Šanci na medaili mají ženy vyšší
Michal Novotný. Ledeckou musí tým přemlouvat, aby tolik netrénovala. Na Samkové bylo od mládí vidět, že má velký talent
Menší počet vážných konkurentek na startu dává českým zimním královnám větší naději na úspěch na vrcholných akcích, jako jsou olympijské hry, vysvětluje bývalý reprezentant ve snowboardcrossu Michal Novotný.
Vůbec si nechci hrát na odborníka, ale vidím to v našem sportu – snowboardcrossu, že jedna z odpovědí určitě bude: Na startu závodu se sejde třeba 50 mužů, kteří mohou vyhrát. Kdežto takových žen je tam například jen osm až deset. Tudíž je rozdíl, jestli máte teoretickou šanci na úspěch jedna ku deseti, nebo jedna ku padesáti. Ve snowboardcrossu je konkurence mezi ženami nižší než mezi muži, ale pozor – nechci tím vůbec snižovat kvality našich holek a jejich výkonů. Prostě musí být nejlepší ze všech, když chtějí vyhrávat. Na tom se nic nemění. „Základ je vytvářet v dětech sportovní návyky,
ním sportu. Když nezačnete plavat, dělat gymnastiku nebo hrát tenis ve čtyřech až pěti letech, tak z vás mistr světa na 99 procent nebude. Když ale začnete lyžovat nebo jezdit na snowboardu později, tolik to nevadí. Ester je příklad, že taková kombinace je možná. A že jí hodiny, které věnuje jednomu sportu, v tom druhém zjevně tolik nechybí. Rakouský model je totiž úplně jiný. Děti jsou tam od malička systematicky selektovány, takže holky, které Ester porazila, mají naježděno o x hodin víc než ona. A evidentně to jde i bez toho. Takže všestrannosti rozhodně fandím.
a organizování kempů by to samozřejmě bylo k ničemu. Zájem je třeba využít, aby z dětí něco vyrostlo. Takže všechno souvisí se vším.
To určitě je téma, ale je zároveň hodně složité. Je natěsno provázané s politickou situací a s tím, že se příliš často mění lidé, kteří podporu sportu vymýšlejí a koordinují. To je
Zavést do toho větší řád je určitě cesta. Ale nevím, kdo na to má takovou sílu, aby to zvládl. Nejvíc pro to dělá podle mě Jiří Kejval, ale když je politická situace, jaká je, a mění se to každou chvíli, i on je na to krátký.
Jde o systém rozdělování. Granty se mění, stejně tak částky i systém jejich dělení. Peníze jdou různými kanály, sportovní svazy v tuto chvíli ani nevědí, kolik peněz a hlavně kdy je dostanou. Pak je problém, že chybí lidé, kteří se na to dívají bez osobního zájmu v jednom daném sportu, který třeba za mlada dělali. Snaží se tlačit nějaké sporty na úkor jiných a lidé se handrkují o to, který sport nebo nedej bože disciplína je nejdůležitější. Takže bohužel ani svazy nevystupují jednotně. A neshodnou se často lidé mezi sebou ve svazech, svazy mezi sebou bojují, kdo dostane víc peněz… Vlastně je to celé takové neustálé handrkování a chybí někdo nebo něco, kdo by tomu dal větší nadhled a dlouhodobý systém, který budou ostatní respektovat. Skoro si říkám, že jakási poradní komise ze sportovců, kteří něco dokázali a nejsou členy žádné politické strany, by mohla být částečné řešení. Ale možná jsem naivní.
Podlemě je největší problém v pohybu a sportu na prvním stupni základních škol. Děti jsou zvyklé se ve školce pohybovat hodně. Chodí tam ven, hrají si v pohybu, mají volnost. V šesti letech si najednou sednou do školní lavice a mají dvě hodiny tělocviku týdně. A ještě často s paní učitelkou, která je má i na ostatní předměty. A v případě, že mají zaměstnané rodiče, což je dneska časté – prý padesát až šedesát procent dětí je ve školních družinách –, dítě najednou v šesti letech od rána do čtyř nebo pěti hodin odpoledne sedí, respektive nemá sportovní aktivitu. A od šesti do deseti let, kdy si dítě samo nedojde na kroužek nebo do sportovního oddílu, se jeho sportovní nebo pohybový vývoj může úplně zastavit. A to je podle mě největší prostor a potenciál, kde vytvářet v dětech sportovní návyky, aby si je udržely dál. Čím víc dětí bude sportovat, tím je větší šance, že se mezi nimi najdou šikovní atleti, rychlobruslaři, snowboardisti… Ale jestli v tom kritickém věku šest až deset let mají malou možnost se pohybovat, můžou ztratit kontinuitu s pohybem z předškolního období. A to je podle mě mnohem větší problém než to, kolik přivezeme medailí z olympijských her. I když to s tím dlouhodobě taky souvisí.
Existuje celá řada výzkumů a pohled učitelů, antropologů i lékařů je ve výsledku stejný: je to horší a horší. Dokonce jsem četl, že zatímco doteď se prodlužovala délka života, další generace se budou dožívat méně, protože chybí pohyb. Čím více efektivních peněz se přitom do sportu dá, tím víc jich stát dostane zpátky, protože lidé budou zdravější a budou více pracovat. Takže se to vyplatí i státní kase. Proto bych radil investovat, řídit, zlepšovat. Jasně, lehce se to říká... Každopádně zvyšovat možnosti pohybu dětí, zejména od šesti do deseti let. To je naprosto klíčové.