Trump a Kim

Je dobře, že se sejdou, ale na oslavy je ještě brzy

Některé antagonistické dvojice jsou tak známé, že pouhý fakt jejich setkání zavání senzací. U nás by jí byla schůzka Miloše Zemana a Zdeňka Bakaly. Ve světě jí bude setkání Donalda Trumpa a Kima Čong-una. „Senzace je dokonalá,“píše Die Welt. „Trumpovi se podařilo to, co naposledy jeho zahraničněpolitickému vzoru Nixonovi, když se sešel s Mao Ce-tungem.“To je ovšem přehnaný příměr.

Normalizaci vztahů s komunistickou Čínou a Severní Koreou lze těžko srovnávat. Nixonovi se podařil husarský kousek, když přetáhl bývalého spojence Moskvy. Ale jaderný arzenál Maovy Číny nikdo nezpochybňoval. V případě KLDR nejde o „přetahování na svou stranu“. Jde právě o její jaderný arzenál. Teprve kdyby se ho zřekla, by se dalo mluvit o senzaci.

Prezident Trump se „těší na denuklearizaci Korejského poloostrova“, hlásí agentury. Klidně mu to věřme. Ale přitom si připomínejme některé na pohled odtažité detaily.

Třeba ten, že denuklearizace poloostrova byla vyhlášena už v 90. letech. Ale o dekádu později – přes vstřícnost Clintona i tvrdost Bushe – KLDR stejně otestovala svou Bombu.

Nebo ten, že jediným státem, který se jaderných zbraní pod svou kontrolou vzdal, byla v roce 1993 Jižní Afrika. Měla pro to silný důvod: obavu, aby se Bomba nedostala do rukou nastupující vlády černé většiny, i když to nikdo neřekl nahlas.

Shrňme to. Má takto silný důvod i Kim Čong-un? Může mu Trump nabídnout tak výraznou záruku, že ji ocení jako dobrý obchod? Vycouvá z jaderného programu tak kontrolovatelně, že to bude pro svět výhra? Nebo si nechá zadní vrátka tak jako jeho otec při dohodě s Amerikou Billa Clintona?

Nic z toho neznamená, že setkání Trumpa s Kimem je předem ztracené. V oblasti, kde neexistují vojenská (typ NATO) ani politická (typ EU) spojenectví, ba ani červená linka pro případ kiksu, má takové setkání velký význam. Amerika musí najít nějaký modus vivendi s KLDR. Ale už teď se těšit na bezjaderný poloostrov je trochu předčasné. Zbyněk Petráček