Do nitra šíitského Vatikánu
Unikátní reportáž z íránského Kommu, odkud duchovní ovlivňují nejen svou zemi, ale i celý Blízký východ
Rezy, k níž se ročně jezdí modlit statisíce věřících, ale jsou zde uloženy i ostatky desítek předních kleriků moderní éry. „Ti se spíš menším renomé mají cedulky na stěnách. Významnější duchovní majímramorové náhrobky, jež byly nejprve na podlaze, ale pak, aby nepřekážely modlitbám, byly také vztyčeny podél stěn,“vysvětlil mi sajjed Músáví ze správy svatyně.
Mezi kamennými deskami se jmény nejvýznamnějších duchovních šíitského světa uplynulého století se jeden náhrobek nápadně odlišuje. Působí hodně provizorně – kvádr je pokrytý modrým suknem a přes něj je natažený obyčejný igelit. Navzdory tomu se u něj co chvíli zastaví nějaký věřící, dotkne se jej uctivě prsty pravé ruky nebo poklekne a symbolicky ho políbí. „To je hrob velkého ájatolláha Montazerího,“hlesne můj průvodce a mně začíná být o vzhledu náhrobku leccos jasné.
Montazerí patřil k nejvýznamnějším duchovním revoluce a Chomejní si ho dokonce vybral za svého posmrtného nástupce na postu rahbara, nejvyššího vůdce. Než se jím ale mohl Montazerí stát, kritizoval rozsáhlé porušování lidských práv a hromadné popravy politických vězňů. Chomejní ho proto zbavil nástupnictví – po Chomejního smrti byl v létě 1989 vůdcem ustaven Chámeneí, jenž stojí v čele teokracie dodnes a který se stal novým terčem Montazerího kritiky.
Montazerí byl navzdory značné popularitě a zejména náboženské erudici postupně odsouván do ústraní a nakonec v roce 1997 skončil v domácím vězení. Když jsem mu chtěl v roce 2001 položit otázku, zda necítí vinu za režim, jejž pomáhal budovat, mohl jsem mu jen poslat e-mail. „Systém, jejž jsme tehdy zakládali, stál na spravedlnosti a božích principech,“přišel mi sken rukou psané odpovědi opatřené otiskem ájatolláhova pečetního prstenu, „teprve později jej někteří lidé zneužili.“
Montazerí zemřel v prosinci 2009, kdy v Íránu doznívalo tvrdě potlačené Zelené hnutí, jež zpochybňovalo druhé volební vítězství prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. I Montazerí patřil k jeho kritikům a byl neformální duchovní inspirací opozice, takže jeho pohřeb přerostl v ohromující demonstraci.
Kde jinde než v kommské svatyni měl být Montazerí pohřben – po boku jedněch z nejvýznamnějších ájatolláhů minulého století Borúdžerdího či Golpájegáního. Když se však o půl roku později, v červnu 2010, do svatého města vydal na velmi citlivou a zprvu utajovanou cestu první muž státu Chámeneí, nechal jeho aparát pro jistotu Montazerího náhrobek odstranit. Jako provizorium vypadá dosud. Íránský vůdce čelí – a to i zde, v duchovním centru země – kritikům z několika táborů. Stejně jako celé mocenské uspořádání země. Leccos souvisí se samotnými ideologickými základy státu.
Zastánci versus odpůrci
Nejdůležitější konflikt už od revoluce v roce 1979 sváděli zastánci a odpůrci Chomejního doktríny velájate fakíh. Ta, stručně řečeno, říká, že dokud se na zemi nevrátí v roli spasitele dvanáctý, skrytý imám Mahdí, aby nastolil mír a spravedlnost, vládcem a vykonavatelem božích záměrů je k tomu určený duchovní.
Ještě v době revoluce a krátce po ní nebylo zcela jasné, co si Chomejní představuje, když prosazuje islámskou republiku. Na jaře 1979 ji Íránci naprostou většinou hlasů schválili v referendu. Až poté byla vysokými duchovními a vlivnými právníky sepisována ústava a při její formulaci zastánci velájate fakíh zvítězili. Proto má dnes Írán nejen přímo voleného prezidenta, parlament a vládu, jak jsou tyto instituce v různých podobách známé i jinde ve světě, ale navíc nejvyššího vůdce islámské revoluce, persky rahbara.