi i gesty. Fascinovaly ho rusovlasé, černovlasé i plavovlásky, štíhlé i ty s širšími boky. Skrze své obrazy vpouštěl na scénu erotično, tajemno, dekadenci přelomu století a pod vlivem Freuda taky temné proudy podvědomí. V roce 1903 Klimt dvakrát navštívil Itálii a upoutaly ho zlaté mozaiky v Ravenně. Zlato sice používal už dřív (ostatně setkával se s ním už jako kluk v dílně svého otce), ale až po své italské cestě vstoupil do takzvaného zlatého období. Zářivý drahý kov u něj nabýval různých symbolických významů: nejprve jím zvýrazňoval posvátnost předmětu (např. pancíř bohyně Pallas Athény), později jím umocňoval sexuální přitažlivost zobrazovaných žen a nakonec se zlato objevuje u alegorií zásadních momentů lidské existence – početí, zrození, stáří, smrti či lásky. V té době vznikl obraz nahé těhotné ženy Naděje I, dále Vodní hadi, Judita I nebo Tři věky ženy. Období, kdy Klimt svá díla zdobil plátky zlata a stříbra, vyvrcholilo známou podobiznou Adely Blochové-Bauerové, bájnou Danae, oplodněnou zlatým deštěm, a v roce 1908 slavným Polibkem, k němuž jako model údajně posloužil sám malíř se svou přítelkyní Emilií.
O rok později Klimt odcestoval do Paříže, kde poznal nejnovější umělecké směry. (Přátelé o něm tvrdili, že necestoval příliš rád a nikdy neodjel, dokud si nebyl jistý perfektně připraveným zázemím vmístě svého nového pobytu.) Metropole nad Seinou jeho dílo ovlivnila především tvorbou Toulouse-Lautreka a fauvistů. Klimt poté vystavoval v Mnichově, Budapešti i v Praze, ale když mu v roce 1915 zemřela matka, jeho tvůrčí svět jakoby potemněl, ornament mizel, převládla melancholie. Nakonec se znovu vrátil k ženským portrétům a vlídnějším krajinám, ale obrazy Nevěsta, Adam a Eva i další už zůstaly nedokončené. Dne 11. ledna 1918 ho v ateliéru ranila mrtvice, ochrnul na polovinu těla a byl převezen do vídeňského sanatoria. Ačkoli to vypadalo, že se zotaví, 6. února 1918 zemřel na zápal plic, způsobený epidemií španělské chřipky. Ještě než byl pochován na hřbitově Hietzing, do márnice ve Všeobecné vídeňské nemocnici za ním přišel Egon Schiele a nakreslil jeho posmrtný portrét. Klimt sám o sobě mluvil nerad, a když ho k tomu novináři nutili, odpověděl: „Kdokoliv mě bude chtít lépe poznat, stačí mu říct, že jsem malíř. Pouze na tomhle záleží. Ať studuje moje malby a pokouší se z nich vyčíst, kdo jsem a o co mi jde.“
S využitím knižních zdrojů – Gilles Néret: Klimt (Taschen/Slovart 2011), Ilona Sármány-Parsons: Klimt (Fortuna Print 1992)