Medailové dostihy bratří Koukalů

KANGNUNG/PRAHA Když si před dvěma týdny po prvním tréninku na kempu v Soulu stoupl před žurnalisty, byl trochu nesvůj. „Co mám říkat? Vždyť já ani nejsem v sestavě.“Bylo chvíli poté, co ze sebe sundal modrý tréninkový dres, který byl znamením, že Petr Koukal je pro kouče Jandače zatím jen náhradníkem. Přesto už tehdy trenér věštil: „On je univerzál, který může kdykoliv kamkoliv naskočit.“

Teď je 35letý hokejový útočník vedle brankáře Francouze nejžádanějším respondentem, a když včera po svém vítězném nájezdu obešel televize, rozhlas i píšící novináře, žertoval: „Člověku se celý zápas motá puk pod nohama. Pak dá jeden gól a média ho nechtějí pustit!“

Takový je: bavič, dříč, šikula – na turnaji proměnil dva ze dvou nájezdů – a také jedno z překvapivých jmen v nominaci. Trenér však tvrdí: „Má toho spoustu za sebou. Proto je tady a vrací nám to.“

Zároveň Koukal postupně tvoří jeden unikátní počin. Být na olympiádě totiž v jejich rodinném klanu není nic „výjimečného“. Starší bratr Martin, běžec na lyžích, byl na hrách už čtyřikrát – zažil Nagano, Salt Lake City, Turín a ve Vancouveru se rozloučil bronzem ve štafetě. „Koukal jsem na každý jeho běh. Ve Vancouveru jsem od půlky závodu stál u televize a nemohl ani sedět. Prožíval jsem to,“vzpomíná Petr.

V Koreji mohli být oba

Teď si role prohodili. Ač si Martin budík na včerejší mač nenastavoval, jistá potřeba ho probudila a on už zůstal u televize. „Doufám, že v rodině budeme mít další olympijskou medaili. Už když byl brácha nominovaný, věřil jsem, že ji domů přiveze,“vypráví Martin Koukal.

Starší bratři jsou pro ty mladší vždy hnacím motorem. Jako by tedy i Petr chtěl Martina v úspěších dohnat. Když se v roce 2003 stal senzačním mistrem světa na 50 kilometrů, vítalo ho v rodném Žďáru nad Sázavou plné náměstí. O sedm let později totéž zažil i Petr, když se spolurodáky Vam- polou a Rolinkem získali v Německu stejně senzační titul světových šampionů. Už to bylo jedinečné, že dva bratři ve dvou odlišných sportech jsou jedničkami ve světě. Teď vše může ještě vyšperkovat olympijská medaile.

Martina mrzí, že v Koreji osobně není. Na podzim ho lákali, aby na olympiádu jel pomáhat běžeckému servisu, ale on odmítl. Raději zůstal doma, aby se mohl starat o juniorskou reprezentaci, kterou trénuje. Teď to však v něm hlodá: „Když vidím bráchu, jak válí...“

Dlouho nikdo moc nečekal, že by na Koukala mohl Jandač ukázat. Když mu však vyšla generálka na turnaji vMoskvě, jeho jméno se začalo pravidelně objevovat v novinářských prognózách. Když to Martin Koukal četl, hned bratrovi volal: „Jestli se tam dostaneš, budu naštvaný, že jsem odmítl jet.“

A tak místo Koreje včera vedl s manželkou kemp, na kterém učí lidi správnou techniku na běžkách. Petr tou dobou už odcházel od žurnalistů a těšil se na pokřik v kabině. Kdo ví, možná už zítra bude jasné, že bratra trumfne. To když Češi proklouznou do finále...

„Byl to emotivní den, protože tohle asi byl můj vůbec poslední sjezd na olympiádě. Ale jsem na bedně a mám z toho velkou radost,“