Když obraz TGM vystřídal mocnáře
Marie Terezie přinesla povinnou školu. Rakousko-Uhersko školní budovy i zákony. A republika dala vyučování progresivní náplň. Ukazují to dvě výstavy v Praze.
Sto let novodobé státnosti se připomíná ve všech možných oborech. Před sto lety vznikl nový stát, jeho hranice, armáda, ústavní uspořádání a tak dále. To vše vznikalo takříkajíc na zelené louce. Ale se školstvím je to složitější.
Loni jsme připomínali Marii Terezii, panovnici, jež ukotvila povinnou školní docházku. Výstava v Národním pedagogickém muzeu se soustředila na vývoj školních budov. Připomínala, že mnohé z „rakouských“škol fungují dodnes. Nyní totéž muzeum zahájilo dvě „stovkové“výstavy. Těžištěm jedné je vznik republiky, té druhé vzdělávání. Přičemž se navzájem doplňují. De facto přiznávají, že republikánské školství na zelené louce rozhodně nevzniklo.
Československo převzalo z monarchie síť školních budov i školskou legislativu. Byla tak solidní, že se nemusely narychlo vymýšlet zvláštní zákony. Stát musel jen sblížit pravidla pro Předlitavsko (Čechy, Morava) a Zalitavsko (Slovensko, Podkarpatská Rus) i různou úroveň vzdělávání a života vůbec. Tím víc se věnoval reformě samotné výuky a jejího stylu. Expozice ukazují, co přinesla reforma spjatá s profesorem Václavem Příhodou.
Ta reforma si předsevzala vytěsnit dosavadní frontální styl výuky a místo toho aktivizovat samotné žáky. I k tomu, aby se dokázali učit samostatně, a dokonce se podíleli na samosprávě školy. Dnes to zní běžně, ale tehdy šlo o průlom. Výstava to právem zdůrazňuje.
Vidět Aloise Jiráska a omdlít
Leč jako první návštěvníka praští do očí ideová náplň vystavených obrazů. Má-li dnes někdo pocit, že stát až příliš propagandisticky zdůrazňuje naši příslušnost k Západu, liberální demokracii i k EU, je to jen slabý odvar toho, co žákům vštěpovaly školy po roce 1918. A pokud někdo skuhrá na oficiální adoraci Václava Havla, je to jen slabý odvar adorace TGM, masarykovského éto- su a vůbec elánu budování nové republiky před sto lety.
Tyto obrazy sice patří k výstavě Tady nová republika, ne k té ryze pedagogické, ale se školstvím souvisely. Už proto, že k hlavním učebním pomůckám patřily právě obrazy – života na venkově či zvířat, života ve městech, rozvoje techniky v podobě letišť i zakladatelských mýtů republiky. Ukázkou je obraz Emanuela Boháče Národní přísaha. (Alois Jirásek čte 13. dubna 1918 text národní přísahy a nábožně naslouchají muži jako Kramář, Švehla, Rašín…) A jistě není náhoda, že jeho reprodukci vydalo Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva českoslovanského v Praze.
Legie malých
Ale za tímto ideovým expozé výstava nabízí řadu zajímavých faktů a souvislostí. Dokládá, že to, čemu se teď říká alterna- tivní školy, začínalo už ve 20. letech. Věnuje tomu celou místnost. Připomíná aktivitu Eduarda Štorcha: psal knihy pro mládež, ale byl i praktický pedagog a na Libeňském ostrově založil Dětskou farmu (dnes by se řeklo lesní školu). Dále Annu Hlavatou Pokornou, která v Holešovicích založila Legii malých (první pražskou družinu). A také Přemysla Pittera, jenž dělal totéž na Žižkově (Milíčův dům).
Ano, výstava nabízí přesah do sociální problematiky. Dobové snímky života v nouzových koloniích a útočištích patří k tomu vůbec nejzajímavějšímu. Z toho, co ukazují, se totiž nezachovalo vůbec nic.
Nová škola v nové republice a Tady nová republika. Národní pedagogické muzeum J. A. Komenského, Valdštejnská 18, Praha 1. Do 31. prosince.