Dříve kaligrafie, dnes Christie’s
Čínské umění prochází obdobím, které si Evropan dokáže představit jen stěží. Po budovatelské epoše Mao Ce-tunga začínají místní umělci hledat svůj styl, ať už se inspirují Západem, nebo se vracejí k historické tušové malbě. I proto v Číně otevřely své pobočky aukční síně Christie’s a Sotheby’s, potenciální cíle tří milionů studentů čínských uměleckých škol.
Na přijímačky se pronajímají hangáry, ve kterých je připraveno třeba padesát zátiší, okolo každého z nich stovky uchazečů,“popisuje dění na vysokých školách sinoložka
Galerie hl. m. Prahy nyní představuje Čínu pohledem dvou tamních úspěšných malířů. Výstava nazvaná Zhang Xiaogang & Wang Guangyi: The Reunion of Poetry and Philosophy začala v Domě U Kamenného zvonu před týdnem a potrvá do poloviny května.
Emma Hanzlíková.
LN Zhang Xiaogang a Wang Guangyi patří podle organizátorů výstavy k nejvýznamnějším čínským umělcům současnosti. Je to tak i z pohledu sinoložky?
Ano, co se současného malířství týče, patří mezi nejznámější a nejbohatší umělce. Pokud dnes člověk zavítá do pekingské umělecké čtvrti 798, narazí v obchodech se suvenýry na kopie jejich obrazů. Jde o notoricky známá díla – jak o Zhangovu Velkou rodinu, tak o politický pop-art Wang Guangyiho, ve kterém mixuje revolucionářské výjevy z šedesátých let s ikonickými konzumními značkami typu Coca-Coly nebo hodinek Omega.
LN Jsou úspěšní, vystavují a cestují po světě, jak se k nim ale staví režim?
Strana podobný typ umění nezakazuje, ale ani nepodporuje. Jen jej toleruje. Zhang ani Wang asi hned tak nebudou mít výstavu v pekingském Národním uměleckém muzeu nebo v Národním muzeu, sousedícím s mauzoleem Mao Ce-tunga na náměstí Nebeského klidu, kde jsou stále k vidění budovatelské obrazy z padesátých let. Čína pochopitelně stojí o prezentaci svých umělců v zahraničí, jelikož zemi přináší prestiž, současně se však obává otázek týkajících se svobody výtvarníků. Pro čínské umění je tak dnes typická koexistence dvou paralelních světů – oficiálního a undergroundového. Pokud by se objevila nějaká skutečně kontroverzní výstava, režim by zasáhl, což se dělo třeba na konci osmdesá- tých let s rodící se čínskou avantgardou. Ale nejde jen o Čínu – například v newyorském Guggenheimově muzeu před měsícem skončila velká výstava čínského umění Art and China after 1989: Theater of the World, ze které musela být odstraněna tři díla kvůli ochráncům zvířat. Ani na Západě se nemůže všechno.
LN Zmiňovala jste pekingskou uměleckou čtvrť 798. Jak takové místo funguje?
Jádro tvoří bývalá továrna Bauhausu, která byla postavena ještě německými architekty. Řada dnes slavných čínských umělců se narodila v 50. letech, tedy v době vzniku Čínské lidové republiky, velkého skoku, následujícího hladomoru a pomalého začátku kulturní revoluce z let 1966 až 1976. Pro Čínu to bylo nejhorší období 20. století. Povolené bylo jen revolucionářské umění s malbami podle sovětských vzorů nebo propagandistickými nápisy. Když tato generace výtvarníků dokončila školy, nemohla najít uplatnění, navíc bylo mnoho lidí posláno na převýchovu na venkov. Sami si pak v 80. letech začali hledat prostory pro ateliéry. Osmdesátá léta jsou také hodně spjata s literaturou a překlady západních filozofických a teoretických textů o umění. To je případ i Ai Weiweie a jeho Černé, Bílé a Šedé knihy, kdy Číně teprve v 90. letech představil Marcela Duchampa, Andyho Warhola nebo Jeffa Koonse.
LN V rodinách odsunutých na převýchovu na venkov se narodili také Zhang sWangem.
V době, kdy spatřili světlo světa, vrcholila spolupráce mezi Čínou a Sovětským svazem, i když se už blížila roztržka. V té době jezdili do Číny odborníci z východní Evropy, dokonce i z Československa, učit tamní studenty olejomalbu. Což je ohromně zajímavé, protože se do té doby Číňané věnovali hlavně tušové malbě, což byla národní technika. Ale protože Mao Ce-tung stanovil za vzor budování komunistické Číny Sovětský svaz, zatoužil zároveň po obrovských figurativních plátnech. Po jeho smrti vzniklo jakési mezidobí, kdy mnoho výtvarníků přešlo na takzvaný scar art, nesoucí název podle tehdy populárního románu spisovatele Lu Xinhua. Tedy motivy válek, bojů nebo třeba chudých rodin.
LN Do této doby tedy spadá konec tušovémalby a tradiční kaligrafie?
Ano i ne. I dnes existují výtvarníci, kteří se pokoušejí vracet k tradici. Navíc je po tomto umění poptávka mezi sběrateli. Například malíř Xu Bing, jenž vede Centrální akademii výtvarných umění v Pekingu, dodnes pracuje s čínskými znaky, ve kterých se skrývá neuvěřitelné množství konotací. Nejznámější je jeho dílo Book from the Sky, které bylo před lety k vidění i v Praze. V čín- Znovuzrození č. 2: Rituál znovuzrození. štině Book from the Sky znamená nejen Knihu z nebes, ale i výraz pro něco, co nedokážeme přečíst. Xu Bing čtyři roky vyřezával a tiskl na dlouhé svitky papíru znaky čínské abecedy, které neexistují. U každého „písmene“totiž stačí změnit jeden komponent – laicky čárku – a ono přestane existovat. Když si vezmeme, že čínská abeceda obsahuje 75 000 znaků a Xu Bing vymyslel dalších více než čtyři tisíce, i Číňan před takovým dílem stojí a není si jistý, jestli sám nezapomněl číst. Je to opus magnum současného čínského umění.
