Premiér, který vášnivě čte knihy
Nějakou knihu vydal téměř každý francouzský politik, prezidenty a premiéry nevyjímaje. Současný předseda vlády Édouard Philippe ale loni překvapil tématem té své: je celá o čtení. Úroveň politiků se podle Philippa pozná podle toho, zda a co čtou, a ozdobou každého kultivovaného člověka je jeho knihovna.
a v politickém důchodě se hodlá věnovat i nadále sledovaní politiky a ne rozjímání nad knihami.
Philippe oproti nim představuje mladého politika v nejvyšší funkci, který si neumí představit svůj den bez četby, a to nejenom článků nebo pracovních dokumentů, ale samotných knih. Četba totiž duchovně strukturuje naši mysl a utváří pohled na svět, tak jako fyzické aktivity utvářejí a posilují tělo. Interakce mezi tělem a duší má svou konkrétní podobu ve vztahu mezi četbou a sportem, přičemž pro Philippa je to konkrétně box. Box člověka připravuje na život, jelikož boxer se naučí nejen rozdávat a přijímat rány, ale také dýchat a ovládat svoje tělo. Stejně tak i četba nám předává zkušenosti jak velkých románových postav, tak význačných osobností a učí nás, že je důležité se v životě rvát. A to se Édouard Philippe naučil jak ve sportu, tak v politice.
Začít brzy
Philippe je přesvědčen, že k četbě lze člověka vychovat. Nejlepší je začít číst již v mladém věku, jako tomu bylo u něj samotného. Láska ke knihám a četbě se v jeho rodině předávala po generace. Velký vliv na něj měl otec, kterému je kniha věnována. Ten budoucího francouzského premiéra vodil každou středu do městské knihovny. Zatímco hledal v přihrádkách pro dospělé knihy o filozofii, literatuře a umění, malý Philippe si půjčoval komiksy a knihy pro děti. Jedna kniha z tohoto dětského světa, která ho ovlivnila nejvíc a zároveň znamenala předěl v jeho zájmech ve prospěch serióznější literatury: Řekni jim ve Spartě od RoderickaMiltona. Kniha popisuje klasický řecký heroismus, ve kterém víc než vítězství je důležitá sláva. Milton klade důraz na myšlenku, že v boji nerozhoduje počet bojovníků, ale odvaha a vnitřní odhodláni. Malý budoucí předseda francouzské vlády byl touto knihou tak fascinován, že si dodnes pamatuje přesné místo, kde byla v městské knihovně uložena.
Právě rozměr městských knihoven je několikrát v knize zmiňován – francouzská knihovní síť doznala ve 20. století velkého rozvoje. Dnes je velmi moderní a každý čtenář se díky propojení knihoven dostane ke každé vyšlé knize. Politik by podle Philippa měl usilovat o to, aby každé město mělo skutečnou knižní stra- tegii. Leckdo samozřejmě namítne, že existuje spousta urgentnějších problémů, které by města měla řešit. Philippe na to poznamenává, že právě knihy však mohou dlouhodobě a hluboce ovlivnit společnost, což právě ona jednoduchá a aktuální témata nemohou.
Jako starosta Le Havru se Philippe stal skutečným inovátorem v přístupu ke knihám. Jeho základní myšlenka byla následující: aby člověk začal číst, musí být obklopen knihami, které jsou dostupné. Jak toho konkrétně dosáhl? Nejprve došlo k vytvoření záchytných bodů, které se staly doplňkem klasických knihoven. Tyto malé knihovny disponující 3000 až 5000 svazky byly umístěny do různých městských zařízení, jejichž primární funkce jsou jiné, jako například radnice či úřady sociálního zabezpečení. Dalším Philippovým projektem v Le Havru byly „putovní knihy“– vyřazené knihy dávané k dispozici na veřejných místech, jako jsou náměstí, parky nebo zastávky autobusů. Obyvatelé města si mohou knihy libovolně brát a číst. Tyto malé knihovny byly udržovány zejména za pomoci přebytků z městské knihovny a prostřednictvím darů.
Čtenář Cesty do otroctví
Knihy nejenom formovaly Philippův charakter a zájmy, ale byly a jsou hlavním pramenem jeho politického myšlení. Několik kapitol autor věnuje popisu své intelektuální a politické dráhy. Ta začala, jak je ve Francii zvykem, nalevo. K tomu inklinuje většina mladých lidí v západním světě a Philippe nebyl výjimkou. Levicové myšlení získával četbou v době, kdy skládal maturitu a pak přijímací zkoušku na elitní pařížské Sciences Po. Četl především sociálního klasika Léona Bluma a Pierra Mendese France. Během studia ho svedla osobnost Michela Rocarda (bývalý předseda vlády, politický levicový vizionář a velký příznivce Evropské unie), a to natolik, že jako mladý student vstoupil do Socialistické strany.
