Na prahu druhé pětiletky M. Z.

Jaké byly před pěti lety cíle prezidenta Zemana a jak to s nimi dopadlo

Dnes dvě hodiny po poledni projde podruhé zvolený prezident Miloš Zeman s manželkou Ivanou za zvuků fanfáry Valentina Haussmanna Vladislavským sálem, posadí se na Plečnikem navržené křeslo za Masarykův stůl a pronese prezidentskou přísahu, kterou pak podepíše k tomuto úkonu určeným speciálním perem. Zvenčí bude dunět jedenadvacet dělových salv. Důraz kladený na rekvizity inauguračního ceremoniálu od Masarykova nábytku až po děla jako by napovídal, že právě tento má být ještě neobyčejnější, než je zvykem.

Určitě proto, že se odehraje v roce stého výročí vzniku naší republiky. Ale dost možná i proto, aby se občané dovtípili, že tak jako jsou symbolem počátku moderní české státnosti iniciály T. G. M., mají být symbolem vyvrcholení prvního století neklidné a okupacemi poznamenané existence našeho státu iniciály M. Z. a nikoli V. H., jak se mylně domnívají mnozí z těch, kdo siluetu Pražského hradu pozorují skrze okna kavárny Slávia.

Po podpisu přísahy přejde M. Z. za řečnický pultík a pronese spatra inaugurační projev, o jehož obsahu není podle slov vrchního hradního ceremoniáře Kruliše pro Český rozhlas nic známo. Připomeňme si tedy proslov, který pronesl M. Z., když byl prezidentem zvolen poprvé.

Nejprve si všimněme věty, kterou pronesl hned v jeho úvodu poté, co poděkoval voličům svým i těm, kdo ho nevolili. Řekl tehdy, že ví, jak těžké je odolat pokušení, které přináší vítězství. Byla ta věta jakousi zakamuflovanou sebereflexí, obavou z vědomí vlastní mocichtivosti či proslulé pomstychtivosti? Nevíme, ledacos z průběhu prvního prezidentského období M. Z. však nasvědčuje tomu, že pokušením vítězství odolával jen pramálo. Nejen pokud šlo o pomstu – modernistické křídlo sociální demokracie v čele s expremiérem Sobotkou nebo rektoři vysokých škol by o tom mohli dlouze vyprávět, kdyby chtěli. M. Z. však neodolal ani pokušení využít každé příležitosti k velmi „tvůrčímu“vykládání zákonů a pravidel demokracie, zejména pak ústavy. Soustavně se tak pokou- šel rozšiřovat vlastní neformální moc na úkor parlamentu. Stejně tak neúnavně prosazoval zájmy lidí ze svého nejbližšího okolí, o čemž by mohli zase dlouze vykládat pánové Mynář či Nejedlý.

Tři cíle z roku 2013

Jádrem prvního inauguračního projevu M. Z. pak byly tři základní cíle jeho prezidentování. Zaprvé usilovat o uklidnění a stabilizaci české politické scény, k čemuž nabídl prezidentský úřad jako neutrální pole pro dialog parlamentních stran a sebe jakomoderátora. Za druhé podporovat to, čemu říká ostrovy pozitivní deviace a míní tím podnikatele baťovského typu, úspěšně starosty či osobnosti školství, vědy, zdravotnictví a sportu. Za třetí pak chtělM. Z. bojovat proti opačným ostrovům negativní deviace: kmotrovským mafiím, neonacistickým bojůvkám a – řečeno jeho slovy – podstatné části českých médií, která se zaměřuje na vymývání mozků, na mediální masáž a manipulaci veřejným míněním.

Právě poslednímu ze jmenovaných cílů, boji proti médiím, M. Z. věnoval neúměrně významnou část své pozornosti. Rozhodně větší než podpoře podnikatelů a starostů nebo potírání kmotrů a neonacistů. Soustředil se přitom zejména na média veřejnoprávní i na jednotlivé autory. Nešetřil ani autory už neživé, o čemž by zase mohla dlouze vyprávět vnučka Ferdinanda Peroutky.

Jen krátce se M. Z. před pěti lety zmínil o úmyslu jezdit do jednotlivých krajů a tam za krajské peníze pořádat setkání s občany. A přece se z toho stala nejpodstatnější část jeho první prezidentské pětiletky, kterou tak proměnil v permanentní předvolební kampaň.

Ani slovo nepadlo o ekonomické diplomacii zaměřené východním směrem a o úmyslu ochladit vztah k Evropské unii a Západu. Nemluvil ani o ohrožení migranty z třetího světa, potažmo o islámské hrozbě – dlužno však dodat, že tato témata, včetně jejich populistického potenciálu, se teprve rýsovala.

Ani slovo tenkrát nepadlo o ekonomické diplomacii zaměřené východním směrem a o úmyslu ochladit vztah k Evropské unii a Západu

Závěrečná modlitba

Svůj první inaugurační projev zakončil M. Z., ač, jak sám zdůraznil, tolerantní ateista, modlitbou, jejímž autorem je americký protestantský teolog Reinhold Niebuhr a kterou globálně rozšířila organizace Anonymní alkoholici: „Bože, dej mi odvahu, abych se snažil ovlivňovat věci, které ovlivnit mohu. Bože, dej mi pokoru, abych se nesnažil ovlivňovat věci, které ovlivnit nemohu. A Bože, dej mi moudrost, abych dokázal rozlišit mezi prvním a druhým.“

Ta modlitba se v originále jmenuje „Serenity Prayer“– Pokojná modlitba. Vzhledem k tomu, že celoživotním „modem operandi“M. Z. bylo vše, jen ne snaha o klid, že vždy vyhledával konflikty, že se nesčetněkrát pochlubil svou zálibou v provokaci, že nevynechá jedinou příležitost, aby mohl svého odpůrce potupit, se lze důvodně obávat, že ho Bůh nevyslyšel a nesplnil mu nic z toho, oč prosil. Možná to zkoušel, ale M. Z. si evidentně nedal říct.

Tak či onak, doufejme, snad se dnes odpoledne pomodlí jinak.