LN Mají o taková díla zájem západní galerie?
Ano, Xu Bing žil v Americe, stejně jako Ai Weiwei a řada dalších čínských umělců. Zajímavé je, že se pak většina z nich vrátila. Nedávno vystavoval v Muzeumoderního umění v New Yorku, jeho věci se pravidelně objevují v západních aukcích. Přijde mi škoda, že naše Národní galerie už podruhé vystavila Ai Weiweie, ale nedá prostor jiným výtvarníkům. V devadesátých a „nultých“letech se o něco podobného pokoušela Galerie Rudolfinum, kde už byly k vidění Zhangovy obrazy, které se ale v té době ještě neprodávaly za tak příšerné částky. Další byla výstava Peking – Praha: Nový pohled na současné čínské umění na Pražském hradě, kde sice byli zastoupeni někteří dobří výtvarníci jako Huang Yan či Zhan Wang, ale celá akce se nesla pod hlavičkou Smíšené česko-čínské komory Jaroslava Tvrdíka a nemělo to žádný koncept ani obsah.
LN Jak si v porovnání s těmito výstavami stojí The Reunion of Poetry and Philosophy v Domě U Kamenného zvonu?
Jde o výstavu, kde musí mít vystavená díla opravdu extrémně vysokou pojistnou hodnotu. Jen když si člověk uvědomí, co je zde k vidění – na monumentální triptychy nebo pop-artové věci Wang Guangyiho člověk jen tak nenarazí. V některých případech se výtvarníci sami materiálně podílejí na expozicích, což znamená, že si třeba zaplatí převoz děl. Tím pádem není cítit snaha o reciproční profit ani politické zatížení, což je sympatické.
LN Kdybych chtěl jako Evropan začít sledovat dění na čínském uměleckém trhu, na jaké galerie se mám zaměřit?
V Číně se to často mění – říká se, že každý den vznikne jedna nová galerie. Problém spočívá v tom, že výstavní síně zakládají různí soukromníci a málokterá pak přežije déle než rok. Historicky velmi dobrá je Ullens Centre for Contemporary Art v Pekingu, založená belgickým sběratelem a filantropem, výrazný byl i švýcarský sběratel Uli Sigg, jenž většinu sbírky vybudoval právě ve čtvrti 798. Celou kolekci nyní vě- noval vznikajícímu muzeu M+ v Hongkongu. V Šanghaji existují velmi kvalitní galerie Rockbund Art Museum a Power Station of Art, která je jedinou galerií věnovanou současnému umění podporovanou, a tím pádem i kontrolovanou státem.
LN Je pravda, že na čínských uměleckých školách studují najednou přibližně tři miliony lidí, jak vyprávěl kurátor výstavy Lü Peng?
Ano, je to šílené. Na přijímačky se pronajímají hangáry, ve kterých je připraveno třeba padesát zátiší, okolo každého z nich stovky uchazečů. Všichni chtějí být výtvarníci. Školy se v Číně dělí podle zaměření. Pekingská Ústřední akademie výtvarných umění na severu země je známá konceptuálním uvažováním ovlivněným Západem, zatímco na jihu v Hangzhou na Čínské akademii umění se jede stále kaligrafie a tušová malba. I když i tam funguje jeden dobrý intermediální ateliér, který vede známý konceptualista Qiu Zhije.
LN Najde pak tolik uchazečů uplatnění?
Po škole bývají často pod tlakem, protože se nemohou uživit ani si kvůli drahým nájmům dovolit ateliéry. Výhra pro ně je, když se jejich díla začnou objevovat na výstavách nebo se dostanou do nabídky aukčních domů Sotheby’s a Christie’s, které už mají pobočky v Číně. Možná proto je nejmladší generace umělců téměř neznámá – na výstavách se objevují hlavně umělci narození v padesátých a šedesátých letech.
LN Když vás tak poslouchám, mám pocit, že se režimní cenzura stala téměř minulostí.
Úplně to tak není. Zajímavě to vystihl Lü Peng, když hovořil o tom, že se umělci sami naučili autocenzuře. Jsou tak vychovaní už ze škol. O některých věcech se museli naučit uvažovat jinak. Ale že bych v dnešní Číně zahlédla vyloženě kritické věci vůči straně, to ne. Mám pocit, že lehké parodie či narážky na předešlou uměleckou oficiální tradici jsou tolerovány, ale rozhodně nechci zlehčovat situaci. Domnívám se, že v literatuře je cenzura daleko silnější než ve výtvarném umění.
LN Jak cenzuru vnímají sami Číňané?
Přijde jim skoro zbytečné se o ní bavit. Přitom když se podíváte na některé obrazy Zhang Xiaoganga, nemusí ani okatě připomínat, jak se režim na Číňanech podepsal a jakou zanechal jizvu na jejich duši. To si český čtenář může nejlépe představit díky Hovorům se spodinou spisovatele Liao Yiwua, které byly už před několika lety přeloženy do češtiny.
Čínská jména uvádíme v mezinárodní transkripci pchin-jin, abychom je sjednotili s názvem výstavy.