Do nitra šíitského Vatikánu
Tradiční šíitské hauzy, rozeseté po Blízkém východě, se po staletí formovaly jako instituce značně nezávislé na státní moci. Typičtí mardžové se drželi zmíněného kvietistického postoje, a když už zasahovali do světských záležitostí, pak diskrétně a v náznacích. Zásadní zlom přinesla až Chomejního doktrína, již připravoval už před revolucí, když pobýval v exilu v iráckém Nadžafu.
Právě s nadžafskou hauzou, které v současnosti dominuje celosvětově velmi vlivný ájatolláh Sístání, začal Komm po revoluci roku 1979 svádět souboj o dominanci nad celým šíitským světem. A zatímco Nadžaf má nadále mnohem blíže ke kvietistickému pojetí, Kommu íránský mocenský establishment vtiskl podobu jedné ze součástí politického vedení země.
V tradičním uspořádání se vysoce erudovaný ájatolláh stává mardžou, když vydá za souhlasu svých kolegů i konkurentů vlastní risálu, obsáhlý soubor právních názorů v jakémsi paragrafovém znění. Pro představu – ájatolláhů je v Íránu okolo tří stovek, za velkého ájatolláha a posléze mardžu, se však může považovat jen asi desetina z nich. Coby mardža-e taklíd, doslova vzor k následování, je pak dotyčný duchovní se svými výnosy inspirací pro každodenní chování svých stoupenců.
Čím je erudovanější a oblíbenější, tím více stoupenců má – a tím více se mu díky tomu sbíhá peněz, protože šíité zpravidla odvádějí část náboženské daně právě svému mardžovi. Ten pak obvykle peníze používá k financování různých sociálních programů, vydávání literatury, šíření osvěty či propagandy a k vypláce- ní stipendií svým studentům na základní životní náklady. „Měsíční stipendium zvané šahríje umožňuje studentům soustředit se na vzdělávání. Bývá to skromný plat, protože i životní náklady v semináři bývají nižší než ve městě,“říká duchovní Šomálí.
A tak zatímco v tradičních soukromých školách se studenti de facto skládají na platy svých učitelů, v šíitské hauze si pedagogové platí žáky. Právě prostřednictvím financování celého systému se vedení porevolučního Íránu podařilo nejen výrazně posílit počty a vliv kleriků v zemi, ale také dosud autonomní hauzu do značné míry podřídit státní moci. Mehdí Chaladží například zmiňuje, že nejvyšší vůdce země Chámeneí si může dovolit vyplácet větší stipendia než jeho konkurenti. I stát jako takový pochopitelně více přeje loajálním duchovním než těm, kteří se prolínání světské a náboženské sféry zpěčují.
„V lednu 2014 šéf Chámeneího úřadu Mohammad Mohammadí Golpájegání omylem vypustil na veřejnost zprávu, že vůdce měsíčně vyplácí šest milionů dolarů klerikům, vedle toho na náboženský aparát, bydlení, pojištění a další výdaje odcházejí stovky milionů dolarů ročně,“napsal Chaladží s tím, že odhalující článek po pár hodinách ze serveru agentury Dígarbán zmizel.
„Obranný boj šíitů“
Pokud íránské vedení považuje za zcela správné a legitimní prolínání státu a náboženství (onu „péči matky o potomka“, jak prohlásil vůdce Chámeneí), je logické, že tento postoj Teherán uplatňuje do značné míry i v zahraniční politice. „V ústavě máme řečeno, že Írán musí stát proti silám útlaku,“říká v Kommu hodžatoleslám Savádí z vlivného Institutu pro plánování budoucnosti státu. „Ústava přitom byla sepsána krátce po revoluci, kdy byla Islámská republika ještě velmi slabá. Bylo to ale možné proto, že náš stát nestojí primárně na zbraních, ale na idejích.“
I v evropských médiích se již zabydlel pojem „íránská hrozba“, importovaný z USA a z Izraele, mluví se v této souvislosti o íránském raketovém potenciálu i jaderném programu. Z Íránu, obklopeného v regionu desítkami amerických základen, izraelským jaderným arzenálem, sunnitskými džihádisty a Západem po zuby vyzbrojenými arabskými monarchiemi, pochopitelně vidí hrozbu jinde. „Západ se nás bojí, protože bojujeme proti jeho nadvládě a kořistnictví, protože na jeho heslo ‚might is right‘, moc znamená pravdu, odpovídáme: Vaše moc neznamená nic!“říká klerik Savádí.
