Když emoce hrají prim

Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky hýbe Slovenskem, střízlivé hlasy nejsou slyšet

čený článek, jejž nebohý Kuciak připravoval. Týkal se účinkování údajné odnože italské mafie, kalábrijské ’Ndranghety na východním Slovensku a vazeb jejích představitelů na vlivné postavy z vládní strany Smer – Sociálna demokracia premiéra Roberta Fica. Článek ale neobsahoval nic, co by bylo tajné nebo investigativně nové. Podobný materiál dostala slovenská média od anonymního odesilatele již před parlamentními volbami v březnu 2016, nikdo jej ovšem tehdy nezveřejnil, aby se nestal součástí kampaně a neovlivnil výsledky voleb. Až v září 2016 přinesl týdeník Plus 7 dní text, jenž obsahoval jména Italů a některých lidí z blízkého okruhu premiéra Fica a jejich vzájemné vazby. Autorka pouze z obav ze žalob neuvedla slova ’Ndrangheta a mafie, leč v kontextu byla tato narážka podprahově zřetelná. Žádná rozhořčená reakce veřejnosti tehdy nenastala.

Tatáž jména Italů i spolupracovníků premiéra Roberta Fica se nacházejí i v Kuciakově nedokončeném článku, jen jsou rozšířena o doplňující informace získané z veřejně přístupných zdrojů. V článku, který je v podstatě jen rešerší, není nic, co by se dalo označit jako výsledek investigativní, tedy pátrací činnosti po informacích a jejich zdrojích v terénu, kdy se novinář dostane do kontaktu nebo velmi blízko prostředí, o něž se zajímá a jež může představovat pro žurnalistu bezpečnostní riziko. I Peter Bárdy, šéfredaktor portálu Aktuality.sk, kde Ján Kuciak pracoval, potvrdil, že redaktor byl analytik, jenž seděl u počítače a sbíral a sklá- dal data z internetových zdrojů. Jak jej mohla tato činnost zabít? Prý se objevil někde v Popradu a něco zjišťoval, nic bližšího neví ale ani jeho šéfredaktor.

Po zveřejnění článku na stejné téma v týdeníku Plus 7 dní v září 2016 nenásledovala vražda autorky, jen trestní oznámení jednoho z Italů, Antonina Vadaly, jenž v jejím textu jmenovitě figuroval a objevuje se i jako ústřední postava v Kuciakově rešerši. Z těchto důvodů se italská stopa, pakliže je to všechno, co měl k dispozici, nejeví jako dostatečně silná pro fyzickou likvidaci žurnalisty.

Zveřejněním nedokončeného Kuciakova článku v médiích v jeden a týž den se utrhla lavina emocí. Premiér Robert Fico je na sociálních sítích vykreslován jako ten, kdo má na svědomí smrt novináře a jeho přítelkyně, neboť se obklopil lidmi napojenými na kalábrijskou ’Ndranghetu. S tímto pojmem se přitom v médiích pracuje voluntaristicky, Italové v článku jsou označováni jako přísluš- níci ’Ndranghety, přestože tato tvrzení se neopírají o soudní rozhodnutí nebo o výroky jiných státem certifikovaných autorit. Některé postavy uváděné v článku se již ozvaly s tím, že podají žaloby pro urážku na cti. Někteří Italové z Kalábrie, kteří žijí a podnikají na východním Slovensku již dlouhá léta, nemají přitom mezi tamějšími podnikateli nejlepší pověst. Policejní orgány rozpracovaly na padesát případů, většina pro nedostatek důkazů skončila bez výsledku. Činnost těchto Kalábrijců se ovšem nevymyká běžným slovenským zvyklostem v podnikatelském prostředí. Vraždy nebo jiné brutální násilné trestné činnosti se tu nevyskytují, policie zato vyšetřuje nejrůznější podvody, které jsou ve slovenském podnikatelském prostředí zcela běžné. Jsou-li tito Italové skutečně příslušníci ’Ndranghety, mohla by se tato organizace na Slovensku ještě učit zločineckému řemeslu, které v zemi mohutně kvetlo v devadesátých letech.

Divoké Slovensko

Na Slovensku jsme si v polistopadové době užili gangsterských poměrů domácí provenience v míře a podobě, jež se Česku vyhnuly. Český čtenář si jen těžko dovede představit, co to znamenalo ve všedním denním životě. Devadesátá léta byla divoká v politice i v civilním prostředí běžných lidí, živnostníků i větších podnikatelů. Nájemné vraždy byly standardním „jednacím“nástrojem. Podepiš převod podílu ve firmě. Když nepodepíšeš, dostaneš kulku do hlavy nebo ti zabijeme dítě, vypálíme dům. Když podnikatel po- depsal, kulka jej stejně neminula. Poplatkům za ochranu se nevyhnul téměř nikdo, kdo si otevřel i jen malý krámek s cigaretami a sodovkou. Prakticky každý platil a tomu, kdo nechtěl, shořel nejprve pro výstrahu krám, auto, provozovna...

Gangsterské skupiny spolupracovaly s tajnou službou, jež jim poskytovala ochranu za špinavou práci. Autor tohoto textu se důvěrně seznámil s případem jistého bílého koně, bývalého novináře, jenž se dal na podnikání a od roku 1995 privatizoval státní majetek. Tehdy vládla na Slovensku koalice stran Hnutie za demokratické Slovensko (HZDS) tehdejšího premiéra Vladimíra Mečiara, Združenie robotníkov Slovenska (ZRS) a Slovenská národná strana (SNS). Od ledna 1995 se rozjela takzvaná divoká privatizace, v níž se majiteli státních podniků tajně stávali čelní představitelé vládní koalice, zastoupeni svými rodinnými příslušníky nebo bílými koni. To byl i případ bývalého novináře, jenž se stal bílým koněm jistého politika ze ZRS. Oficiálně a formálně se stával majitelem privatizovaných podniků on, skutečným vlastníkem byl politik. Tohoto koně si vyhlédla bratislavská zločinecká skupina bratří Diničů a postupně jej obrala o všechen privatizovaný majetek. Mohli si to dovolit, neboť Diničové byli pod ochranou tajné služby, jež si u nich v bratislavském hotelu CKM zřídila tajné nahrávací pracoviště, kam nalákala a poté natáčela zajímavé hosty na pokojích s prostitutkami a pak je vydírala nebo využívala pro politické záměry HZDS.

Nedokončený článek Jána Kuciaka, publikovaný slovenskými médii, nevypadá jako materiál, který by mohl vyvolat reakci v podobě dvojnásobné vraždy. Také obraz místa činu moc neodpovídá tomu, že zde došlo k mafiánské popravě. V článku není nic, co by se dalo označit jako výsledek investigativní, tedy pátrací činnosti po informacích a jejich zdrojích v terénu