Těžká noha na plynu Tátovy volhy
Vzdáleně může nový film Jiřího Vejdělka svým základním nápadem připomenout Zlomené květiny Jima Jarmusche. Tam se muž vydává pátrat mezi svými někdejšími milenkami, která z nich by mohla být matkou jeho již dospělého a nikdy neviděného syna. Ve filmu Tátova volha na podobnou detektivní výpravu vyrazí manželka a dcera muže, který nečekaně zesnul a v jeho pozůstalosti se našla indicie, že jedna z jeho milenek (které mu žena tolerovala) mu kdysi porodila potomka.
Od prvního záběru je ovšem dost zřejmé, že podobnost obou snímků bude minimální. Zlomené květiny jsou divácky nejvstřícnější Jarmuschův film, ale Tátově volze nemohou po této stránce vůbec konkurovat. Vejdělkův snímek nabízí „českou klasiku“, polopaticky namíchaný hořkosladký koktejl, který může být pro jarmuschovského diváka smrtící, ale tomu odchovanému filmyMa- rie Poledňákové bude nejspíš vždy chutnat. A má šanci dosíci i různých poct, jak aktuálně ukazuje nominační smršť Slámovy Báby z ledu na Českých lvech.
Značka nerozhoduje
Že je autem, kterým se matka s dcerou na své cestě dopravují, právě volha, je celkem jedno: někdo by sice mohl očekávat alespoň lehkou politicko-historickou konotaci, přece jen volhami tu nejezdil úplně kdekdo, to je ovšem falešná stopa. Titulní volha také není papalášský model okresních tajemníků, je to starožitná „carevna“, která byla veteránem už v době, kdy si filmový tatínek pořizoval onoho tajného synka. Symbolizuje pouze jakousi rodinnou patriarchální tradici, otcovu libůstku, kterou si hýčkal a nikdy ji nesvěřil do rukou své manželky.
Teď ovšem malebný automobilový veterán křižuje silnice pod vedením pozůstalých žen a vozí je po památkách otcových záletů s milenkami, které matka všechny zná (ale zřejmě ne tak dobře, aby se dozvěděla, jestli mají syna). Zavede hrdinky do různých sociálních prostředí, prozradí jim, co možná nevěděly, pomůže jim zpracovat minulost a hlavně (jak jinak) prověří a upevní jejich vlastní pouto. Dcera se vyrovná s čerstvě absolvovanou léčbou rakoviny i s neujasněným vztahem ke svému přehnaně pečujícímu manželovi.
V Tátově volze je sice volného místa dost, ale přesto v ní nezbývá prostor pro lehkost a přirozenost. Scénář Ivy K. Jestřábové a Jiřího Vejdělka je překonstruovaný, sešněrovaný snahou o kontrolu (výmluvná je postava otcova přítele postiženého demencí, kterého lze na přání scenáristů „zapnout“či „vypnout“). Směřuje k poměrně radikální pointě, které se ovšem nakonec (celkem právem) lekne a učiní ji vlastně zbytnou. Vyprávění prodchnuté instantní nostalgií a důsledně srozumitelným humorem má spíše televizní charakter, a to včetně „filmových“pasáží, kdy se automobilový veterán vznáší roztouženě snímanou českou krajinou za doprovodu adekvátně vznosné hudby.
Celkově patří Tátova volha k těm snímkům, které budí neodbytný pocit, že je autoři vytvořili proto, aby udělali radost své tetě. Což nakonec není nic nepřípustného, ale talentovaný filmař může mít i vyšší cíle.
Eliška Balzerová a Tatiana Vilhelmová představují ve filmu Tátova volha matku a dceru, které se vydaly pátrat po bílých místech rodinné historie.