Vyhlídky z ponurého domu
Co čeká na Evropu a Spojené království v „době pobrexitové“
Kdykoli přemýšlím o vztahu Velké Británie k evropskému kontinentu, vybaví se mi všichni ti političtí exulanti a radikálové i revolucionáři všeho druhu od Voltaira a Rousseaua přes Marxe a Lenina až po Masaryka s Benešem, kteří v této svobodné a tolerantní zemi našli útočiště a bezpečí zrovna tak jako miliony uprchlíků od francouzských hugenotů přes Židy prchající před nacismem až po oběti Aminova běsnění v Ugandě.
Vždy se mi ale také vybaví srovnání anglické a francouzské šlechty, jaké před mnoha lety provedl historik Hippolyte Taine a kterým – mimo jiné – vysvětloval příčiny francouzské revoluce. Anglický šlechtic byl podle Taina ve srovnání se svým francouzským protějškem zpravidla chudší, o to víc ale znal životní podmínky svých poddaných a trávil s nimi i nemálo času. Francouzská šlechta naproti tomu žila zhýralým životem plným kratochvílí a zcela odtržená od života neurozeného obyvatelstva.
Šlechta a Aristoteles
Co kdysi platilo o šlechtě, lze dnes vztáhnout i na demokraticky volené politiky, protože ve srovnání se svými evropskými protějšky jsou britští zastupitelé v mnohem těsnějším a častějším kontaktu se svými voliči. Ti jsou k nim velice přísní a – jak ukázal například nedávný skandál se zneužíváním poslaneckých výhod veWestminsteru – nesmiřitelně posuzují jakékoli formy zneužívání moci nebo korupčního chování.
Na rozdíl od stranických oligarchií jinde v Evropě tak vztah mezi politickou mocí a obyvateli Británie leckterým cizím filozofům a historikům dodnes připomíná to, co kdysi Aristoteles označil termínem políteiá a považoval za nejlepší formu vlády. Antický filozof ji kdysi popisoval jako střední cestu mezi oligarchií – vládou bohatých a demokracií – vládou většiny. Zatímco v demokracii hrozí tyranie většiny svedené řečmi demagogů, pro oligarchii je nebezpečné, že vládnoucí skupina sleduje jen osobní prospěch a nestará se o obecné blaho. Aristoteles přitom považoval za nejdůležitější schopnost vyva- žovat zájmy ovládané většiny s talenty vládnoucí menšiny a současně celý systém vlády podřídit zákonům, které tak vládnou nad všemi občany obce.
V moderní době jsme si tyto předpoklady zvykli označovat jako vládu práva a reprezentativní demokracie, v níž zvolená menšina získává legitimitu nejen tím, že je zvolena většinově, ale především pak reprezentuje celou společnost a vládne v jejím zájmu a ne s ohledem na osobní nebo skupinový prospěch. V novodobých evropských dějinách dokázala Velká Británie tyto předpoklady naplňovat dříve a lépe a především umírněnější a postupnější cestou než jakákoli jiná země. V těchto historických souvislostech je třeba brexit vnímat jako důsledek neschopnosti politických elit Spojeného království nadále reprezentativně vládnout a prosazovat evropskou politiku, která sice měla hos- podářskou logiku, ale postrádala stále víc demokratickou legitimitu a navíc začala vytvářet nové rozdíly a rozpory nejen na pracovním trhu, ale v celé společnosti.
Britský kabinet vládne rozpačitě, společnost chudne, měna padá, proevropští liberální demokraté téměř zmizeli z politické scény a opoziční labouristé najednou vidí i svou sílu jako slabost. Řečeno s Charlesem Dickensem, Británie dnes připomíná ponurý dům. Přesto její vyhlídky v poločase odcházení z Unie nemusejí být až tak temné, jak to při pohledu z kontinentu vypadá.
Theresina volba
Když minulý pátek – v poločase odcházení Spojeného království z Evropské unie – britská ministerská předsedkyně Theresa Mayová přednesla v Mansion House důležitý projev o budoucím uspořádání vzájemných vztahů, zeptala se jí německá novinářka, jestli „brexit za to všechno stojí“. Nevědomky tím odhalila skutečnou podstatu celého problému, v němž ani zdaleka nejde o karikatury britských euroskeptiků v tvídových oblecích, proti kterým stojí zrádní a vymydlení úředníci z Bruselu.
Nejde ani o pouhý důsledek tradičně odtažitějšího a skeptičtějšího přístupu Británie k evropské integraci. Ačkoli si v jejím rámci dokázala vynutit řadu podstatných výjimek, nedokázala se nakonec s celým procesem ztotožnit. Brexit tak představuje především složitou volbu mezi politickými náklady na ekonomickou prosperitu a společenský blahobyt na straně jedné a ekonomickými náklady demokratického rozhodování se všemi jeho důsledky na straně druhé.
Stačí se letmo rozhlédnout po dnešní Evropě, abychom viděli, že brexit ani zdaleka nesouvisí jen s kulturními a politickými zvláštnostmi jedné země, ale mnohem víc se současnou krizí demokratického vládnutí a tržního hospodář- ství. Je také ozvěnou rostoucích sociálních a ekonomických rozdílů. A v neposlední řadě odráží i rozpad tradiční stranické politiky, stejně jako změnu priorit západní populace.
Brexit není patologickou výjimkou v jinak dobře fungujícím systému pravidel evropské integrace. Naopak ilustruje klíčový a všudypřítomný problém vztahu mezi hospodářskými zájmy, politickými principy a právními pravidly na národní i celoevropské úrovni. Zkusme se proto podívat teď v poločase na brexit jako součást těchto obecnějších hospodářských, politických, právních i kulturních trendů.
Brexit není patologickou výjimkou v jinak dobře fungujícím systému pravidel evropské integrace. Naopak ilustruje klíčový a všudypřítomný problém.
Ani uspořenou libru
Někdejší ministerský předseda David Cameron vešel do dějin jako politik, který se bez nejmenšího smyslu pro státnickou odpovědnost rozhodl vnitrostranickou krizi konzervativců a rostoucí popularitu Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) řešit pomocí ústavně zcela výjimečného prostředku referenda, a to navíc k otázce klíčové a strategické pro celou zemi.
V kampani před referendem selhal on i většina britských politických elit. Včetně labouristické strany, kterou v té době již vedl Jeremy Corbyn, tedy někdejší outsider s radikálně socialistickými názory, na jehož vítězství ve vnitrostranických předsednických volbách by si ještě pár měsíců předtím téměř nikdo nevsadil ani uspořenou libru.