Díky vstupu do strany a obdivu k Rocardovi měl možnost blíže poznat dnešního vůdce extrémní francouzské levice Jeana-Luca Mélenchona, který v současnosti představuje jednu z nejsilnějších opozičních frakcí proti Macronovi, a tudíž i Philippovi. Tyto osobní vazby byly velmi dobře patrné v nedávné televizní debatě mezi Philippem a Mélanchonem. Po chvíli vzájemné osobní sympatie zvítězily a debata se odvíjela v přátelském duchu.
Philippe nakonec ze Socialistické strany po dvou letech odešel, a to hlavně proto, že se mu jako přirozenému konzervativci nelíbila vnitřní stranická kultura. Podle jeho vlastních slov bylo dalším faktorem odchodu i to, že si mezi levicovými spolustraníky našel velmi málo přátel. Proto se rozhodl změnit politický tábor a přešel napravo, kde měl nejblíže ke frakci Alaina Juppého. Osvobození se od levicového myšlení a příklon k pravicovému u něj způsobila četba knihy Cesta do otroctví od Friedricha Augusta Hayeka. V ní objevil, že i ultraliberalismus může úzkostlivě respektovat lidskou svobodu a kulturní rozdíly.
Philippe se pak na dalších stranách dlouze vrací k Juppého kandidatuře na francouzského prezidenta v roce 2017, kde měl jako důležitý člen jeho týmu na starosti zejména ideologickou orientaci kandidáta. Hlavním heslem Juppého kampaně byla „šťastná identita“. Philippe vysvětluje, že se jednalo o reakci na knihu známého francouzského intelektuála Alaina Fienkielkrauta Nešťastná identita. Tím se Juppé jasně vymezil vůči pravicovému spektru svojí strany, protože její obavy o francouzskou identitu nesdílí. A proto také v primárních volbách pohořel – nebyl totiž dostatečně napravo. Philippe připomíná, že stejný problém měl on sám i u socialistů, kteří si o něm mysleli, že není dostatečně nalevo. Proto není divu, že se Philippe nejen našel vMacronově centrismu, ale je i sám jeho typickým příkladem.
Hlavním námětem knihy však není politika, ale láska k četbě. Láska ke knihám se však nezastavuje pouze u četby; ten, kdo hodně čte, si jednoho dne položí otázku, zda není také čas něco napsat. Philippe nám dává velmi poetickou definici toho, co to pro něj znamená: „Psát, to je milovat čtení ještě víc.“Philippe se vymezuje proti liberálním proudům, které neustále tlačí na to, aby se francouzština zjednodušila. Podle něj by to byla škoda, neboť nový pravopis by ztratil kouzlo náročnosti a schopnost formovat lidského ducha.
Kniha jako dárek
Další rozměr knihy, který Philippe zmiňuje, je, že jsou výborným dárkem. Dát někomu knihu je vždy osobní, otevírá se tím velký prostor jak pro toho, kdo knihu vybral a daroval, tak i pro toho, kdo ji přijal, neboť způsobů, jak s četbou naložit, je mnoho. Philippe poznamenává, že „dát knihu je darovat část ze sebe sama“. Darování knihy nemá jen osobní rozměr. Philippe nostalgicky vzpomíná, jak byli ve školách nejnadanější žáci odměňováni knihou. Čin v nejvyšší míře symbolický, protože předat knihu v tomto kontextu znamená předávat vědění a kulturu.
Poslední kapitolu tvoří seznam knih, jež měly na francouzského premiéra zásadní vliv. Najdeme tu francouzské klasiky jako Louise-Ferdinanda Célina nebo Françoise Reného de Chateaubrianda. Philippe samozřejmě doporučuje také knihy s politickou tematikou jako Politika stran za 3. republiky od Françoise Goguela, Etapy sociologického myšlení od Raymonda Arona anebo Věc lidu od bývalého Sarkozyho poradce Patricka Buissona. Najdeme zde také knihy současných nebo nedávno zemřelých politiků, jako jsou Léon Blum, Tony Blair, Nelson Mandela, Alain Juppé či Michel Rocard.
Philippe však není suchar, který by četl pouze vážné knihy o politice. V jeho seznamu doporučené literatury se nachází i několik thrillerů nebo detektivek, například od R. J. Elloryho nebo Geralda Seymoura. To ale není vše: úplný závěr knihy tvoří další seznam, a sice knih, které si Philippe chce přečíst. Vedle svatého Augustina či posledního francouzského nositele Nobelovi ceny Patricka Modiana tu najdeme i Franze Kafku, kterého by premiér rád zvládl celého.
Philippe však není suchar, který by četl pouze vážné knihy o politice. V jeho seznamu doporučené literatury se nachází i několik thrillerů nebo detektivek. Osvobození se od levicového myšlení a příklon k pravicovému u něj způsobila četba knihy Cesta do otroctví od Friedricha Augusta Hayeka