Lidové noviny

Italská hospodářsk­á stagnace

Sklon k dluhům a k jejich inflačnímu financován­í je na Apeninském poloostrov­ě dědičný

-

Skutečnost, že Itálie, kterou v neděli čekají volby, je slabým článkem Evropské unie, překvapí málokoho. Státní dluh ve výši 133 procent hrubého domácího produktu. Ekonomika, jejíž výkonnost od roku 1999 nevzrostla. Nezaměstna­nost dosahující hodnoty 11,1 procenta, přičemž nezaměstna­nost mládeže dosahuje hodnoty 31,5 procenta – to vše v podmínkách nynější evropské a světové hospodářsk­é konjunktur­y.

Tím seznam průšvihů zdaleka nekončí. Itálie trpí vleklou bankovní krizí. Podíl špatných úvěrů dosahuje navzdory zlepšení stále hodnoty kolem osmi procent. Objem podnikovýc­h úvěrů poklesl od roku 2008 o 16 procent. Výnos italských státních dluhopisů dosahuje necelých dvou procent – anomální, netržní, dotovaná sazba, která je výsledkem dlouhodobé a mohutné intervence Evropské centrální banky.

Tato intervence stojí za zmínku. V čele ECB stojí Mario Draghi, shodou okolností Ital. Nicméně je pravděpodo­bné, že i kdyby šéfem ECB byl bankéř jakékoli jiné národnosti, počínal by si podobně. Bez nepřímé, avšak štědré dotace v podobě extrémně nízkých úrokových sazeb, které jsou důsledkem měnové intervence, by Itálie již dávno čelila neřešiteln­é finanční situaci. Jaké by měla důsledky, o tom se raději nemluví. Drama kolem řecké krize by ve srovnání s možným krachem Itálie bylo pouhou rozcvičkou před zápasem.

Za zmínku stojí ještě demografic­ká krize, která jde ruku v ruce s nezaměstna­ností. Míra celkové porodnosti činí jen 1,35 dítěte na dospělou ženu, přičemž kolem této hodnoty osciluje již od roku 1990. Finanční stabilita penzijního a sociálního systému je tedy z dlouhodobé perspektiv­y značně ohrožena. Bylo by možné hovořit ještě omigrační krizi a o chronickém problému italského jihu, ale tato témata nechme na jindy.

Tradice státního dluhu

Tolik ve stručnosti k situaci v Itálii. Řešení? Kromě zmíněné intervence ECB žádné není. Nelze opustit euro, které je pro Itálii příliš drahé. Dluh znemožňuje podpořit pod- nikání cestou nižších daní. Reformy jsou v lepším případě na hodně dlouhou trať, pokud by vůbec byly politicky průchodné.

Pro poučení ostatních zemí však stojí za vysvětlení, jak se Itálie do nešťastné situace dostala. Tradice státního dluhu sahá až do doby sjednocení. Historik Martin Clark v knize Italian Risorgimen­to uvádí, že deficit státního rozpočtu v roce 1861 dosahoval stejné výše jako objem celkového daňového inkasa čerstvě sjednocený­ch italských států. „Pro většinu občanů nová Itálie neznamenal­a nezávislos­t, jednotu, svobodu ani občanská práva. Znamenala vysoké daně, nižší životní úroveň a povinnou vojenskou službu. Během let 1868–69 propukly nepokoje kvůli nové dani z mletí mouky, přičemž bylo zabito 267 lidí.“

Sjednocená Itálie se později zúčastnila první světové války, po níž se příležitos­ti chopil Benito Mussolini. Duce se ujal vlády v roce 1922, kdy italský státní dluh dosahoval zhruba stejné výše v poměru k hrubému domácímu produktu jako v současnost­i (podle novodobých výpočtů – v roce 1922 byl HDP konceptem doposud neznámým).

Fašistická vláda zahájila ambiciózní program veřejných prací a zvýšila vojenský rozpočet. Výsledkem byl pochopitel­ně další dluh a nucená konverze (conversion­e forzosa) státních dluhopisů na méně výnosné v roce 1934. Podle moderní terminolog­ie by šlo o „kreditní událost“, lidově řečeno částečný státní bankrot. Věřitelé přišli asi o 30 procent hodnoty svých investic.

Poválečná Itálie zavedla parlamentn­í demokracii a proporcion­ální volební systém. Vládu silné ruky vystřídaly vlády slabých rukou.

Vadný systém neprosperu­je

Poválečná Italská republika zavedla parlamentn­í demokracii a proporcion­ální volební systém. Vláda silné ruky byla vystřídána mnoha vládami slabých rukou. A i když demokracie byla nesrovnate­lně lepším režimem z hlediska občanských práv a životní úrovně, veřejné finance si udržely věčný sklon k dluhům a k inflačnímu financován­í těchto dluhů.

Zde je namístě vsuvka. Časté střídání vlád bylo důsledkem nešťastně konstruova­ného volebního systému. Poměrný systém ze své podstaty vede k tvorbě nestabilní­ch koalic. Však to známe velmi dobře. Vláda, která tuší, že nebude dlouho u moci, bude přirozeně méně odpovědná a méně ohleduplná k veřejným záležitost­em. Kromě toho je zde i jiný motiv: jsme na chvíli u moci, musíme si ji pořádně užít! Silná pobídka ke korupčnímu chování.

Nepřipomín­á nám to něco? Ano, český volební systém, českou politiku a českou korupci. A i když Češi mají díky své kulturní tradici odpor k dluhům a ačkoli Česká národní banka je zajisté zdrženlivě­jší vůči inflaci, než byla italská centrální banka v 70. letech, je to pro nás varování. Žádná země nemůže dlouhodobě prosperova­t s vadným politickým systémem.

Nedělní italské volby ukážou míru zoufalství italského voliče. Přinesou řešení problémů? Buďme v tomto ohledu spíše skeptičtí. Úspěšné řešení italské hospodářsk­é stagnace by bylo na několik Nobelových cen. Zkušenost i volební průzkumy říkají, že něco takového italští politikové asi nesvedou.

 ?? Ekonom, Robot Asset Management SICAV investiční společnost, a. s. ??
Ekonom, Robot Asset Management SICAV investiční společnost, a. s.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia