Vitka: osud ženy mezi muži
Ten už ostatně prozaicky vylíčil její muž JiříMucha. Vztahy Kaprálové, jinak přítelkyně, žačky a inspirátorky Bohuslava Martinů, který ji protežoval, jsou zase známé z románu Jindřicha Uhera. Celá její korespondence už taky vyšla. A na divadle se o Kaprálové ještě nehrálo… ideální volba.
V duchu hrdinčiny nespoutanosti
Nakladatelství Host ještě před premiérou své dvorní spisovatelce Tučkové její Vitku vydalo. Pohled do knihy a na finální jevištní tvar ukazuje, že režie zčásti redukovala prozaicky umluvený ale i zkratkovitý, ale jinak funkčně rozvržený scénář. Předností dramatického rukopisu Tučkové je, že dokáže zajímavě vytvářet vztahy mezi figurami, umí tady držet v rovnováze popisnost a dramatické sdělení textu, stejně jako jistou edukativnost a důvěrnou znalost dobových reálií. Tučková dokáže v nečekaných místech vytvořit vtip, ať už v lehké dvojmyslnosti, či až ve zcizení situace, což Petrželková na mnoha místech zdárně podtrhuje.
Petrželková si s kvalitami textu porozuměla a vytvořila jevištně úspornější, ale o to ráznější verzi zcela v duchu nespoutanosti hlavní hrdinky. Rozhodnost a rezolutnost je pro tuto inscenaci, jejíž tempo před grand finále poněkud zadrhává, typická na mnoha úrovních. Tady se musí prostě žena prosadit ve světě mužů, jak to dokázala Kaprálová. Vícestupňovitou scénu Lenky Odvárkové na horizontu tvoří bledězelené stěny se štuky jakoby meziválečného měšťanského interiéru. Prostor pod ním i s dirigentským stupínkem připomíná pohled do orchestřiště. Ostatně stojánky na noty, velké piano a čtyři hudebníci rozseti s herci také v černých fracích po scéně tuto iluzi a vlastně scénografickou metaforu inscenace umocňuje.
Petrželková tento prostor bez přestaveb zajímavě využívá. Oživuje jej vynalézavou prací s rekvizitou i hudebními nástroji, jindy nečekaným výjevem (Vitka si při hádce s blazeovanými hráči Čes- ké filharmonie přinese motorovou pilu a jejich stojánky jim prostě uřeže) nebo stylizovanými pohyby aktérů. Petrželkové inscenace sází na humor i sympatickou drzost, s níž protagonistka kupříkladu žádá a konzumuje tělesnou lásku. Vše potom směřuje k finále, kdy do peřin zabalená Vitka umírá, sbor zazpívá otčenáš a možná již mrtvá skladatelka se v duchu své povahy na přítomné oboří. To je tečka zdařilé inscenace.
Tereza Marečková v hlavní roli přesně sleduje a naplňuje režisérčino řešení, v němž je nejdříve potřeba se žensky emancipovat ve světě mužů, a tedy v profesi komponisty a dirigenta. Proto také herečka nejdříve jako dívka s mašlí a neukázněný génius volí polohu až pubertálně rozhárané hrdinky, aby po přestávce už jako dáma velkého světa dokázala zvládat muže, válku a konečně nemoc. Zpočátku zejména šprýmující, sebejistá, energická a nebojácná Marečková vytváří a stupňuje v roli neustálé napětí, vytváří čitelný a efektní oblouk výše zmíněného. Zajímavým partnerem je jí Dušan Hřebíček jako jemně karikovaný, společensky i citově neohrabaný génius Martinů. Oba herci nerovnovážný milenecký stav s pomocí občasné jemné nadsázky uhráli. Z dalších zajímavých výkonů je třeba zmínit Ivanu Hlouškovou v roli matky Vituše, která se přidáním svetru a secesně vyčesané paruky rázem změní v sešněrovanou Charlottu Martinů. Ostatně kostýmy Hany Knotkové v ženském inscenačním týmu představují také plus celé produkce.
Poslední inscenace divadla Husa na provázku je poučenou připomínkou mimořádné osobnosti, zábavnou, ale i poučnou a dramatickou podívanou, které herecky dominuje ústřední dvojice. Geniální skladatelce se vstup na jeviště Provázku vydařil.
Kateřina Tučková: Vitka
Autor je divadelní publicista