Dokonalý zpěv žádají všude
Gabriela Beňačková, elegantní dáma, ze které vyzařuje charisma operní hvězdy nejprestižnějších scén. Do svých postav dokázala dát svým sametově barevným sopránem neobyčejnou vroucnost, pro kterou se vžilo označení „slovanská slza“.
Gabrielu Beňačkovou slyšeli v nejlepších divadlech světa včetně Vídeňské státní opery, Metropolitní opery, londýnské Královské opery Covent Garden, Pařížské národní opery, divadel v Mnichově, San Francisku, Buenos Aires nebo Japonsku. Dnes vystoupí na mimořádném koncertě ve Smetanově síni Obecního domu za doprovodu Českého národního symfonic- Wagnera nebo Giacoma Rossiniho.
LN Kterou z rolí ve své úžasné kariéře máte nejraději?
Všechny operní postavy jsem zpívala a ztvárnila na scénách ráda. Od počátku svého působení v Národním divadle jsem si oblíbila postavy českých skladatelů: po celý život jsem milovala Sme- tanovu Mařenku, Dvořákovu Rusalku a Janáčkovu Jenůfu. Ale i Suchoňovu Katrenu z Krútňavy a významná pro mě byla vznešená Libuše, ačkoli jsem ji zpívala málo. Jinak mám za sebou spoustu krásných milovaných rolí světových oper – Mimi, Manon, Desdemonu, Markétku Gounodovu i Boitovu, Sentu, Beethovenovu Leonoru. Každá byla jedinečná, mně blízká a velmi jsem si je užila. Je to už dávno.
LN Operní sólisté jsou někdy přirovnáváni k vrcholovým sportovcům. Je takové porovnání výstižné?
Sledovala jsem teď zimní olympiádu, mají to velice těžké, obdivovala jsem všechny sportovce i jejich výhry. Stejně těžké to máme imy, ale máme víc radosti z každého představení a jsme víc oceňovaní potleskem.
LN V jednom z rozhovorů jste řekla, že zpívání je těžká řehole. Čeho se musí sólista odříkat?
Ano, je to těžká řehole, pokud chcete dosáhnout nejvyššího cíle. Vyžaduje to disciplínu, určitý řád, jiný režim, než je zvykem – spánek, neponocování, preciznost a dokonalost.
LN Jak se udržujete v pěvecké kondici?
Cvičím pár tónů denně, učím a pohybuji se mezi mladými lidmi. Mám svou akademii s interpretačními amistrovskými kurzy, sedím v porotách mezinárodních pěveckých soutěží. Moc mě to baví a těší.
LN Ke svému mimořádnému koncertu jste přizvala dva mladé sólisty – Ester Pavlů a Jakuba Pustinu. Čím vás právě oni dva zaujali?
Oba patří mezi mé pokračující studenty. S Ester spolu konzultujeme od minulého léta, velice pokročila a je čas ji představit. S Jakubem spolupracujeme intenzivně přes tři roky jako s tenorem, udělal obrovský kus práce, a tak si zaslouží být také představen. Je to nádherná příležitost pro dva mladé umělce, protože pořadatelé tohoto koncertu rádi podporují mladou generaci a souhlasili s tím, aby byli mými hosty. Program jsme sestavili ze skladeb, které jsem s oběma nastudovala. Mám víc mladých talentů, chtěla bych je dál podporovat a prezentovat.
Od počátku svého působení v Národním divadle jsem si oblíbila postavy českých skladatelů: po celý život jsem milovala Smetanovu Mařenku, Dvořákovu Rusalku a Janáčkovu Jenůfu.
LN Mají to dnešní pěvci, kteří jsou na počátku kariéry, snadnější, nebo obtížnější, než když jste začínala vy?
V něčem snadnější, v něčem obtížnější. Mohou cestovat, zpívat kdekoli, ale musí umět stejně jako my. Těžší to mají proto, že je hodně mladých pěvců a spíš nemají kde zpívat a jsou v nejistotě.
LN Co je podle vašeho názoru dnes pro začínajícího sólistu klíčové?
Klíčový zůstane pro pěvce i umělce na věky talent, muzikálnost, píle, štěstí, hlas. Nutné je i dobře vypadat. Ale v první řadě dokonalé zpívání, to se vyžaduje po celém světě stejně.