Provazochodectví přináší svobodu

První česká recenze: Daniel Kehlmann ve svém novém románu Tyll zasazuje šprýmaře ze 14. století do třicetileté války

vání Sancta Maria! pohnulo. Důsledky byly nedozírné. Bojiště zůstalo poseté padlými a české země v následujících desetiletích přišly o desetinu obyvatel, oblast dnešního Německa však o třetinu. Hrůznou dobu ukončilo až vykrvácení zúčastněných stran.

Zdůraznění krutosti

I hrdinové Kehlmannovy knihy se o Panně Marii zmiňují, jejich hrdina se ale jmenuje Tyll. V minulosti se Eulenspieglův duch vtělil do mnoha literárních podob – revolucionáře bojujícího za lid, moudrého blázna nebo ve slavném Kästnerově podání do poťouchlého klauna, který baví především děti. Kehlmannův Tyll je zlomyslnější a krutější, nepřináší žádné poselství a nevede protiválečné agitky.

Kehlmann totiž vychází z původních příběhů o Eulenspieglovi, v nichž je spíše než klaun sociopat, jenž si neutahuje z mocných a privilegovaných, ale z dětí, nemocných, žebráků a rád trýzní zvířata. Německý spisovatel Erich Kästner (1899–1974) ukazuje Eulenspiegla jako klauna naruby, Kehlmann zase, co znamená ono „naruby“– tomuto klaunovi se nikdo nesměje, zato on se směje ostatním.

Kehlmann si krutost nepřimýšlí, jen ji zdůrazňuje. V jednom příběhu se Eulenspiegel představuje jako nejlepší léčitel, a když ho správce útulku pro pacienty sužované morem požádá, aby mu ukázal svůj um, řekne si o obrovskou odměnu, pokud je uzdraví. Správce se neobává, že by ji musel zaplatit, protože jeho zázračným schopnostem nevěří.

Proto s návrhem souhlasí, načež Eulenspiegel umírající ujišťuje, že lék zná, ale musí jej vyrobit, k čemuž mu stačí semlít jednoho pacienta. Na smrt nemocní okamžitě ožívají a utíkají, aby právě je šílený Tyll nesemlel. Když správce přijde do jejich pokoje, postele jsou prázdné a z nadšení „léčiteli“zaplatí.

Kdyby nešlo o příběh o Eulenspieglovi, poselstvím by mohla být nová interpretace biblického „víra tvá tě uzdraví“– „vůle k přežití tě uzdraví“. Jenže v tomto příběhu se nikdo neuzdraví. Nával energie v důsledku strachu nebožáky před smrtí nezachrání. Jediným vítězem je Tyll, který prchá s odměnou.

Zapsání do paměti

O Eulenspieglovi svědčí i další jeho čin. Přijíždí do města, jehož obyvatelé známého provazochodce nadšeně vítají. Ujistí je, že bude chodit po provaze, ale kvůli větší legraci potřebuje od každého levou botu. Lidé nejprve váhají, ale nakonec u nich zvítězí touha po podívané.

Eulenspiegel levé boty sváže tkaničkami a následně se na provaze vznáší i s jejich propletencem. Náhle však seskočí a svázané boty hodí doprostřed náměstí. „Teď najděte tu svou!“zvolá a směje se. Rázem se nebaví publikum, ale Eulenspiegel, který sleduje bitku. Eulenspiegel dává lidem zkušenost, která jim utkví v paměti. Stejně je tomu i v případě bitky o boty.

Vztahy obyvatel ztěžknou. Ne že by se dříve nepoprali, ale nyní do hry vstupuje i ponížení, které se jim vpisuje do paměti. Tyllovi však nemají nic za zlé. Stydí se za sebe a doufají, že na ně Tyll nezapomene. Tato naděje není marná. Eulenspiegel se ve všech literárních zpracováních pyšní zázračnou pamětí. Vesničané vědí, že vojska jsou blízko a že se možná stanou i se svými dětmi oběťmi žoldnéřů, a proto doufají, že Tyll zachová jejich památku.

Nacvičená lehkost

Máme se z podobných příběhů ponaučit, že jsou lidé, po jejichž návštěvě si připadáme, jako by nám plivli do obličeje, a kteří nás poníží tím, že z nás učiní oběti své hlouposti a strachu? Napoví Kehlmann. Jeho zlomyslná postava anticivilizačního hrdiny je synem mlynáře, jenž sbírá knihy a chce přijít na kloub světu, k čemuž používá magii i přírodovědné znalosti.

Do vesnice však přijdou dva jezuité, kteří obviní Clause Eulenspiegla z čarodějnictví. Tyll po otcově popravě utíká s dívkou Nele, přičemž cestou narazí na kejklíře Pirmina, jenž děti sice bije, ale naučí je akrobacii, podrazům, a především, jak porozumět lidem – nikoli v nitru, ale v gestech, tváři a pohybech mají hledat jejich charakter, není skrytý, ale viditelný.

„Musíš se naučit vidět,“opakuje Pir- min. Bystré oči však nestačí, proto se Tyll naučí další dovednost, jež ho proslaví – provazochodectví, protože kdo umí chodit po provaze, ví, jak uniknout pádu. Tato schopnost tvoří základ Tyllových obdivuhodných vlastností a je hlavním „žánrem“jeho osobnosti – lehkost nacvičená při provazochodectví.

