Naddobrotrus

Osobní výběr ze světového tisku

Názoroví provokatéři jsou v médiích žádaní. Patří k nim i Henryk Broder. Jeho texty provokují až k otázce: pěstuje si ho list Die Welt proto, že jako „člověk s migračním pozadím“píše o Německu tak kriticky, jak by si to domorodý Němec netroufl?

Broder se zabývá tématy, jako je německý pocit morální nadřazenosti za konání dobra. S nadsázkou řečeno tím, jak se z ideálu „nadčlověka“stává ideál „naddobrotrusa“– jak touhu být nejsilnějším vystřídala touha být nejmorálnějším. Ilustruje to debatou s koaliční poslankyní. Řeč přijde na přistěhovalectví. „Proč se tak bráníte stanovit horní mez? Proč má Německo cítit zodpovědnost za všechnu bídu světa?“ptá se Broder. Poslankyně odvětí: „Protože máme vyšší morálníměřítka než jiné národy.“

Na webu Osa dobra si zase všímá, jak Achim Post, místopředseda poslaneckého klubu SPD, hodnotil vládu Sebastiana Kurze ve Vídni: „Rakousko-Uhersko se vrací. S kancléřem Kurzem, buršákem Strachem a žhářem Orbánem se točí doprava ve tříčtvrtečním taktu. Sbohem, felix Austria!“I v tom Broder vidí morální nadřazenost. Připomíná mu to duch vilémovského Německa před první světovou válkou, jeho zvyk Rakousko umravňovat a řídit. Je to prý „vilémovství se sociálnědemokratickou tváří“.

*** V jiném textu, opět v Die Welt, píše Broder o vztahu k Polsku v ovzduší zákona umožňujícího trestat tvrzení o „polském pachatelství holokaustu“či „polských táborech smrti“. Nebagatelizuje polský antisemitismus ani nechválí ten zákon, ale vadí mu karatelský tón na adresu Polska vyjadřovaný slovy: „Právě my Němci, kteří jsme se poučili z dějin...“

Už z úvodu je jasné, že autor ví, o čem mluví: „Moji rodiče, Kalman a Felicja Broderovi, patřili k asi desetině polských Židů, kteří holokaust přežili.“O tuto ži- ZBYNĚK PETRÁČEK votní zkušenost opírá i své postoje. Na slova polského premiéra Morawieckého, že vedle polských, ukrajinských či ruských jsou i židovští pachatelé holokaustu, reaguje příběhem, který vyslechl od své matky.

V táboře Plaszów u Krakova byli židovští kápové. Někteří se snažili pomáhat, jiní zneužívali svou pozici, ale jeden byl vyslovený psychopat. Když byl po válce souzen polskou justicí, jeho manželka přišla požádat Broderovu matku, aby svědčila v jeho prospěch. Marně, žádné svědectví ho nemohlo zachránit od šibenice, ale jeden její argument utkvěl paní Broderové v paměti: „Přece si tehdy nikdo nedokázal představit, že Němci válku prohrají.“

„Ta prostá věta manželky židovského kápa mi ušetřila léta studia psychologie,“tvrdí Broder. „Od té doby vím, jak funguje teror od SS až po IS. Pachatelé nabídnou obětem místo uvnitř svého systému a ty nabídku přijmou, neboť v ní vidí šanci přežití.“Proto píše, že mluvit o pachatelství v poměrech nacistické okupace je asi tak výstižné jako říkat, že znásilněná žena se na tom znásilnění podílela. Svým způsobem ano, ale to z ní přece nedělá pachatelku.

Odtud Broder čerpá pochopení pro polské argumenty, i když dotyčný zákon pokládá za hloupý. Ale za ještě nešťastnější pokládá roli Německa coby mesiáše dobra, jenž se poučil z dějin a své viny spáchané na Židech napravuje přijímáním běženců a migrantů: „Zatímco dovážíme agresivní antisemitismus, o jehož potírání se má starat vládní zmocněnec pro antisemitismus, zatímco je pro Židy s kipou cesta do jistých čtvrtí stále větším rizikem, školíme Poláky o jejich antisemitismu a vyzýváme je, aby se vypořádali se svým historickým dědictvím.“

Broder dospívá k závěru: „Nechme Poláky být. Máme dost vlastních hloupostí, o které se můžeme starat.“Vyznívá to jako přátelská rada dobrotrusům, kteří by se chtěli stát přímo naddobrotrusy.

„Proč má Německo cítit zodpovědnost za všechnu bídu světa?“ptá se Broder. Poslankyně odpovídá: „Protože máme vyšší morální měřítka než jiné národy.“

*** Přepisovat národní hymny, aby jejich texty odpovídaly nárokům dneška, je oblíbený žánr. Před šesti lety tak učinilo Rakousko, před měsícem Kanada, teď navrhuje totéž pro Německo vládní zmocněnkyně pro rovnoprávnost. Mají se genderově neutralizovat výrazy „otčina“a „bratrsky“. Je to problém? Jak v čem, píše Rainer Haubrich opět v Die Welt.

Nelze to brát paušálně. Text německé hymny se neměnil tak často jako v Kanadě. Tu báseň napsal August von Fallersleben roku 1841. Představte si, že by u nás někdo chtěl editovat Máchu. Haubrich ale přistupuje k pokrokářům konstruktivně. Tuší vůbec, že napravit potřebuje dělnická píseň Bratři, ke slunci, ke svobodě? Schválně si zkuste projít české verze Internacionály či Písně práce, byl by v tom čert, aby se v nich něco nenašlo.