Prométheus a my, jeho dlužníci

lůna i oheň, jímž její štědřejší sestra vznítila stromy a dala ho lidem. A třeba Maorům měl oheň přinést hrdina Maui, jenže bohyni ohně zlomyslně žádal o planoucí nehty a zhášel je tak dlouho, až jí zbyl poslední, z něhož aspoň pár jisker ukryla do jistého druhu stromu ( kaiko-mako), jehož dřevo Novozélanďané posléze užívali k rozdělávání ohňů.

Stovky mýtů, které dokazují důležitost podmaněných plamenů, uspořádal James G. Frazer v knize Mýty o původu ohně (1930). Ač u řady etnik, jako jsou Burjati ze Sibiře, nasbíral i vyprávění o zoufalých archaických časech, kdy se lidé nemohli ohřát a jedli syrovou stravu, jsou to jen části mýtů – všechna vědě známá historická společenství už znalost zapalování ohně měla. Evolucionista Frazer i zde stanovil vývojová stadia lidstva: tím nejvyšším je třetí stupeň, věk rozdělávání ohně. „Mýty o původu ohně vyprávějí o tom, jak lidé oheň získali a používali, pravděpodobně po velice dlouhou dobu, ale dosud nevěděli, jak se oheň rozdělává. Nakonec objevili jeden nebo více způsobů, jak oheň zažehnout, které divoši používají dodnes, nebo je alespoň používali předtím, než byly jejich primitivní metody nahrazeny prostředky, jež jim přinesla civilizace. Dvě nejběžnější primitivnímetody zapalování ohně jsou tření dřeva a křesání kamenů,“psal sir Frazer.

Každý chvilku tahal pilku...

Že je rozněcování ohně lidskou univerzálií, tvrdil už v předminulém století zakladatel sociální antropologie Edward B. Tylor. „Ze všech tvorů člověk jediný poznal, jak s ohněm zacházeti, jak jej přenášeti z místa na místo hořícími oharky, a když vyhasl, vyvoditi jej znovu. Žádný divošský kmen nezdá se, že by byl na tak nízkém stupni, aby byl bez ohně... Ve vápencových jeskyních mezi zbytky doby mammutí bývají nalézány kousky uhlí a spálených kostí, svědčící o tom, že i v této odlehlé starobylosti drsní lidé jeskynní rozdělávali ohně, aby si na nich vařili krmi a u nich se ohřívali,“stojí v pů- vabném českém překladu z roku 1897. Nové poznatky nicméně ukázaly, že je třeba jít hlouběji do historie. Paleontologové někdy označují za nejstarší doklady ovládnutí ohně opálené kosti z čínského Čou-kchou-tien (druh Homo erectus, stáří až 460 tisíc let), byť se už objevují i starší stopy po podezřelých pyromanech – hlavně v Africe (jeskyně Wonderwerk v JAR s údajnými doklady shořelých rostlin a kostí starých milion let). Jistější doklad ve formě ohořelých pazourků je spjat s lidmi Homo sapiens v dnešním Maroku (asi 300 tisíc let) a panuje shoda, že někdy před sto tisíci lety již bylo ovládnutí ohně široce známou dovedností.

Jak jej naši předci rozněcovali? Různě. Etnografie ukazuje mnohé způsoby, mezi nimiž bylo „pilování“dřev o sebe, dlabání v žlábku, tahání řemene nebo roztáčení tyčky čili svidříku v podložce, přičemž se k dýmajícím pilinám přidávaly suché trávy, mechy – prostě troud. Lepší výsledky přinášela vylepšení v podobě roztáčejících tětiv nebo křesadel z pyritu (u Eskymáků), neřkuli ze železa (od starého Říma). Spíše historickou kuriozitou bylo zapalování ohně čočkami (v Řecku) nebo stlačujícím pístem (Indie).

Oheň nepřináší jen teplo a světlo (byť lidem prodloužil i pracovní den), ale jitří myšlení. Od dávných dob lidé ze zvuků praskajícího dřeva a vylétajících jisker věštili. A při sezení také hodně přemýšle- li, jak upozorňuje filozof Gaston Bachelard v eseji Psychoanalýza ohně (česky 1994): „Spoutaný oheň byl patrně pro člověka prvním podnětem ke snění, symbolem odpočinku, pozváním k odpočinku. Sotva si lze představit nějakou filozofii bez snění před planoucími poleny.“

„Nejvýznačnější vynález lidstva“

Klasik české archeologie Jiří Neustupný kolem významu ohně nijak nenašlapoval: „Nejvýznačnějším vynálezem lidstva bylo zažehnutí ohně. Ohniště sloužilo nejen k přípravě potravy a k zahřátí prokřehlých údů, ale zahánělo i dravce číhající opodál na podíl z hodů. U ohniště probíhal život celé rodiny, hordy. Tam se hodovalo, tam se lovci připravovali na příští lov. Při ohništi zruční kameníci vyráběli i nástroje z pazourků... Ohniště se tak stalo asi velmi brzy místem všem drahým. Ohniště bývají umístěna v prohlubních, jindy jsou ohraničena kameny nebo oheň hořel na kamenné podlážce. V capsijské kultuře egyptské známe dokonce ohniště obehnaná nízkou zídkou z vypálené hlíny,“píše Neustupný ve svém srovnávacím díle Pravěk lidstva (1946).