I současnou válku v Sýrii tu interpretují jednoznačně jako výsledek snahy Západu a Saúdské Arábie destabilizovat Asadův režim a namísto něj dosadit spřátelené vedení, což se však ani po šesti letech stále krvavějšího konfliktu nepodařilo. Zato Teheránu a zdejším duchovním se konflikt daří vykreslovat jako obranný boj šíitů a dalších menšin proti salafistickým džihádistům sloužícím Washingtonu a Rijádu, ať už pod vlajkou al-Káidy, Islámského státu, nebo jiné podobné organizace.
„Když hrozilo, že Islámský stát v roce 2014 dobude Bagdád, svolal rahbar bezpečnostní vedení státu a nařídil, že je nutno tomu za každou cenu zabránit,“vzpomíná při přednášce na Islámské univerzitě al-Mustafá bezpečnostní expert, který se představil jako doktor Forátí, „proto jsme do Iráku vyslali šedesát tisíc mužů včetně devadesáti odstřelovačů.“
Otevřeně připouští i to, o čem se v západních médiích obvykle jen spekuluje. „Nasazujeme samozřejmě lidi na obranu tamní vlády i do Sýrie, včetně dobrovolníků najatých v Afghánistánu a Pákistánu. V Íránu je k boji vycvičí revoluční gardy a pak je posílají do Sýrie. Jejich počty jsou tajné, osobně to odhaduji na deset až dvacet tisíc mužů,“říká bez jakýchkoli rozpaků Forátí.
Určitě stojí za to sledovat, jak se budou vliv a ideová síla Kommu vyvíjet. Už proto, že tu sídlí jak duchovní, kteří dali íránskému sbližování se Západem zelenou, tak ti, kteří se takovému vývoji zuby nehty brání.
Propaganda na všech frontách
Ozvěny krvavých blízkovýchodních otřesů jsou znát i v ulicích Kommu. Oproti roku 2009, kdy jsem tu byl naposledy, výrazně přibylo živností, které patří Arabům z Iráku a ze Sýrie. Na prostranství u centrální mešity kdosi vybírá na podvyživené děti živořící v Jemenu. „Zabíjejí je Saúdští Arabové,“drmolí překotně aktivisté s kasičkou. A mně se bezděky vybavují podobně zjednodušené, demagogické a sebe vyviňující výkřiky, které lze často slyšet na Západě či v Izraeli – tu na adresu Arabů, jindy Íránců nebo obecně muslimů.
„Propaganda dnes funguje na všech frontách,“říká k tomu před zahraničními studenty ájatolláh Mehdí Hádaví Tehrání. „Na Západě tak leckdo využívá řádění Dáeše, Islámského státu, k očerňování islámu jako takového. A na Blízkém východě zase bohužel leckdo napadá křesťanství jen kvůli politice některých křesťanských zemí. Ani jedno ale není správný přístup.“
Navzdory všem zákulisním i otevřeným soubojům, politikaření a intrikám Komm pořád působí jako důstojné duchovní centrum. Zlatá kupole a minarety nad Fátiminou hrobkou jsou centrem pulsujícího světa, v němž denně korzují, modlí se a rozjímají desetitisíce věřících nejen z Íránu, ale i z arabských zemí, Afghánistánu, Indie a dalších států s početnými šíitskými komunitami. „Jsme z Kašmíru, okupovaného Indií,“představuje se mi v kantýně Mezinárodní islámské univerzity skupina studentů.
Předmět úcty
Poutníkům slouží desítky hotelů, stovky bister a restaurací, svou kancelář či poradnu pro věřící tu má každý významný mardža včetně těch zahraničních. Mezi zdejší pamětihodnosti patří dům, z nějž Chomejní do roku 1963 brojil proti šáhovi, několik kilometrů odsud je stále se rozrůstající poutní komplex Džamkarán, kde se úterý co úterý scházejí tisíce lidí, aby se modlili v blízkosti studny, z níž komunikuje se světem očekávaný spasitel, Mahdí.
Pro důsledné věřící jsou takové rituály běžnou součástí života. Pestré sportovní oblečení, nagelované vlasy a žoviální způsoby některých přicházejících mladíků ale ukazují, že v případě problémů či nemoci v rodině, touhy dostat se na školu a podobně tu náhle hledají sílu i zjevně sekularizovaní Íránci. Mnozí obyvatelé z jiných koutů země si při vyslovení jména Komm často neodpustí útrpný úšklebek. Pro loajální a zbožné Íránce ale „šíitský Vatikán“pořád zůstává předmětem úcty.
Určitě stojí za to bedlivě a bez růžových či naopak černých brýlí sledovat, jak se bude vliv a ideové směřování Kommu vyvíjet do budoucna. Už jen proto, že v něm sídlí jak duchovní, kteří dali íránskému sbližování se Západem zelenou, tak ti, kteří se takovému vývoji zuby nehty brání.
Autor napsal knihu Labyrintem Íránu, vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha.