Lidi budou léčit světla a magnety
Bipolárním onemocněním, které bylo dříve obvykle známé jako maniodepresivní psychóza, trpělo mnoho známých osobností, v Česku například Miloš Kopecký, Ota Pavel či Petr Muk. Česko-kanadský psychiatr Paul Grof se touto chorobou dlouhodobě zabývá. „Psychiatrie je na konci jedné éry,“říká.
LN Co je podle vás spokojenost a co štěstí?
Člověk by si měl najít to správné místo v životě. Jaký jeho život má smysl, proč tady je. Bez toho si dlouhodobé štěstí nedovedu představit. Když mluvíme v kontextu duševního zdraví, tak pokud někdo má nějaké problémy, ke spokojenosti a štěstí vždycky přispěje, když chápe, jak vlastně nemoc a duševní problémy zapadají do jeho života, co se z toho mohl naučit o sobě a co mu to říká o realitě.
LNMůžeme vůbec oddělit duševní zdraví od duševní nemoci?
Můžeme, samozřejmě, ale není to jednoduché. Pracoval jsem s lidmi, kteří neměli žádné problémy, ale navodili jsme jim uměle stres. Zjistil jsem, že prakticky každý dřív nebo později začne prožívat ty neobvyklé stavy vědomí, které si my psychiatři spojujeme s definicí duševní nemoci. Začali prožívat deprese, hypomanické stavy, někteří začali být podezřívaví. Bylo to obvykle krátké a rychle se to spravilo. Ale ukázalo mi to, že každý z nás to může zažít. Nejzajímavější je to, že máme všichni určité obranné mechanismy v duši a v mozku, které většinu populace, tak 85 procent, chrání. Pak definice duševní nemoci závisí především na dvou věcech. Na tom, jak člověk začne prožívat neobvyklé stavy vědomí a jak to ovlivňuje jeho fungování v práci či v rodině. Když si to člověk sám uvědomí a přijde si říct o pomoc, pak to samozřejmě napomůže k identifikaci jeho problému. Jsou ale taky lidé, u kterých je to tak intenzivní, že ztratí kontakt s realitou a pomoc nevyhledají.
LN Žijete dlouho vKanadě. Je něco specifického v tamější kultuře a společnosti, co lidem pomáhá být vyrovnanější?
Kanada je především přistěhovalecká země. Když člověk žije ve městě, polovina lidí je odjinud. Velice jim pomáhá to, že jsou v situaci, kdy najednou nejsou pronásledováni, nemají politické problémy amůžou dělat to, co chtějí. Kanaďané jsou specifičtí ve veliké toleranci. S tím jsem se jinde nesetkal. Tím, že občané přicházejí z jiných kultur, mají jiné hranice toho, co je normální a co již ne. Pokud se vyskytne nějaká abnormalita, Kanaďané se domnívají, že je to kulturní odlišnost, že je tedy vše v pořádku. Tolerance jde dál, než jsem kdekoliv viděl. Což znamená to, že se občas podcení element nemoci. Můžu dát příklad lidí, kteří přišli z východních zemí a prohlásili, že byli sledovaní, že byli pod politickým tlakem. Až později se zjistilo, že to je paranoia.
LN Co si představujete pod procesem zotavení?
Za ta léta v psychiatrii jsem došel k tomu, že naše mysl, náš mozek, má obrovskou schopnost vracet se k obvyklému fungování. K zdravému normálnímu fungování. Účel psychiatrie u většiny problémů je vytvořit podmínky pro to, aby se zase rozběhla normální regulace. Tomu většinou brání biochemické, psychologické nebo sociální faktory.
LN Dokážete se vcítit do člověka s bipolární poruchou nebo s jinou diagnózou?
Pro mě to nesnadné není. Začátkem šedesátých let, kdy přišlo LSD, vládla představa, že nám pomůže vytvořit si modelové zážitky duševních chorob. Zažili jsme s LSD deprese, mánie, psychotické stavy... Psychiatr musel mít povolení pracovat s LSD, sám musel projít pěti sezeními pod kontrolou, pod supervizí.
LN Dokáže to psychiatr i bez toho, aby si dal psychoaktivní látky?
To se dá jistě utvořit i bez psychoaktivních látek, pomocí metod, jako je například holotropní dýchání. Změněné stavy vědomí jako deprese nebo mánie se dají navodit i psychologicky. Relaxací, zrychleným dýcháním, muzikou. Kvantitativně to není totéž, co by člověk prožil navozením psychedelickými látkami, ale kvalitativně jsou ty zážitky zcela stejné. Všichni máme k těmhle stavům přístup. Ovšem kteří psychiatři to dokážou zcela, to je individuální.
