Česká nátura – Italův krach
Případ trenéra Stramaccioniho utvrdil zastánce odříznutosti od ciziny v jejich postoji
Trenér Andrea Stramaccioni napsal v českém fotbale epizodu do ságy „My a cizina“. Není zdaleka dovyprávěna. Domácí scéna se na sklonku druhého desetiletí třetího milénia dosud nerozhodla mezi setrváním v provincionalitě a otevřením se světu.
Za provincionalisty se vyslovil vicemistr Evropy z roku 1996 Pavel Kuka, z jehož kariérního zápisu vyčteme šest let strávených ve třech německých klubech, kde se potkával s mnoha hráči ze všech kontinentů. V rozhovoru pro deník Sport se bez ohledu na znění otázky sám několikrát obloukem vrátil k tvrzení, že nezdar sparťanského projektu se Stramaccionim byl způsoben tím, že v něm bylo příliš mnoho osob z ciziny.
Přesvědčení, že český fotbal si vystačí sám, je plošně rozšířené a sdílí ho i část komentátorů a novinářů. Je živeno neustále opakovaným vyzdvihováním specifičnosti prostředí, v němž se cizinec nedokáže zorientovat. Není však slyšet, co je to tak vzácného a výjimečného, že jako pravděpodobně jediná evropská země nemůžeme postavit fotbalový úspěch na hráčích a trenérech ze zahraničí.
I proto padají poněkud znepokojivé otázky, zda ona specifika nespočívají třeba v tom, že se netrénuje v takovém objemu a s takovou intenzitou jako jinde, že hráči jsou naučení přípravu šikovně šidit a všechny, kdo by chtěli jít v přípravě a na hřišti nadoraz, kabina vykáže na periferii.
Italovy jizvy
Někde uprostřed stojí názor, že otevřít se máme, ale národní fotbalový charakter bychom pěstovat měli. Pokračovat v tom, jak šikovně jsme kdysi uměli přidat ke světovým trendům pozitiva českého sportovního genomu. To však vyžaduje vytvářet prostředí pro růst trenérských veličin jako nositelů kontinuity. Ta byla přerušena, neboť lidé, kteří o fotbale rozhodují, už před drahnými lety ztratili přehled o hře a přenesli pozornost na peníze.
Slyšel někdo za uplynulé dvě dekády, že by člen vedení Fotbalové asociace České republiky smysluplně a vědomě hovořil o otevření se světu? Umíme pořádat mezinárodní akce malého a středního formátu, ale vždycky se hledí hlavně na to, kdo si v toku mezinárodních dotací přilepší. Řídce tu na různých fórech vystupují mezinárodně uznávaní experti a ještě na rautu po jejich přednáškách můžete slyšet nahlas vyslovený názor, že tohle se u nás nikdy nechytí. A kolem se přikyvuje.
Stramaccioniho případ utvrdil zastánce odříznutosti od ciziny v jejich postoji. Ital totiž ve Spartě skutečně neuspěl. Nedostal dost času, ale nemohl očekávat, že ho bude mít víc. Neměl výsledky, nedokázal vtisknout hře předního týmu tvář, ale co víc – pravděpodobně podcenil průzkum terénu. Přišel s vysokým sebevědomím, aniž by si uvědomil, že zvládnout obecnou metodiku nestačí, že úspěch přijde až tehdy, pokud ji ústrojně aplikuje na konkrétní podmínky.
V tomto ohledu dvaačtyřicetiletý kouč nebyl na nové prostředí připraven, ale působil tak, že by býval nebyl připraven asi ani na polské, ruské či řecké. To české jej kous- lo nejen silnou konkurencí a přirozeným tlakem, jaký je vždycky vyvíjen na Spartu, protože je to prostě Sparta. To postupně pochopil. Jizvy Stramaccionimu zůstávají i po automaticky vyjadřované nedůvěře, po nepokrytě projevované nenávisti z řad vlastních fanoušků, neboť česká nátura nesnese, aby jí cizák něco kázal. To už se chápe hůř.
Snobská Sparta
Jestliže se Stramaccioni zklamal v domněnce, že míří do standardního (západo)evropského prostředí, je možné, že česká specifika jsou opravdu pro cizince nesrozumitelná. Což by o nás vypovídalo víc, než bychom si byli ochotni připustit, a toto zjištění by vykročilo daleko mimo pouhý fotbal.
S otázkami bychom se pak mohli obrátit na nejvyšší představitele Sparty. Připravili italského kouče bez zkušeností na to, co jej čeká? A ještě dál – věděli vlastně, kam ho vlákali, a vědí oni sami, oč vůbec v českém fotbale jde? Už jen fakt, že takové otázky vyvstávají, ale neodpovídá se na ně, je poněkud tristní.
Pod Danielem Křetínským se Sparta stala (v rámci možností) klubem moderního střihu, pokud mluvíme například o zázemí, marketingu, ekonomice a podobně. Majitel však z někdejšího klubu neurvalců zároveň udělal snobskou salonní záležitost a tato atmosféra se přenesla do sportovní sféry. K realizaci úmyslu vymanit klub z provinčního českého prostředí si z velké většiny vybral lidi podobné Stramaccionimu, tedy lidi, kteří nechápou konkrétní podmínky a místo toho požadují, aby se prostředí přizpůsobilo jim.
Nějaké specifikum v českém fotbale přece jen bude. Z případu trenéra, jenž v něm neuspěl, však není dobré vyvozovat, že každý cizinec dopadne stejně. Naopak, je nutné znovu to zkoušet, zvát a experimentovat. Při nedostatku domácích koučů s řadou úspěchů v životopise a s ohledem na to, jak nedostatečným vzdělávacím procesem prošli, je otevřenost cizině pro český fotbal jedinou cestou, jak zase napsat nějakou slavnější kapitolu.