Kladivem proti prohnilosti světa
V temném thrilleru skotské filmařky Lynne Ramsayové Nikdys nebyl hraje Joaquin Phoenix nájemného ranaře se spoustou jizev a dětským srdcem. Za svou roli získal loni v Cannes hereckou cenu a režisérka byla tamtéž oceněna za scénář.
Joaquin Phoenix (* 1974) už si zahrál lecjakého podivína: viděli jsme jej jako neurotického adepta nové víry ve snímku Paula Thomase Andersona Mistr (2012) nebo jako introvertního pisatele cizích dopisů v milostné sci-fi Ona (2013); ještě předtím si zahrál bizarní verzi sebe sama – Joaquina Phoenixe, který se rozhodl seknout s hereckou kariérou a stát se hiphoperem – v „dokumentu“Caseyho Afflecka I’m Still Here (2010). Název nového snímku jako by na tento výboj potutelně odpovídal – jde nicméně o shodu okolností, neboť film Nikdys nebyl ( You Were Never Really Here) vychází ze stejnojmenné literární předlohy Jonathana Amese, která se Joaquina Phoenixe nijak netýká.
Tvárný herec se tentokrát převtělil do zádumčivého svalovce, který bolestně přežívá v uzavřeném světě svých traumat z dětství i ze služby v armádě a u FBI. Živí jej pochybné zakázky, při nichž dochází k brutálnímu násilí (Joeovým oblíbeným nástrojem je kladivo) a zároveň bývá osvobozena nějaká ta unesená osoba. Ke stylu režisérky Lynne Ramsayové (* 1969) patří, že příliš nevysvětluje: diváci si musí mnohé sami domyslet – nebo také nemusí a mohou se spolu s vypravěčkou soustředit na aspekty, které ona pokládá za podstatnější než faktografické nuance. Ramsayová také o svých postavách příliš nediskutuje, předkládá je divákům v provokativně zjednodušené, ale o to naléhavější podobě. Ve filmu Musíme si promluvit o Kevinovi z roku 2011 potrápila publikum vyhroceným portrétem nešťastné matky a dítěte, které bez ohledu na rodičovskou lásku a péči od kolébky roste pro šibenici.
Ve filmu Nikdys nebyl naopak přikládá rodinným vztahům zásadní vliv pro formování osobnosti (alespoň tedy v negativním slova smyslu). Žánrová stylizace jí umožňuje použít v tomto směru patetickou zkratku; zabiják Joe je modelový produkt rodiny terorizované násilnickým otcem. Reminiscence přestálých traumat tvoří ústřední osnovu hrdinova prožívání, v němž se (možná i díky závislosti na prášcích proti bolesti) mísí realita s fantaziemi a démony.
Cesta z pekla
Muž s mnoha vnějšími i vnitřními jizvami, dokonalým výcvikem a schopností na objednávku chladně vraždit je zároveň synem něžně pečujícím o stárnoucí matku. Jeho zdánlivě netečný zevnějšek kryje citlivou duši, jejíž rozbouření vede k dalekosáhlým následkům. Joe bývá přirovnáván k Travisi Bickleovi ze slavného filmu Taxikář – také jeho dovede zhnusení ze zkaženosti světa na krvavou válečnou stezku.
Vše odstartuje zakázka, na jejíž konec Joe zprvu nedohlédne: newyorský kandidát na senátora Albert Votto postrádá svou nezletilou dceru a má podezření, že se dostala do spárů obchodníků s bílým masem. Joe zdrogovanou Ninu skutečně vypátrá v tajném nevěstinci a po nezbytném masakru ji vysvobodí. Je to však teprve počátek bezbřehé ošklivosti, která se před ním rozlije: existuje celá síť zneužívající nedospělé Umí to i s nožem. dívky, propojená se sítí politických kšeftů a zkorumpované policie. Osamělý bojovník Joe čelí krutému nepříteli a utrží těžké rány. Veškerou svou vůli pak napře k pomstě a k osvobození zneužívané Niny, bytosti, s níž se cítí osudově spřízněn...
Podstatné je, že poněkud přepjatý kriminální thriller ze staré školy poskytl režisérce příležitost vytvořit pozoruhodný, poeticky pojatý intimní portrét hlavního hrdiny. Kamera přibližuje Joea tak detailně, jako by se mu chtěla doslova dostat pod kůži, a v nejtěsnějším kontaktu s ním nás provádí jeho osobním peklem, z něhož je jen malá šance uniknout. Za pomoci kvalitního kladiva a probuzeného citu se to však může podařit.
Nikdys nebyl