LN Když komunikujete s pacientem, který je v mánii, co vyhodnocujete jako to chorobné? Jakým způsobem se vlastně dá oddělit to manické od toho, co je běžnou součástí člověka?
Vmánii jsou chování a prožitky člověka tak daleko od reality, že není problém, aby to poznal i laik. Pro studenty psychiatrie například trénujeme herce, aby hráli mánie nebo deprese. Ti s tím nemají žádný problém. Problém může být hypománie, slabší forma, když symptomy nejsou intenzivní. V takovém případě je vždycky dobré přizvat na vyšetření partnera, někoho z rodiny nebo kamaráda. S ním si popovídám, zjistím, jestli je to psychická změna, nebo jestli je to součást osobnosti člověka. Podívám se na celý životní vývoj, podívám se na rodinné zázemí. Tak se pozná, že to není jen choleričtější nebo urputnější člověk, ale někdo, kdo prožívá mánii.
LN Mají vKanadě psychiatři na pacienty dost času?
Každý má tolik času, kolik si ho udělá. Psychiatři si všichni stěžují na to, že nemají čas a ve srovnání s pacienty je jich málo. Ale ono to hrozně závisí na tom, jak si to člověk zorganizuje. Dám příklad: přišla 22letá pacientka, mladá Francouzka, měla opakovaně deprese od 13 let. Psychiatr jí nedokázal pomoci a byl z toho nešťastný. Strávil jsem s ní čtyři hodiny, přizval si i někoho z rodiny. Zjistil jsem, že deprese jsou způsobené nerozpoznanou bipolární poruchou. Podle záznamů jsme zjistili, že její psychiatr s ní za deset let strávil 124 hodin, ale neměl čas si s ní sednout na čtyři hodiny a zjistit, co se přesně děje. Myslím, že je důležité soustředit se, pacienta poznat tak plně, jak je to možné. Pokud rozpoznáte problém, většina pacientů potřebuje poměrně málo času…
LN Jak vzniká bipolární porucha a může se objevit v jakémkoliv věku?
Bipolár není jedno onemocnění, je to několik nejčastějších typů – klasická maniodepresivita, potom je bipolární onemocnění, které je hodně spojené s alkoholismem, s užíváním drog nebo s úz- kostnými stavy. Jsou ještě další typy a každý z nich má jiný typický věk, ve kterém se vyskytuje. Nejčastěji se vyskytují mezi třináctým a sedmdesátým rokem.
LN Existuje nějaká prevence? Může mít vliv prenatální vývoj?
Jistě, ale je to individuální. Samozřejmě osobní prožitky a kvalita těhotenství mají vliv na vznik bipolární poruchy. Třeba stres nebo různá onemocnění jako infekce vytvářejí predispozice. Strašně těžko se to ale zjišťuje, nikdy to není jeden faktor. Mozek je hrozně dobře chráněný. LN Má vznik bipolární poruchy nějakou souvislost s potlačováním emocí?
Z individuálních klinických sledování soudím, že každopádně ano. Zvlášť pokud například rodiče často nutí děti své emoce potlačovat.
LN Pročmá puberta velký vliv na vznik této nemoci?
Puberta přináší veliké hormonální změny, které ovlivňují mozek. Ty mají vliv na psychologické změny.
LN Vyskytuje se bipolární porucha podobně po celém světě, tak jako například schizofrenie?
Data tomu neodpovídají. V asijských zemích se některá bipolární onemocnění zdají méně častá. Jak správná jsou čísla, těžko soudit. V Indii například je bipolární pacient počítán jako pacient, když má tak špatnou mánii, až nakonec skončí někde ve špitále. Ale když má depresi a zavře se doma, tak to je prostě normální. Pokud jde o manifestaci, existují rozhodně kulturní rozdíly. Kanada je taková malá laboratoř těchto věcí, protože tu žijí lidé ze všech kulturních oblastí. Například pacienti, kteří přijdou z Asie, In- dové nebo Číňané, jen zřídkakdy popíší depresi, to z nich člověk musí vytáhnout, oni přijdou většinou se somatickými, tělesnými obtížemi. Budou si povídat o zácpě a tlaku na prsou, bolestech hlavy. Když se na to podíváte, zjistíte za tím skrytou depresi, ale oni to tak neprožívají.
LN Víme, jakou roli hraje biologie a jakou životní styl?
