Kabaret o české státnosti
Letošní sté výročí založení republiky svérázně zpracovala pětice režisérů v inscenaci brněnského Národního divadla Hoří v sadě rodném květ.
Kabaretní večer v Redutě je nejenom nekorektní oslavou české státnosti, ale také přesnou a nápaditou sondou do dnešních dnů i prošlého českého století. Přívlastek nekorektní se tady dá plnohodnotně zaměnit s adjektivy jako kritický, kousavý, šlehavý či groteskní. Je to zkrátka a dobře místy dost nelichotivá reflexe toho, kam, jak či k čemu Češi došli ve svých moderních dějinách. K těmto tématům se pak na různý způsob vrací pět různých autorských textů.
Spílání tatíčkovi
Cynický a ironický prolog večera představuje drsná hříčka Pod okny TGM od Reného Levínského. V gesci autora a v režii Jana Friče jde o velmi peprný obrázek. Jedná se vlastně o žánr spílání publiku, které je svědkem toho, jak pět ctihodných českých bílých občanů z různých společenských vrstev opravdu sprostě laje našemu prvnímu prezidentovi. Levínský našel pro svůj dramatický konstrukt oporu ve slavné hilsneriádě (TGM si roku 1899 za obhajobu nevinného Žida, podezřívaného z rituální vraždy křesťanské dívky, vysloužil posměšky studentů, univerzitních kolegů i veřejnosti). Mnohé z těchto odpudivých vět jsou ale jen prostě přepsané silácké rasistické posty, které jsou sesbírané z diskusí na Facebooku či z anonymně provozovaného zpravodajského internetového serveru Aeronet. Možná starší generace neprokoukne hned, že nejde o samoúčelnou snůšku vulgarit, ale že je tady zdařile zobrazena stávající či nepolevující česká xenofobie.
Druhým a též obsahově i divadelně zdařilým číslem večera je hra Co Čech, to architekt! z pera Petra Klarina Klára a v režii Martina Františáka. Jde o svéráznou sondu do vyšumělého projektu Národní knihovny od architekta Jana Kaplického. Dobové a pseudopoučené citáty politiků, kteří jedinečnou stavbu schválí, aby ji posléze haněli, jsou nejenom díky skutečným větám Václava Klause či Pavla Béma ukázkou českého diletantství. O přestávce se diváci ve zdejším Mozartově sále osvěží kratinkou loutkovou produkcí Národního přestávkového divadla. Milá kašpárkovina Pidluke padluke je dílem Jiřího Jelínka a vypráví, že kněžna Libuše dostala Přemysla Oráče vlastně omylem.
Druhou půli otevírá intimní pásmo z pamětí slezské rodačky Alžběty Babrajové, která popisovala zrod Československa v optice nejchudších lidí na drsném Ostravsku. Umně komponovaný jednoduchý tvar pro tři generace here- ček a v jemné režii J. A. Pitínského hovoří o tom, že pro občany vespod zánik starého mocnářství a zrod republiky zase tolik progresivních změn neznamenal. Končí se scénickou koláží z drsné poezie Ivana Diviše a v režii Jana Nebeského. Jméno básníka zasvěceným napoví, že jde o pesimistický a láteřivý pohled na naše nejnovější polistopadové dějiny.
Citlivé sondy do národní identity
Hodnotit výsledný divadelní tvar je obtížné už jen kvůli rozdílnému rukopisu režisérů, každá část by si zasloužila vlastní recenzi. Všechny prezentované texty jsou nápadité, jiskrné a slavící republika je v jejich optice nazírána neoslavně. Nejde ovšem o samoúčelně rozkacený tón, jedná se o zdařilé divadelní sondy do citlivých míst naší národní identity.
Jednotlivé oddíly sjednocuje postava moderátorky Berušky ve výborném varietně upatlaném podání Jany Štvrtecké. Zdařilá je i výprava Jana Štěpánka procházející také celým večerem a využívající velkého krucifixu, křesťanských atributů, selského i dělnického náčiní či velkého pašíka, pračky a rádia ze světlého dřeva. Tvůrci se správně snažili večer rozrůznit i žánrově. Diváka čeká scénická báseň (Diviš), rozverná zpěvohra (Kaplický), loutkové divadlo či vzpomínané spílání (TGM).
Bohužel tento zajímavě hořící květ rozkvétá téměř tři a půl hodiny, což je na takovou nálož emocí, poštívání i výsměchu opravdu hodně. I tak neúnosná metráž ale neutlačila pozoruhodný dramaturgický výsledek, který se v této skladbě večera skrývá. Silných řečí, kladení věnců a sentimentálně poupravené historické i dnešní reality si jistě užijme mnoho z úst státníků a politiků po celý jubilejní rok. Inscenace Hoří v sadě rodném květ je pozoruhodným, důležitým i objevným divadelním pokusem nahlédnout naše moderní vlastenčení z jiného úhlu.
Činohra Národního divadla Brno tímto zdařilým dramaturgickým tahem ukázala, že velká zavedená divadelní instituce není jen prostorem pro animování klasiků, ale že může a vlastně musí vysílat impulzy, v nichž hesla typu Národ sobě uvidíme v nečekané inventuře.
Hoří v sadě rodném květ
Autor je divadelní publicista