Politika pomrkávání
Pomrkávání je politická strategie, které se v Česku neobyčejně daří. Má mnoho podob, ale ta nejostudnější se týká romského holokaustu a tábora v Letech. Aby mohl politik mrkat, musí nejprve říci něco skandálního, ale uchu části voličů příjemného. Například: „Není to opravdu koncentrační tábor v tom slova smyslu, jak každý z nás podvědomě rozumí slovu koncentrační tábor a vidí Osvětim, Buchenwald a tyto věci.“(prezident Václav Klaus v rozhovoru pro LN 14. 5. 2005) Nebo ještě lépe: „To, co píší v novinách ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam.“(Andrej Babiš ve Varnsdorfu, 1. 9. 2016) Nebo: „V táboře nebyl nikdo nikdy zabit – lidé umírali v důsledku staroby a chorob, které do tábora přivlekli kvůli svému předchozímu kočovnému stylu života.“(Tomio Okamura, srpen 2014)
Od skandálního výroku je možné se později trochu distancovat nebo se za něj omluvit, jak to udělal Andrej Babiš. Adresáti výroku ústup pochopí, jak mají: neziskovky, havloidi, sluníčkáři a podobná pakáž nám zase chce diktovat, co si máme myslet. Ale politik je náš, taky nesnáší cikány, jen to nemůže říkat nahlas. A náš politik pak může jezdit po kraji a mrkat na své voliče: Jasně, Romové, mrk, mrk, rozumíme si, mrk, mrk.
Nekorunovaným králem politiky pomrkávání je samozřejmě Miloš Zeman. Také díky ní vyhrál nedávné prezidentské volby. Pokud jde o romský holokaust, je zdrženlivější než Klaus, Babiš či Okamura a utrpení obětí ani charakter tábor nezpochybňuje. Jen se vyslovil proti plánu vykoupit sousední vepřín, protože „prosperující firma“má podle něj prosperovat dál bez ohledu na místo, kde stojí. Ale jinak je současný prezident velký pomrkávač. Třeba když na besedách s občany říká: Zakázali mně používat sprostá slova, mrk, mrk. Volič to chápe: s tímhle týpkem, co mluví jako my, bychom se mohli i ožrat, toho budeme volit.
Současná kampaň Tomia Okamury a jeho partajníků zpochybňující romský holokaust není ničím jiným než přípravou na další velké pomrkávání. I retardovanější Češi již pochopili, že vpád muslimských barbarů se nekoná, tak je potřeba vybíjet své frustrace na osvědčeném cíli. Pro komunální volby, které budou na podzim, je „černý soused, který zneužívá dávky“, ideálním mobilizačním prvkem.
Politiku pomrkávání čeká zřejmě úspěšná budoucnost. Je odvrácenou tváří sebeuvědomění a seberegulace společnosti, která se snaží vytěsnit hanobící rasistické, sexistické, homofobní a další nepřijatelné výroky. V dobách, kdy státní moc zavelela „cikánský zlořáde, nepracuješ, zavřeme tě do lágru“, nikdo na nikoho pomrkávat nemusel. Lidé, kteří by rádi zavírali Romy do lágrů, dodnes představují velký voličský potenciál. A tak na ně budou někteří politici mrkat, naštěstí spíše z cynismu než z přesvědčení.
I retardovanější Češi již pochopili, že vpád muslimských barbarů se nekoná, tak je potřeba vybíjet své frustrace na osvědčeném cíli. Pro komunální volby, které budou na podzim, je „černý soused, který zneužívá dávky“, ideálním mobilizačním prvkem.