Nejen pravěcí, ale i starověcí Egypťané uměli rozdělat oheň na přání, na povel. Nejčastěji tak činili roztáčením vrtáku z tvrdého dřeva pomocí dlaní nebo tětivou luku, který se otáčel v důlku vyhloubeném do měkčího dřeva. A jako jinde, i v dávné faraonské říši hrával oheň podstatnou roli v náboženském životě. Oheň byl kladným živlem (ochranným, očišťujícím, kultovním), ale i negativním – byl též ničící, trestající silou svěřenou zvláště bohyním, často se lví podobou.

Oheň – zdaleka nejen olympijský – byl posvátný i v Řecku; v podobě ohniště či krbu býval středem rodiny, měst, ba státu. Nevěstina matka jej obřadně přinášela do nové domácnosti, klasičtí filologové upozorňují, že i kolonisté si brávali s sebou v přenosných pánvích řeřavé uhlíky z domovské obce! O posvátný krb v Římě pečovaly vestálky: kněžky-panny udržovaly ve Vestině chrámu stálý oheň.

Nezměrnou úctu (a strach) měli k jednomu ze čtyř živlů i staří Čechové, zdejší pohané, jak víme z Kosmovy kroniky či Opatovického homiliáře. V křesťanství míval oheň obojakou povahu, neboť byl jednak symbolem Boha osvobozujícího (Duch svatý sestoupil na apoštoly v podobě ohnivých jazyků), jednak i zpodobněním božího hněvu, či přímo ohně pekelného. Upáleni na hranici bývali kritici církve (včetně Jana Husa) či čarodějnice.

V lidové tradici, na původní české vsi, byl oheň pojímán v duchu pořekadla „dobrý sluha, ale zlý pán“. Oslavovalo se místo, kde domácí oheň – někdy považovaný i za živoucí bytost, která mluví, pláče a umí se mstít – plál. „Nebylo radno mu ubližovat, znečišťovat jej, aby nevzrostl a netrestal. Kdo do ohně plival, vyrazily se mu boláky na ústa, kdo do ohně házel kameny, popálil se. Lidé se měli mít na pozoru, aby oheň slovem nebo činem neurazili. Hospodyně neopomenuly oheň požehnat křížkem, když ho rozdělaly, postavit hrnek s vodou na ohniště, aby se mohl občerstvit, usmiřovat ho obětí,“popisuje monumentální trojsvazková encyklopedie Lidová kultura (2007) některé zmiliard světových pověr spjatých s ohněm. Češi ohně podarovávali drobečky z chleba, špetkou z každého jídla nebo prvním těstem z díže.

V domácnostech visívaly na veřejích ocílky, jichž se spolu křemenem a troudem užívalo k zažehnutí ohně (místo pro ně bylo v troudníku, ve výklenku pece). Od 18. století, kdy se v Evropě častěji objevovaly zápalné směsi z fosforu a síry, se prosazovaly různé sirky, hlavně skandinávské; jinak však jde o čínský vynález, o kterém píší tamní kronikáři už ve 13. století. Zápalky, jejichž pestrobarevné krabičky jsou sběratelským artiklem ( filumenie), dosud rozsvěcují svíčky, cigarety a topeniště po celém světě, ovšem mají už modernější konkurenci v podobě zapalovačů různého založení. Zřejmě i bájný Prométheus by se té invenci divil.

Máme za sebou týden krutých mrazů, kdy teploměry v Česku ukazovaly minus deset i méně. Málokdy jindy by si moderní lidé uvědomili přínosy takové vymoženosti, jakou je zapálení ohně (a blahodárné teplo). Oheň k ohřátí, vaření i ničení zažehávaly všechny známé lidské společnosti – od Oceánie až po zmrzlou Arktidu. Na Trobriandských ostrovech porodila mytická matka slunce a měsíc, ale poté vzešel z jejího lůna i oheň, jímž její štědřejší sestra vznítila stromy a dala ho lidem

Autor je etnolog a historik kultury