Vznik bipolárních poruch je souhra biologických, psychosociálních a transpersonálních faktorů. U klasické maniodepresivity jsou každopádně ty biologické faktory velice silné, vnitřní rytmické oscilace v mozku. Proto se při léčbě klasické těžké maniodepresivity neobejdou bez lithia, které jako lék stabilizuje nálady. U těch ostatních typů má velký vliv nešťastné dětství, kdy se rodičům rozpadla rodina, tatínek byl alkoholik, oba rodiče byli alkoholici nebo se rozvedli, hádali se před dítětem… Když se podaří životní situaci pacienta s bipolaritou upravit, může to zvládnout i bez léků, nemá relapsy.
Po dlouhá léta se psychiatrická péče vesměs koncentrovala na akutní situace. Pacient onemocněl, rodina ho přivezla, on se upravil, byl propuštěn a konec. Teprve v posledních letech máme možnost dělat dlouhodobé sledování, máme možnost dokonce sledovat děti pacientů, které jsou ohroženy tou nemocí od šesti let. To nám začíná dávat trošku jiný, bohatší pohled na nemoc.
LN Jak je to s dědičností?
Tahle onemocnění se shromažďují v určitých rodinách. Je to kupodivu hlavně u klasické maniodepresivity. Prozatím jsme dělali genetický výzkum u šesti tisíc bipolárních pacientů. Vždycky se něco najde, ale ty výsledky jsou neprůkazné, nedá se z nich nic vyvozovat. Nenašli jsme zatím žádný specifický gen. Kdo ho bude chtít objevit, bude muset zkoumat děti a vnoučata lidí, kteří to onemocnění mají. Plně je vyšetřit, když jsou mladí, v sedmi osmi letech, a pak pozorovat, kdo onemocní a kdo ne. Složil jsem nějaké peníze na tenhle výzkum, ale zatím jsme nenašli žádné psychiatry, kteří by jej udělali.
LN Jaká léčba pomáhá pacientům?
Závisí to na intenzitě bipolárního onemocnění. Pacient může lithium potřebovat pouze přechodně. U onemocnění spojených s drogami a alkoholem je často nejdůležitější člověka přesvědčit, že drogy mají toxické účinky na jeho mozek, nejdůležitější je přestat zneužívat ty látky. Pak je možné regulací spánku, dostatečnou fyzickou aktivitou, psychologic- kou pomocí u těch mírnějších stavů nemoc omezit.
LN Zažil jste velký kus vývoje v psychiatrii a sám jste se na něm významně podílel. Jak si představujete budoucnost psychiatrie?
Jsem přesvědčen, že psychiatrie je na konci jedné éry. Když se podíváte na historii vědy, ty skoky v psychosociálních vědách, jako je psychiatrie, obvykle byly následkem toho, že se nějak pohnuly „tvrdé vědy“. V devatenáctém století byla fyzika modelem ostatních věd. Když se podíváte, co píše Freud o egu, je to o působení sil, to je půjčené z termodynamických modelů. V minulém století se tvrdé vědy hrozně změnily: kvantová fyzika, biologie, chemie… Astronomie byla v devatenáctém století o tom, jak se hýbou planety a pár hvězd. O sto let později to jsou miliardy ne hvězd, ale galaxií. Zajímá nás nejenom pohyb, ale hlavně jaký je to systém. Ukazuje se, že věci jsou propojené daleko více, než jsme tušili. Řada věcí se odehrává v komplexních systémech. Čili já se domnívám, že můžeme z tvrdých věd vyvodit určité představy, principy, které budou v nové psychiatrii. Že budeme oceňovat daleko víc komplexnost věcí, budeme se víc dívat na spojitosti, kterým jsme dřív nerozuměli.
Po dlouhá léta se psychiatrická péče vesměs koncentrovala na akutní situace. Pacient onemocněl, rodina ho přivezla, on se upravil, byl propuštěn a konec. Teprve v posledních letech máme možnost dělat dlouhodobé sledování.
LN Jakou roli budou hrát technologie?
Velkou třeba ve sledování pacientů. V Kanadě máme teď takový systém, kdy sledujeme pacienty denně elektronicky. Je to vlastně podobné systému zvanému ITAREPS, který se používá v Česku. Každý den nám pošlou zprávu, jak se cítí, to se pak hodnotí a odhaduje se, jestli mají vyšší riziko dalšího selhání, další epizody. Za druhé bude daleko vyšší využití energetických technologií, jako je světlo nebo magnetismus. Odpadne výhradní zaměření na léky.
Autoři působí v Národním ústavu duševního zdraví