Vyhlídky z ponurého domu
převažovalo. Dnes je ve výrazné menšině a stranu kontrolují corbynisté.
Celá britská politika se tak ocitla v chaotickém stavu, který na jedné straně reprezentují protievropské tirády konzervativního ministra zahraničí Borise Johnsona a na straně druhé úspěšné tažení protikapitalistických frakcí uvnitř labouristické strany. Kabinet vládne rozpačitě, společnost chudne, měna padá, proevropští liberální demokraté téměř zmizeli z politické scény a opoziční labouristé najednou vidí i svou vlastní sílu jako slabost. Vůdce opozice Corbyn totiž část obyvatelstva oslnil, ta druhá se ale možnosti, že by mohl vládnout, děsí.
I v situaci, kdy zpravidla vládnoucí strana ztrácí popularitu a opozice posiluje, je tak poměr volebních preferencí setrvale stabilní a žádná z hlavních stran není schopna strhnout na svou stranu většinové mínění. Změna brexitové politiky labouristů, kteří se po dlouhém váhání a vnitřních sporech vyslovili pro zachování členství v celní unii, na situaci nic nemění. Nedokáže totiž vyřešit základní otázku brexitu, totiž otázku ekonomické a politické suverenity země, pro kterou hlasovali voliči obou hlavních stran.
Jako nikde jinde na světě
Krize britských politických elit a stranického systému není ničím zvláštním, protože demokratický konsenzus se rozpadá stále rychleji v celé Evropě od Francie přes Itálii až po Nizozemí nebo Rakousko. Sociálnědemokratické programy jsou v krizi i v ekonomicky úspěšném Německu a britští labouristé v tomto kontextu představují paradoxně jednu z nejkonzervativnějších evropských stran, která se snaží oživit socialistický kolektivismus a znárodnění důležitých průmyslových odvětví.
Británie tak má hned dvě strany trpící politickou nostalgií, protože labouristé sní o 70. letech a době před příchodem thatcherismu, zatímco konzervativci sní o 50. letech, kdy se Británie stále ještě opájela iluzí, že je globální velmocí, přestože svět byl už bipolární a žil studenou válkou mezi Sovětským svazem a Spojenými státy.
Na celém evropském kontinentu včerejší politické elity dnes nedokážou reprezentovat veřejné zájmy a získat většinovou podporu pro své politické programy. Británie není výjimkou, třebaže její volební systém dokáže lépe absorbovat změny ve veřejném mínění a tím i odolávat destruktivním tlakům populismu. Přesto však existuje jeden podstatný rozdíl mezi Británií a zbytkem Evropy. Spo- čívá ve vládě práva či zákonů (o čemž také píše v souvislosti s políteiou zmiňovaný Aristoteles) a v Británii se vzájemně prolíná s demokraticky konstituovanou politickou vůlí parlamentu tak jako nikde jinde na světě.
Referendum o setrvání země v Unii sice nebylo právně závazné, protože nepsaná ústava země stojí a padá s principem svrchovanosti parlamentu, jehož vůli nelze nijak omezit. Británie tedy nezná svrchovanou vůli lidu, avšak když cambridžský profesor mezinárodního práva Philip Allott přišel po referendu s výkladem, že je protiprávní, protože vystoupení z Unie není ve veřejném zájmu, nikdo jej nebral vážně. Výsledek sice nemusel být právně závazný, ale nerespektovat takto projevenou politickou vůli by se rovnalo politické sebevraždě. Představa, že by se referendum jednoduše za čas zopakovalo, aby se tentokrát dospělo k jinému výsledku, může být populární mezi evropskými úředníky a fungovat v zemích s oligarchičtější formou vlády. V Británii by ale takový postup téměř jistě vedl k voličské rebelii, a proto něco takového žádná z hlavních stran nikdy neprosazovala.
To však neznamená, že by se celá společnost pasivně přizpůsobila vůli většiny bez ohledu na její obsah a důsledky. O formu a obsah brexitu – a především o rozsah pravomocí vlády během vyjednávání a stupeň parlamentní kontroly celého procesu – se rozpoutala zcela zásadní ústavní pře.
Ze sporu vedeného Ginou Millerovou, který skončil před Nejvyšším soudem, se od okamžiku rozhodnutí v lednu 2017 stal jeden z milníků ústavního práva. Stručně řečeno, soud tehdy rozhodl, že vláda sice musí k aktivaci článku 50 Lisabonské smlouvy (tedy k faktickému zahájení brexitu) získat zákonný souhlas parlamentu a nestačí jí k tomu pouhý královský prerogativ, ale současně potvrdil, že k tomuto souhlasu nepotřebuje předběžné konzultace s místními vládami v Edinburghu, Cardiffu a Belfastu. Soud tak sice přikázal vládě, aby získala pro tak závažné vyjednávání souhlas zákonodárce, nijak ale neoslabil její výkonnou moc uvnitř státu ani nestanovil přípustnou míru „tvrdosti“brexitu, jak se o to snažili odpůrci celého procesu.
Druhé referendum?
Dnes, téměř dva roky po referendu a rok po rozhodnutí Nejvyššího soudu, již nikdo nehovoří o tom, zda by mělo k vystoupení vůbec dojít. Namísto umírněných hlasů, které se na obou stranách původně snažily o co nejotevřenější výklad dotyčného článku, aby v souladu s mezinárodněprávními principy mohla britská vláda kdykoli od jednání odstoupit s tím, že by nastal status quo ante (stav před zahájením rozhovorů) zachovávající plné členství v Unii, se na kontinentu prosadily tvrdé hlasy vedené snahou poškodit vystupující Británii natolik, aby se z brexitu stal odstrašující příklad.
Tento postup samozřejmě jen posílil nejtvrdší brexitové křídlo konzervativní vlády a oslabil manévrovací prostor proevropských politiků, takže dnes již nikdo nehovoří o tom, jestli brexit bude měkký nebo tvrdý, ale jak moc tvrdý bude. A jestli nakonec namísto rozumně vyjednané smlouvy – která by byla výhodnější než smlouva Unie s Kanadou a volnější než vztahymezi EU a Norskem – neskončí celé vyjednávání fiaskem a obchodní válkou.
V této souvislosti je třeba střízlivě hodnotit i nedávný posun labouristické strany, která sice podporuje odchod, ale současně změnila názor a nyní si přeje zachovat členství v celní unii. Přestože by Británie nemusela nic platit do evropského rozpočtu, nebyla by podřízena režimu volného pohybu pracovní síly a rozhodnutím Evropského soudního dvora, neřeší ani tento posun základní dilema celého brexitu. To totiž spočívá v ekonomické a právní nezávislosti země. I v rámci celní unie by přitom Spojené království zůstalo nadále podřízeno obchodní politice vyjednané Bruselem se třetími zeměmi a nesmělo samo takové smlouvy uzavírat. Fakticky by tak jeho ekonomická pozice byla oslabena.
Navíc důležitý politický aspekt celní unie, totiž slibovaná volná hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou, neodpovídá realitě, jak ukazuje hranice mezi EU a Tureckem, které v celní unii už je. Množství dokumentace o pohybu zboží je totiž i v rámci tohoto institutu na- tolik byrokraticky náročné, že na turecko-evropské hranici považují řidiči kamionů čtyřkilometrovou frontu za štěstí. Jak tedy ukazuje zkušenost Ankary, ani celní unie nepředstavuje řešení severoirské hranice. A návrh evropských vyjednavačů garantovat v této části Spojeného království obchodní režim EU byl pro Británii z hlediska její územní celistvosti pochopitelně nepřijatelný.
Jaké možnosti jsou tedy pro dnešní EU a Spojené království k dispozici? Je to volba mezi tvrdým brexitem, založeným na obchodní dohodě obsahově se pohybující někde mezi režimem, jaký má Brusel s Kanadou a Norskem – a setrváním v Evropské unii. Tvrdý brexit otevře britskou ekonomiku globálně, tím ji ale současně vystaví další deregulaci, snižování daní, a tedy i škrtům v sociálních výdajích, na něž ovšem společnost není na rozdíl od éry thatcherismu připravena. Setrvání v Unii zase vypadá v této chvíli – a s každým dalším kolem vyjednávání – jako čistá politická utopie.
Lze ovšem předpokládat, že toto dilema povede k dalším politickým rozporům a konfliktům uvnitř vlády i opozice, takže ani ústavní podmínka, že o definitivní podobě brexitu bude nakonec muset stejně rozhodovat svrchovaný westminsterský parlament, nemusí hlubokou politickou krizi vyřešit. Co v takovém případě? Možnost, že by se politici rozhodli uspořádat další referendum, tentokrát o definitivní podobě brexitu vyjednaného vládou, vyloučit nelze. Největším argumentem proti je však možnost, že by se tentokrát občané rozhodli jinak a brexit vyjednaný vládou a schválený parlamentem odmítli. Tím by fakticky rozmetali to, okolo čeho se v posledních třech letech neustále točila britská politická diskuse – a země by se ocitla v ještě hlubší politické krizi.
Kdybych si směl vypůjčit názvy Dickensových románů, více než nadějné vyhlídky dnešní Británie připomíná ponurý dům. Jeho ústavním, politickým a kulturním základům – v nichž je zabudována také schopnost dlouhodobě vyvažovat negativní vlivy oligarchického elitářství i demokratického populismu – však lze i přes veškerou dnešní skepsi stále důvěřovat. V tom se Británie odlišuje od evropského kontinentu, kde včerejší elity stále nechtějí vidět míru dnešního politického rozkladu. A neuvědomují si, co může způsobit v kombinaci s příští ekonomickou krizí, která je za dveřmi.
Britští labouristé jsou dnes jednou z nejkonzervativnějších evropských stran: snaží se oživit socialistický kolektivismus a znárodnění důležitého průmyslu