„My všichni, kteří jsme ho viděli, jsme pochopili, co znamená lehkost. Pochopili jsme, jak se žije tomu, kdo činí jen to, co chce, ničemu nevěří a nikoho neposlouchá.“Tyll umí i lehce opouštět. Když se mu Nele svěří, že ho již nebude doprovázet, protože se usadí se starším bohatým pánem, Tyll jí v tom nebrání, a když mu nabídne, že s nimi může bydlet, mávne rukou: „Ne, buď bymě vyhnali, nebo bych to tam musel podpálit.“

Odpor ke stálosti

Co vyplývá z Eulenspieglova charakteru? Jedno řešení nabízí rakouský spisovatel Clemens Setz, který v roce 2015 vydal nové převyprávění původních Eulenspieglových historek a v doslovu se zamýšlí nad „nejsvobodomyslnější postavou německé literatury“. Kdyby byli všichni jako Eulenspiegel, nic by nefungovalo, současně však ztělesňuje vnuknutí, která nás napadají: Co tomu otylému chlapečkovi s maminkou na přechodu vrazit pohlavek? Co proběhnout okolo starého promáčeného žebráka a strhnout mu čapku? Proč bychom to ale dělali? A proč ne?

Kehlmannův Eulenspiegel je také nesnesitelný. Má odpor k družení, vztahům a stálosti, což ukazuje jeho zlomyslnost. Copak se nestáváme dobrými tím, že milujeme? Tyll si tím není jistý: „Ke ctihodnému životu patří zůstat na místě, ale země je plná lidí, které to táhne pryč, žijí sice v nejistotě, ale jsou svobodní, nemusejí nikoho vraždit.“

Tyll dává přednost provazochodectví před družností. Na náměstí vznikají vztahy, z nich city a z těch i propletenec dobra a zla. Vztahy vytvářejí zlo, protože jsou příčinou pevných přesvědčení a majetnictví. Společnost se stává zlou, trvá-li na svých hodnotách, země je zlá, začne-li urputně bránit své hranice, věřící je zlý, začne-li být přesvědčen o své pravdě. Z těchto usedlostí vzniká zlo, a proto jen ti, kdo žijí v nejistotě a absolutní svobodě, nemusejí nikoho vraždit. Banální vztahy přinášejí temnotu, jejíž legrační ukázkou je bitka o boty. Spojenectví se stávají neudržitelnými, ale zároveň nevypověditelnými, nechceme-li vyvolat nenávist. Z náklonností a lásek odrůstáme, přičemž v lepším případě zůstávají rozpaky, v horším nenávist. Vzniká lpění, opak provazochodectví. Kehlmannův Tyll nestárne ani se nemění, neboť nepřistupuje na lidské city. Neváže se, na nikoho není hodný, a proto nemusí být ani příliš zlý.

Důsledek připoutání k hodnotám

Münklerova kniha a Kehlmannův Tyll spolu souvisejí – utrpení třicetileté války totiž podle Münklera vzniká z připoutání k hodnotám. Samozřejmě že nebyla jen náboženská, vždy šlo o politickou moc, ale konfesní spory vyvolávaly zatvrzelost a nejen v tomto ohledu ji lze považovat za paradigma současných válečných konfliktů na Blízkém východě.

Podobně jako za třicetileté války se i nyní rozmáhají váleční podnikatelé a žoldáci, kteří nejsou spojení s žádným státem. A právě ti páchají největší spoušť. Nezáleží jim na zemi, v níž bojují, a snadno mění strany. S tím souvisí další jev, jenž spojuje třicetiletou válku a válečné nepokoje na Blízkém východě – stále častější útoky na obyvatele. Kombinace těchto faktorů drásá zemi a roztáčí brutální násilí.

Navíc není jasné, zda dané země jsou, či nejsou ve válce. Rozmazávají se hranice mezi válkou a mírem, v čemž se podle Münklera propadáme za vestfálský mír z roku 1648. Analogie však vidí i ve zdrženlivosti velmocí. Evropské společnosti jsou posthrdinské, mají odpor k vojenským řešením a smrt vojáků se stala emočně nesnesitelnou i politicky neudržitelnou, a proto se odhodlávají jen k polovičatým řešením, která boje neukončují, ale transformují v nepřehlednou, ale stále se rozbíhající spleť konfliktů.

Kam se skrýt před milujícími

Největší podobnost třicetileté války a válečných konfliktů na Blízkém východě však Münkler vidí v tom, že se součástí války staly hodnoty a víra. Po třicetileté válce tento hodnotový žár zchladil vestfálský mír, díky němuž se válka dostala pod svrchovanost státu. Hodnoty byly podřízeny racionalitě, čímž vznikl neutrální rámec, díky kterému se v popředí ocitla taktická rozhodnutí a zájmy států.

Války to sice neukončilo, ale ukázalo se, že války z mocenského kalkulu lze ukončit rychleji a účinněji než konflikty, v nichž se mísí touha po moci s identitou, hodnotami a náboženskou solidaritou. Lépe řečeno, kdyby se za třicetileté války nevedl boj o spásu duše a válčící strany měly na zřeteli přízemní problém, jak zajistit přežití svého obyvatelstva, válka by netrvala 30 let. Ani dnešní bojovníky na Blízkém východě neláká jen moc či peníze, ale i ideály a představa dokonalé společnosti se správnými hodnotami. Dokud džihádistům půjde o dobro a ne o peníze, budeme mít velký problém, podotýká Münkler.

Na tomto pozadí se Tyllova brutalita jeví sympaticky. Z antihrdiny se stává hrdina – nechce milovat, aby nemusel zradit, ani se poutat, aby se nemusel osvobozovat. Mnoho postav Kehlmannova románu kvůli dlouhé válce nezažilo mír. Když Tyll oznamuje, že jim přináší neštěstí, vítají ho, protože vědí, že se nemají čeho bát. Ale kam se skrýt před těmi, kteří milují?